Srdceryvný příběh paní Jarušky (†74): Rakovinu tajila!
Nechtěla být na obtíž. O smrtelné nemoci mlčela, dokud to šlo. Když už bolest nešla skrýt, nastoupil tým, který jí pomohl odejít tak, jak si přála – v klidu, s dcerou po boku. Silný příběh paní Jarušky ukazuje, jak moc dokáže paliativní péče změnit poslední chvíle života.
Když zdravotníci ze Středočeské záchranky dorazili k paní Jarušce (†74), bylo jasné, že je zle. Rakovina plic pokročila, metastázy se rozšířily a bolest už byla nesnesitelná. Přesto o své nemoci rodině neřekla – nechtěla je trápit. Tvrdila, že diagnózu zná teprve krátce.
Záchranáři ji převezli do nemocnice. Trpěla nechutenstvím a silnými bolestmi břicha způsobenými nahromaděnou tekutinou. Klidně mluvila o tom, že už nechce dál žít. Přesto ji čekalo další vyšetření, jenž v jejím stavu nedávalo smysl.
Na pomoc proto přizvali koordinátorku paliativní péče. Ta okamžitě kontaktovala dceru paní Jarušky, vyčerpanou a zmatenou ženu, zcela bez informací o tom, co její maminku čeká. Koordinátorka jí nabídla podporu, ale hlavně praktickou pomoc. Začala hledat možnosti domácí péče nebo volné místo v blízkém hospici.
Nemocnice, kde paní Jaruška ležela, neměla vlastní paliativní tým. V následujících hovorech se vůbec poprvé otevřeně mluvilo o tom, že konec života může být důstojný a bez zbytečného utrpení. Po návratu domů se její stav rychle zhoršil. Přála si už zůstat mimo nemocnici. Dcera její přání respektovala, přesto pochybovala, jestli nedělá chybu, když matka odmítá další vyšetření.
Při dalším rozhovoru s koordinátorkou padlo rozhodnutí: hospitalizace na specializovaném paliativním oddělení v Nemocnici Na Pleši. Druhý den ráno byl naplánován převoz. Dcera jela s maminkou. Nedlouho po příchodu paní Jaruška tiše odešla, v klidu a s blízkým člověkem u sebe.
Záchranná služba celý příběh zveřejnila jako poděkování svým kolegům. „Paliativní péče není jen o zdravotních výkonech. Je o blízkosti, důvěře a podpoře. Děkujeme všem, kdo pomáhají i v těch nejcitlivějších chvílích,“ uvedli zástupci služby.
Proč nenecháme trápit zvířata, pomůžeme nemocnému psu, kočce, ale lidi necháme mnohdy prožít peklo i chvíli před smrtí... vím zneužití euthanasie, ale pokud je stav jasný, situace bezvýchodná, nešlo by pomoci důstojně odejít ?