„Doma jsem se snažila nebýt na obtíž.“ Režisérka dokumentu Ta druhá dává hlas sourozencům dětí s handicapem
Vyrůstají ve stínu svých sourozenců. Jsou to děti, kterým na první pohled nic neschází, ale doma jsou „ty druhé“. Pozornost rodičů je totiž z velké části věnována sourozenci s nějakým zdravotním znevýhodněním nebo závažným problémem. Právě o těchto takzvaných skleněných dětech natočila svůj celovečerní debut Ta druhá režisérka Marie-Magdalena Kochová, která byla hostkou nového dílu pořadu Blesk Podcast.
Termín skleněné děti pochází z anglického výrazu Glass Child a označuje ty, kteří vyrůstali v rodině se sourozencem, jenž vyžadoval zvýšenou péči — ať už kvůli postižení, vážné nemoci, nebo například závislosti. „Jde o to, že jeden z těch sourozenců potřeboval méně péče, a tím se v té rodině dostal do pozadí. Často to ani jinak nejde, protože péče o znevýhodněného sourozence je velmi náročná,“ vysvětluje Kochová.
Označení "skleněné" symbolizuje jakousi průhlednost a křehkost, kterou tato zkušenost dětem přináší. A ovlivňuje je často i v dospělosti — například při volbě partnera, kariéry nebo v tom, jak vnímají odpovědnost. Marie Kochová ví, o čem mluví. Sama je skleněné dítě a právě proto si zvolila toto téma pro svůj dokument. „Věděla jsem, že to musí být něco, co se mě osobně týká, ale zároveň téma, které má celospolečenský přesah. Potřebovala jsem tam autenticitu,“ popisuje. Současně přiznává, že měla pochybnosti, jestli se do tak osobního projektu vůbec pouštět. Vnímala to ale jako své poslání.
Skleněné děti si podle Marie často na svoji roli v rodině zvyknou a berou ji jako normu. Učí se fungovat samy, pomáhat a být spolehlivé. Nebýt na obtíž. „Ale myslím si, že v 21. století už by bylo dobré to někam posouvat a umět nabídnout pomoc i těm, kteří si o ni neřeknou a snaží se to vydržet,“ říká.
Ačkoliv zvažovala, že by v rámci dokumentu vyprávěla svůj vlastní příběh, nakonec se rozhodla pro jinou rodinu. „Já už jsem měla spoustu věcí zpracovaných. Chtěla jsem otevřít téma, ne to stavět na svém příběhu,“ vysvětluje. Hlavní postavou filmu se tak stala osmnáctiletá Johanka z malého moravského města. Je v maturitním ročníku a rozhoduje se o své budoucnosti. Zároveň je ale součástí péče o mladší sestru Rozárku s poruchou autistického spektra. Kochová v dokumentu záměrně převrací perspektivu a soustředí pozornost na zdravou Johanku. „O handicapovaných a o jejich rodičích vznikla spousta filmů. Ale sourozenci z toho velmi často vypadávají,“ dodává.
Práce s Rozárkou byla prý velmi obohacující. „Byla úžasně otevřená a spolupracovala,“ tvrdí Kochová. Natáčení ale bylo logicky přizpůsobeno Rozárčiným potřebám — s častými pauzami na odpočinek a hraní. „Občas prostě parta třicetiletých filmařů pobíhala po bytě a hrála na slepou bábu. Bylo to bizarní, ale kouzelné,“ usmívá se režisérka dokumentu, který můžete zhlédnout tady.
Láska i nenávist
Během hledání rodiny pro film zažila Marie jeden z nejtěžších telefonátů svého života. Ozvala se jí maminka, jejíž zdravý syn - skleněný sourozenec - spáchal kvůli dlouhodobé zátěži sebevraždu. Nikdo o jeho trápení netušil. „Byla to pro mě obrovská motivace. Mluvit o tom, upozorňovat na tento fenomén, aby k takovým věcem nedocházelo,“ říká.
V návaznosti na film vznikl i výzkum potřeb skleněných dětí. Výsledky nejsou veselé — až čtvrtina respondentů přiznala deprese nebo sebevražedné myšlenky. Typickými pocity skleněných dětí jsou vina, odpovědnost a strach z budoucnosti. Obrovská láska, ale i nenávist a žárlivost. Všechny tyhle emoce jsou podle Kochové adekvátní a běžné, jen je potřeba se s nimi naučit pracovat. A nejde o okrajové téma, jak by se mohlo zdát. Podle odhadů má v Česku zkušenost s touto situací 8 % populace, tedy přibližně 840 tisíc lidí.
Marie sama v dětství tyto pocity dobře znala. Snažila se oddělovat svět doma a ve škole si udržovat pocit normálnosti. „Lidi bez osobní zkušenosti to těžko pochopí. Proto je pro skleněné děti důležité mít prostor, kde mohou své emoce sdílet. Terapie sdílením opravdu funguje,“ zdůrazňuje. I proto byly spuštěny webové stránky www.tadruha.cz, kam se můžou skleněné děti a jejich rodiny obracet.
V dospívání nesla úspěšná režisérka spoustu těžkých situací sama — a někdy až příliš dlouho. „Dnes vím, že jsem si měla o pomoc říct dřív. Mám to v sobě dodnes nastavené tak, že dokud se dokážu zvednout a jít, tak to musím zvládnout a neobtěžovat ostatní,“ přiznává. Stále bojuje s tím, kdy a jestli upřednostnit sama sebe. „Bez tvorby nemůžu být. Ale když odjíždím třeba na festival, vždycky v hlavě řeším, jestli nejsem moc sobecká. Je to neustálé balancování,“ přiznává.
Velkou oporou je jí rodina. „Maminka je první, kdo mi řekne: Jeď,“ směje se. Přesto v sobě Marie stále zvažuje, co je příliš a co je ještě v pořádku. „Je důležité si život nastavit tak, aby byl i pro mě k žití. Ale tyhle procesy v sobě pořád řeším,“ uzavírá.
...absolutně nic jste nepochopila .