„Raději chcípnout než to vzdát,“ říká světový rekordman, který v −17 °C zdolal polonahý horu Fudži
V devíti letech přišel o tátu, což jeho život dost ovlivnilo. „Chyběla mi rázná ruka, musel jsem si na hodně věcí přijít sám. A ta škola života mi celkem namlela,“ popisuje v novém díle pořadu Blesk Podcast Dominik Luks. Rvačky a lehce problémové chování ho dostalo až na zvláštní školu a sám přiznává, že to s ním mohlo dopadnout špatně. Naštěstí mu do cesty přišly bojové sporty, což jeho další život zásadně ovlivnilo. „Naučily mě respektu, disciplíně a zdravému sebevědomí,“ říká dnes několikanásobný světový rekordman a trenér hvězd jako jsou Karlos Vémola, Rytmus nebo Ben Cristovao.
Rvát se uměl odmalička. Kvůli příjmení se mu spolužáci často posmívali a on neváhal zapojit pěsti. „Určitě jsem byl na nejlepší cestě, abych se vydal na špatnou dráhu. Díky bohu mě tehdejší přítel mé sestry přivedl na bojové sporty, což je podle mě ideální sport pro každé dítě. Naučí vás to rány nejen rozdávat, ale i přijímat. Metaforicky i v praxi,“ vysvětluje v podcastu.
Ve sportu se mu dařilo, vynikal nejen v bojovém umění, ale i v atletice. „Nutno ale dodat, že jsem nikdy nebyl nejlepší. Vždycky jsem spíš inklinoval k nějaké mentorské činnosti, ostatní si ke mně často chodili pro rady,“ popisuje, jak se dostal k trénování. A v tom už bez debat jedním z nejlepších u nás je. Za svou dosavadní kariéru byl kondičním trenérem Karlose Vémoly, Rytmuse nebo řady hvězd hokejové NHL.
Ani to mu ale nestačilo. Pořád vnitřně toužil po něčem víc. „Jsem trochu magor, něco mám v hlavě asi lehce posunutý,“ směje se, když přijde řeč na světové rekordy, které pokořil. První bylo Kilimandžáro, kam s dalšími šesti členy týmu vystoupal za 23 hodin a 12 minut. „Rok jsem to plánoval od A do Z. Tým jsem sestavil z lidí, kteří jsou naprosto odlišní, ale jedno mají společné – mentální odolnost. A dali jsme to! I když jsem si celou dobu říkal, že to byl blbej nápad, nikdy mě nenapadlo to vzdát. To bych tam raději chcípnul,“ směje se.
Další cíl je Antarktida
V té době už organizoval největší otužovací výstupy v Česku, kdy v minusových teplotách pouze v kraťasech vyvedl na Sněžku nebo Lysou horu stovky podobně naladěných nadšenců. A tak ho napadlo, že příští rekord by mohla být nejvyšší hora Japonska Fudži. A taky téměř bez oblečení. „Fudži není tak vysoká, ale je extrémně nebezpečná. Má kuželovitý tvar, není se tam kde schovat. Teploty byly od minus 5 do minus 17 stupňů, foukal vítr o rychlosti až 100 kilometrů za hodinu,“ vypráví. Namrzlo mu předloktí a nemohl pohybovat mimickými svaly. Přesto na vrchol dorazil za 3 hodiny a 37 minut.
V plánu jsou ale rekordy tři, další na řadě má být Mount Vision na Antarktidě. Když půjde vše dobře, Dominik by rád vyrazil už příští rok. A dál? „To se mě zeptejte potom. Ale doma jsem slíbil, že třetím rekordem to končí. Už mě sice lákali na Everest, ale partnerka z toho nebyla zrovna nadšená. A rodina je pro mě nejvíc, takže pokud nebude souhlasit ona, nepůjdu do toho,“ říká táta tříletého kluka. Právě narození syna v něm prý probudilo větší opatrnost, díky němu své počínání víc promýšlí.
„Strach mám v životě asi jen z jedné věci. Sám ze sebe. Co zase vymyslím, kam mě ty moje nápady zavedou,“ přiznává, ale současně dodává, že prostě nezvládá žít v komfortu a pohodlí a rád cítí bolest. „Zní to divně, ale když to bolí, cítím, že žiju. Když překonáváte svoje limity, vycházíte z komfortní zóny, nestagnujete. Jsem toho názoru, že člověk si musí některý věci v životě vydřít, možná trochu vytrpět. A ten život je pak díky tomu paradoxně jednodušší,“ uzavírá Luks.
v Survivoru se ukázalo jaký je člověk - nesnesitelně arogantní a sebestředný trapák