Partner spáchal sebevraždu a málem přišla i o syna. „Napsala jsem dopis na rozloučenou, nepřežila bych to,“ přiznává Adriana
Šest let žila Adriana Málková s partnerem Mirkem ve vztahu, který jim známí záviděli. O to krutější byla realita, která přišla po jejím otěhotnění. Změny, které plánování rodiny přináší, u Mirka odstartovaly náročný boj s vlastní psychikou. Prohrál ho, a když bylo synovi dva a půl roku, spáchal sebevraždu. To ale zdaleka nebylo jediné, s čím se musela Adriana vyrovnat. Pouhého půl roku poté totiž přišla bitva ještě těžší - o život malého Adama. „Když mu selhávaly orgány, psala jsem dopis na rozloučenou. Věděla jsem, že bez něj už to prostě nedám,“ přiznává v Blesk Podcastu otevřeně žena, která svůj bolestný příběh i praktický návod pro podobně zasažené rodiny sepsala do knihy Úsměv pro Adama.
„Až zpětně chápu, že těhotenství spustilo u Mirka něco, co v sobě měl dlouho. Něco, o čem jsme vůbec nevěděli,“ popisuje Adriana momenty, kdy se její do té doby spokojený život, začal dramaticky měnit. U partnera se začaly projevovat psychické obtíže, noční děsy a agresivní výkyvy. Zpočátku se to zdálo docela nevinné. „Když začal mluvit ze spaní, smáli jsme se tomu. Byli jsme mladí, neměli jsme s ničím podobným zkušenost a ani jednoho nenapadlo, že by to mohl být větší problém,“ vzpomíná.
Situace ale začala eskalovat zhruba v pátém měsíci jejího těhotenství, kdy se společně stěhovali do vlastního bytu na hypotéku. „Tehdy už noční děsy začaly být tak dramatické, že se v noci Mirek schovával za postel, protože měl pocit, že na nás někdo střílí z protějšího domu. A nešel za žádnou cenu probudit,“ vypráví s tím, že partner také začal být agresivní. „Mně nikdy neublížil, ale cítila jsem, že se to blíží. Mlátil třeba do nábytku a podobně,“ říká.
Přestože Mirek začal chodit na terapii, nestačilo to. Tehdy netušili, že by jeho stav vyžadoval mnohem zásadnější odbornou pomoc. I přesto, že se jeho osobnost dál proměňovala, Adriana s ním zůstávala. „Nechtěla jsem trhat rodinu. Sama jsem vyrostla bez táty a nechtěla jsem to samé pro svého syna,“ objasňuje. Když ale jednou Mirek uhodil tehdy dvouletého Adámka, byla to poslední kapka. „To byla hranice, přes kterou jsem nemohla jít, takže jsme se s Mirkem dohodli, že budeme nějakou dobu žít odděleně. On se dál léčil a oba jsme doufali, že se situace zlepší a vrátíme se k sobě,“ tvrdí.
To se bohužel nestalo. Jednoho dne Mirek Adrianě přestal reagovat na zprávy i telefonáty. „To bylo velmi nestandardní. I když jsme byli pohádaní, kvůli Adamovi jsme si vždycky telefon zvedli, přes to nejel vlak,“ popisuje s tím, že ji přepadl velmi silný vnitřní pocit, že je něco špatně. Proto asi po dvou hodinách zavolala na policii.
„Když mi policista řekl ‚Měla jste pravdu, našli jsme ho‘, v první chvíli mě napadlo, že je v pořádku. Že se třeba někde pomlátil v autě. A začala jsem se smát,“ vzpomíná dál. Pak jí ale podle policistova výrazu došlo, že je to mnohem horší. Mirek spáchal sebevraždu. „Mám to v mlze, přestala jsem vidět, slyšet. Vím jen, že mi policista pořád opakoval, že je rád, že nás Mirek nevzal s sebou,“ říká Adriana tiše. Teprve tehdy také poprvé zaznělo, že Mirek trpěl schizofrenií, která stála za jeho chováním v posledních letech
Nevěděla kudy kam
Následující měsíce byly podle Adriany obdobím absolutního temna. Do toho musela sama vyřizovat pozůstalost, věnovat se péči o malého syna a měla i dvě práce, aby všechno finančně zvládla. „Měla jsem štěstí, že Mirkův kamarád byl advokát a vzal to za mě. Jeho advokátní kancelář mi velmi pomohla, jinak bych byla úplně ztracená,“ přiznává. I to byl jeden z hlavních důvodů, proč se později rozhodla svůj příběh sdílet knižně. Kniha Úsměv pro Adama totiž mimo jiné obsahuje i návod a průvodce pro lidi v podobné situaci.
