„Znásilnil mě kněz, od církve jsem se spravedlnosti nedočkala,“ říká přeživší Petra Panská
O zneužívání v církevním prostředí mluví otevřeně, i když ví, jak citlivé téma to je. Hostem Blesk Podcastu byla Petra Panská, která popsala roky psychického i fyzického týrání, sexuální násilí ze strany kněze i celoživotní následky. „Zničilo mi to život,“ říká bez obalu a dodává, že místo omluv chce konečně skutečné změny.
K veřejnému vystoupení ji dovedla bezmoc. Petra Panská se rozhodla promluvit o svém příběhu poté, co podle ní církev dlouhodobě selhávala. „Došlo mi, že představitelé církve nezačnou konat, pokud na ně nebude vyvíjen tlak. To byla hlavní motivace, proč jsem se svým příběhem vyšla na veřejnost,“ říká v Blesk Podcastu.
Poprvé vystoupila už v roce 2018 v krátkém dokumentárním filmu Kostelnice a další oběti se začaly přidávat. Přesto Petra zásadní změnu nevnímá. „Posun vidím maximálně v tom, že se církevní představitelé začali s oběťmi vůbec bavit. Dřív se totiž, bohužel, nedělo ani to,“ dodává.
I přes své traumatizující zkušenosti Boha nezavrhla. „Církev a víra jsou dvě odlišné věci. V Boha věřím stále, ale s církví už nechci mít nic společného. Jejím představitelům už opravdu nevěřím ani dobrý den,“ říká rezolutně. A není se čemu divit. Když se po letech zneužívání a psychického i fyzického teroru snažila domoct spravedlnosti, přišla další rána. „Místo pomoci přišla ze strany církve spíš šikana. A nedělám si iluze, že by se za ty roky situace někam posunula. Jsem v kontaktu i s dalšími oběťmi, je to téma, kterým se zabývám a vím, že podobný přístup probíhá stále,“ popisuje Panská.
Nevyrostla ve věřící rodině, k církvi si našla cestu sama jako dospívající přes společenství mládeže. Nejspíš proto, že už její dětství nebylo snadné. V pouhých třech letech musela absolvovat první z několika operací očí. „Tehdy v nemocnici jsem zažila první pocit nesvobody a neschopnosti se bránit. Abychom si my děti nestrhávaly obvazy, přivazovali nám ruce a nohy k posteli. Věřím, že tenhle zážitek ze mě udělal snazší terč i do budoucna,“ vzpomíná.
Následně si prošla drsnou šikanou v mateřské i základní škole, dostala se i na vysokou, kterou ale ze zdravotních důvodů nedokončila. Místo studia si našla první zaměstnání ve firmě na pletení a pridej ponožek, která patřila knězi. Místo hezké a klidné práce ale přišlo rozčarování. „My, které jsme ve firmě pracovaly, jsme byly v jejím sídle i ubytované. A docházelo tam k psychickému i fyzickému násilí. Bylo nám odpíráno jídlo, sprcha, někdy nás zavírali do sklepa,“ popisuje Petra šílené zážitky. Přesto zůstala dva roky. „Lidé se často ptají, proč jsem prostě neodešla. Takovým ale doporučuju si něco nastudovat o lidské psychice, o tom, jak se chová oběť. Jednou z možností je takzvané zamrznutí, což se stalo mně. Na několik let jsem prostě zamrzla,“ vysvětluje.
Když z těchto velmi nevyhovujících podmínek konečně odešla, napadlo ji, že ji církev bude brát vážněji, bude-li mít adekvátní vzdělání. Vystudovala proto teologii. Ani to ale nepomohlo. Práci našla v premonstrátském klášteře v Želivě, od mužských kolegů se ale dočkala nejen sexistických poznámek, ale i nevhodného osahávání. „Poznámky jako co tady chodíš s těma svýma kozama a sahání na prsa či do rozkroku nebyly výjimkou. Hnus, za takové chování by se nemuseli stydět ani ve čtvrté cenové. Když jsem se bránila, vyslechla jsem si, ať se nedělám, že se mi to beztak líbí,“ popisuje Petra s tím, že taková věta může mít pro oběť fatální konotaci. „Protože tělo reaguje nezávisle na vůli, na psychice. I u znásilnění může být oběť vzrušená, dokonce může dosáhnout orgasmu. A pak ji napadá, že se jí to tedy asi vážně líbilo, ačkoliv to bylo bez souhlasu. Cítí vinu a stud,“ přibližuje pocity, které sama zažila.
Fyzické násilí i nechtěné těhotenství
U zpovědi se se svými zážitky svěřila knězi Eriku Tvrdoňovi. Nemohla tehdy tušit, že zrovna on byl tou nejhorší možnou volbou. Byl to totiž právě on, kdo později nezůstal jen u nevhodných poznámek a doteků. „Nebudu zabíhat do detailů, ale prvně mě nutil se svlékat a uspokojovat před web kamerou. Vedl u toho odporné duchovní řeči. Posléze mě čtyřikrát znásilnil. Ačkoliv to nakonec bylo vyhodnoceno jako sexuální nátlak, za mě to bylo znásilnění. Bylo to bez souhlasu, navíc během toho došlo i na fyzické násilí. To jsem ale tehdy u soudu neřekla, protože jsem tyhle vzpomínky na dlouho vytěsnila,“ tvrdí Panská. Během vyšetřování policie našla další čtyři oběti Erika Tvrdoně, z nichž dvěma bylo pouhých třináct a patnáct let. Pachatel si odseděl tři roky. „Tři roky za tohle? To je podle mě směšné. Nemám pocit, že by byla nastolena spravedlnost,“ krčí rameny Panská.
Ta v Blesk Podcastu poprvé otevřela i téma, o kterém dlouho nemluvila, protože ho z paměti vytěsnila ještě silněji než fyzické násilí. „Vzpomněla jsem si na to až před pár týdny, díky terapiím, na které docházím. Když už byl Tvrdoň ve vazbě, zjistila jsem, že jsem s ním těhotná. Šla jsem na interrupci. Ať si mě za to klidně někdo odsoudí, ale pro mě to bylo jediné možné řešení,“ popisuje.
Následky svých traumatizujících zážitků si nese dodnes. „Mám plný invalidní důchod, posttraumatickou stresovou poruchu a trvalé změny osobnosti,“ říká. Dochází pravidelně jednou týdně na terapie, které jí pomáhají fungovat. „Stačí jakákoliv stresová situace a moje psychika se znovu rozsype. Vím, že úplně zdravá už nikdy nebudu,“ dodává.
Panská bez zaváhání potvrzuje, že jí sled všech těchto zkušeností zničil život. A rozhodně pro ni nepřichází v úvahu jakýkoliv intimní vztah s mužem. „Intimita má mnoho podob. Ale cokoliv sexuálního, to je pro mě jasné ne,“ říká. Co by jí přineslo alespoň částečný pocit zadostiučinění? „Nechci už slyšet žádné omluvy ani kajícné modlitby. Chci vidět skutky. Chci vidět, že bude s oběťmi zacházeno jinak, že se podobné skutky budou řešit a nebudou zametány pod koberec. To je ale zatím v nedohlednu,“ uzavírá.
Proč je u takových článků vůbec otevřená diskuze??? U cigánů, Ukrajinců se neotvírá a u znásilněných žena ano? Aby je mohli primitivní diskutující odsuzovat, pomlouvat a urážet?! 👎