Tělem jí projelo 25 000 voltů. Přežila jen zázrakem, dnes Simona pomáhá druhým
Když bylo Simoně Riedlové (35) sedmnáct, zákazům se smála. „Měla jsem pocit, že existují jen proto, aby mi kazily zábavu,“ vzpomíná v rozhovoru pro Blesk Podcast. Jedno letní odpoledne se s kamarádkami vydala do železničního depa. Místa, kde rozhodně neměly co dělat. Lezly po vagonech a Simonu napadlo posadit se na jejich střechu a zapálit si cigaretu. Pak za sebou uviděla poklop. Chtěla ho otevřít a možná si udělat fotku. Ve chvíli, kdy vstala, jí tělem projelo 25 tisíc voltů.
Spadla z vagónu a ztratila vědomí. Všechny vzpomínky na ten den se jí vymazaly, zná ho jen z vyprávění kamarádek. Záchranka ji převezla do nemocnice, kde byla 12 dní v umělém spánku. Lékaři se obávali těžkého poškození mozku, její rodiče připravovali na variantu, že už nikdy nebude žít samostatně.
Simona utrpěla rozsáhlé popáleniny na téměř polovině těla. Nad 30 % už jde o kritický stav, její zranění byla podle lékařů extrémní. Po probuzení si nepamatovala vůbec nic, ani svou vlastní maminku. „Věděla jsem, že tu paní mám ráda, ale nevěděla jsem proč,“ popisuje. Vzpomínky se jí vracely týdny. Krátce doufala, že to nejhorší už má za sebou. Nevěděla však, že ji čeká ještě mnohem delší boj.
První čtyři měsíce podstupovala obden operace v celkové anestezii. Když už jí anestezie kvůli riziku nemohla být dál podávána, absolvovala denní převazy při plném vědomí. „Každý si pamatuju. Ta bolest byla šílená,“ říká.
Simona otevřeně přiznává, že opakovaně přemýšlela o tom, že svůj život ukončí. „Ale když ležíte a nemůžete se pohnout, tak to jde dost těžko,“ dodává s černým humorem. Nejhorší moment ale nastal až ve chvíli, kdy jí sundali obvazy z hlavy. Zjistila, že přišla o vlasy i kůži. „To byla ta největší rána. Jizvy na těle jsem nějak přijala, ale hlava… V sedmnácti chcete být hezká, chcete se líbit,“ popisuje.
Simona měla velkou oporu v rodině. Dodnes mluví hlavně o své mamince jako o neuvěřitelné ženě. „Byla na hranici svých sil, ale nikdy to nedala znát. Všechno, co jsem na ni křičela v depresích, snesla,“ říká. V nemocnici strávila dlouhých osm měsíců. „Přišlo mi to jako dvacet let,“ dodává.
Po propuštění domů doufala, že „zmáčkne pauzu“ a naváže tam, kde před úrazem skončila. Realita byla jiná. Do školy se vrátila na konci třetího ročníku, ale nedokázala se bavit se spolužáky. „Chtěla jsem být sama. A to je to nejhorší, co člověk v takové situaci může udělat,“ vysvětluje s tím, že lidem v podobné situaci často hrozí sociální smrt a ani ona od ní nebyla daleko. Ačkoli si hned první den koupila paruku, nepomohlo to, komunikace s vrstevníky byla těžká pro obě strany.
Od učení k policii
V posledním ročníku dokonce propadla z češtiny. Tehdy byla naštvaná, dnes za to děkuje. „Učitel mi ukázal, že lítost není cesta. Že pokud chci něco dokázat, musím zabrat,“ vzpomíná na moment, který jí formoval. Na dálkovém studiu, mezi dospělými, poprvé zjistila, že dokáže o svém příběhu normálně mluvit, a že jí to pomáhá.
A nezůstalo jen o sdílení v malém okruhu známých, Simona se rozhodla svou mladickou nerozvážnost přetavit v něco lepšího. S dalšími dvěma ženami s podobným osudem založila organizaci Burn Fighters, která podporuje popálené pacienty. „Chtěla jsem, aby žádný člověk nezůstal v tak náročné situaci sám,“ vysvětluje.
Nakonec vystudovala i vysokou školu a roky pracovala jako učitelka na druhém stupni základní školy. K pedagogice ji přivedla vlastní zkušenost a touha varovat děti, aby se vyvarovaly podobných chyb jako ona. Učení ji bavilo, letos v srpnu ale přišla velká změna. Po odvysílání reportáže o jejím příběhu ji kontaktovala policie. Nabídli jí práci v oblasti prevence. „Přišlo mi to neuvěřitelné. Prevence u policie je úžasná věc a já jsem vděčná, že můžu být její součástí,“ netají se.
Ačkoliv se obávala, že ji nikdo nebude chtít, realita byla opačná. Už v první hospodě po návratu z nemocnice poznala svého prvního partnera, se kterým strávila několik let. „Otrkáte se a zjistíte, že nejste méněcenní. Že si zasloužíte to nejlepší. Každý z nás si to zaslouží,“ tvrdí přesvědčeně
Simona sama říká, že ji nehoda změnila o 180 stupňů. Ale ve výsledku je za svou těžkou zkušenost paradoxně vděčná. „Byla jsem emo metalová holka, všechno bylo utrpení. Paradoxně jsem dnes šťastnější než předtím,“ vysvětluje. Přesto dodává, že k takové změně nemusí dojít přes tragédii, existují i hezčí cesty.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.