Ze smrti partnera se ještě zdaleka nezvládla vzpamatovat, půl roku poté ovšem přišla druhá rána. A pro matku ještě horší. Její tříletý syn Adam dostal v noci horečku a volal maminku o pomoc. „Třásl se. A já měla zase ten děsivý pocit, ten samý, jaký jsem měla, když zemřel Mirek,“ říká s tím, že je pro ni stále složité si ty okamžiky vybavovat. Sanitku volala třikrát. Třikrát ji se synem poslali z nemocnice domů. Až napočtvrté si je nechali v nemocnici. Byl rok 2022, období pandemie covidu. Adámkovi poprvé udělali test, který vyšel pozitivní. O 24 hodin později syn přestal vnímat a lékaři ho museli uspat. V mozkomíšním moku mu našli pneumokoka, ačkoliv byl Adam očkovaný, tehdejší vakcína proti tomuto typu nechránila. Kombinace covidového zápalu plic a pneumokokové infekce byla pro dětský organismus takřka fatální. „Řekli mi, že nejspíš nepřežije. A pokud ano, že nejspíš zůstane ve vegetativním stavu,“ svěřuje se Adriana s nejtěžšími okamžiky.
Sama měla v té době nachystaný vlastní dopis na rozloučenou. „Adamovi selhávaly orgány. A já věděla, že pokud umře, tak to nedám,“ přiznává. Adámek ale přežil. Postupně začal otevírat oči. A po několika dlouhých měsících v nemocnici dokonce odešel po svých. „Byl to zázrak, jinak to popsat nelze. To, jak to dopadlo, nepředpovídaly ani ty nejoptimističtější prognózy,“ usmívá se.
Adámek přežil, ale...
Těžké onemocnění ale na chlapečkovi zanechalo následky. Dnes Adámek dochází do speciální mateřské školy, je mentálně opožděný, má opožděný vývoj řeči a trpí epilepsií. „Ale to je to nejmenší, co si z toho mohl odnést,“ říká Adriana, která je vděčná, že vše dopadlo takto a zášť vůči lékařům necítí. „Já nejsem doktor. Nevím, jestli by se to vyvinulo jinak, kdyby zasáhli dřív. Je pravděpodobné, že by to asi nemuselo být tak kritické. Po tom všem, čím jsem si prošla, už ale nevěřím na náhody. To, co se nám děje, jsou lekce, kterými si máme projít,“ tvrdí přesvědčeně.
Přestože je Adriana šťastná, že měl Adámkův příběh šťastný konec, s některými věcmi bojovala a stále bojuje. Ať už jde o úřady, nezvládnutou inkluzi nebo nedostatek empatie ve společnosti. „Máme štěstí, že můžeme s Adamem docela často vycestovat někam do zahraničí. Díky tomu ale vidím, jak jsme v tom přístupu v Česku pozadu. Prošli jsme si tady takovou mírou šikany, že jsem si párkrát říkala, že by snad bylo lepší, kdybychom to všechno oba nepřežili a nemuseli tomuhle všemu čelit,“ svěřuje se.
Adriana je ale bojovnice a přes všechny rány působí velmi silně, pozitivně a odhodlaně. Přiznává ale, že to tak není pořád „Mám panické ataky, úzkosti, beru léky a samozřejmě chodím na terapii. To mě drží nad vodou,“ netají se. A proč napsala knihu? „Možná v tom je nějaký spasitelský komplex,“ směje se. „Pamatuju si, jak strašně mi tehdy bylo. Jak jsem nevěděla nic, jak postupovat, koho kontaktovat, co podepisuju. Chtěla jsem to někomu dalšímu v podobné situaci ulehčit. Vrátit něco do společnosti,“ říká. Kniha je proto pro čtenáře dostupná zcela zdarma - na stránkách usmevproadama.cz si o její elektronickou verzi může požádat kdokoliv.
A rozhodně stojí za přečtení. Stejně jako Adrianin příběh, se kterým se v novém díle Blesk Podcastu svěřuje, stojí za poslech. Je náročný, tíživý, emotivní, ale každému může pomoct minimálně v tom, aby byl citlivější, chápavější a empatičtější k lidem kolem sebe.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.