Simona (34) utrpěla v mládí popáleniny elektrickým proudem: Několik měsíců jsem chtěla umřít!
Mladická nerozvážnost stála Simonu Riedlovou (34) ze Sokolova málem život. V sedmnácti letech vylezla s partou kamarádů na vagon, na kterém se nebezpečně přiblížila k trakčnímu vedení. Tělem Simoně projel zásah elektrickým výbojem o napětí 25 tisíc voltů. To, že přežila, byl téměř zázrak. Elektřina ženě ale skalpovala kus lebky a Simona přišla o své dlouho pěstované zdravé vlasy. První měsíce byly náročné. Měla strach a nechtěla žít. Simona ale v sobě našla obrovský kus odhodlání a svůj život nezahodila. V současnosti je spoluzakladatelkou projektu Burn fighters, se kterým objíždí školy a přednáší o rizicích, které mladí lidé často jako ona sama nevnímají.
Paní Simono, co si pamatujete naposledy před osudným dnem? Vzpomínáte si na něco bezprostředně po zásahu proudem nebo až to, jak jste se probrala v nemocnici?
Poslední, co si pamatuji, je ten poklop. Pak už jen tma a nic víc. Vůbec si nepamatuji boj záchranářů o můj život, ale jsem jim všem neskutečně vděčná. Několik z nich jsem potkala a mohla jsem jim poděkovat osobně. Před probuzením jsem měla divné sny. Nejdřív jsem byla v akváriu, kde plavaly kolem barevné ryby. Pak jsem byla v kumbálu na košťata. Teprve pak jsem se probudila. Pamatuji si, že byla noc.
Jak jste se po probuzení cítila? Převládala bolest na duši nebo ta fyzická?
Když jsem se probudila, tak jsem byla zmatená, nevěděla jsem, kdo jsem, co se děje. Byla mi jen příšerná zima, měla jsem žízeň a nemohla jsem se pohnout. Fyzická bolest nebyla žádná. Po takovém úrazu dostáváte silné léky, takže jsem neměla pocit, že se stalo něco hrozného. A vzhledem k tomu, že jsem si nepamatovala vůbec nic, tak jsem ze začátku nepociťovala ani tu psychickou.
Co bylo v těch prvních měsících nejnáročnější?
Nejtěžší bylo smířit se s tím, že jsem udělala něco, co mě málem stálo život. Přiznat si, že za to nemůže nikdo jiný než já. Chtěla jsem najít někoho, na koho bych mohla hodit vinu, ale nakonec jsem si přiznala, že za to můžu jen já. Několik dlouhých měsíců jsem chtěla umřít, říkala jsem si, že tohle nemůžu zvládnout a když zvládnu odejít z nemocnice, tak jak asi bude vypadat můj život? Měla jsem strach, chtěla usnout a už se neprobudit. Najít v sobě sílu žít, překonat sama sebe a přijmout svoje chyby, to pro mě bylo nejtěžší.
Paruky jsou vlastně fajn
Jak dlouho trval Váš návrat k běžnému životu?
V nemocnici jsem ležela osm měsíců, ale připadalo mi to, jako věčnost. Po návratu domů jsem ještě docházela na rehabilitace, chvíli po návratu jsem odjela na dva měsíce do lázní. Nakonec jsem musela ještě na uvolňovací řez, abych mohla plně zvednout ruku. Fyzicky jsem byla zdravá přibližně za rok, i když jsem musela jizvy stále tlakovat, promazávat a chránit před sluncem.
Po psychické stránce to bylo horší. Měla jsem tendenci se izolovat od okolí. Styděla jsem se za to, co jsem udělala i za jizvy. Bylo mi nepříjemné, jak na mě lidé koukali a věděla jsem, že si šeptají i o tom, že mám paruku. Nějakou domu trvalo, než mi to začalo být jedno. Nechtěla jsem se v létě potit v dlouhých tričkách, jen aby na mě nikdo nezíral. Začalo mi to připadat vtipné, jak lidé nemohou odtrhnout oči a jak si šeptají.
Muselo to pro Vás být náročné i po psychické stránce. Musela jste vyhledat odbornou pomoc?
Samozřejmě. Od prvních chvil za mnou v nemocnici docházel psycholog. Hrozně mě to štvalo, chtěla jsem být sama. Ale být sama znamenalo bojovat se sebelítostí, výčitkami a všemi dalšími myšlenkami, které mě táhly k tomu to celé vzdát. To pan psycholog dobře věděl. Jsem mu vděčná za jeho pomoc. Když jsem se vrátila domů, chtěla jsem se co nejrychleji zbavit antidepresiv, takže jsem docházela k psychiatrovi. Po pár měsících jsem byla bez léků.
Jak jste se sžívala s tím, že Vám v důsledku zranění nepůjdou nastřelit vlasy a Vy zůstanete na dobro bez nich?
To byl jeden z nejhorších okamžiků. Když už jsem si v nemocnici zvykla na jizvy, říkala jsem si, že to zvládnu, že se dokážu vrátit do běžného života. Už jsem ležela na standardním oddělení, když mi tuto zprávu oznámili. Bylo to hrozné. Plakala jsem, nadávala a nenáviděla se, hned mi nasadili antidepresiva.
Když jsem se trošku uklidnila, začaly jsme s mamkou hledat, jak by to šlo udělat, abych vlasy zase měla. Všechny možnosti byly nedosažitelné. Když jsme jeli z nemocnice domů, museli jsme se nejdříve stavit v obchodě s parukami. Odmítala jsem přijet domů plešatá. Pak jsem ale zjistila, že je to vlastně fajn. Můžu střídat účesy i barvy a pořád mám hustou hřívu.
Cítila jste kvůli tomu, co se Vám stalo, méně atraktivní?
Samozřejmě. Připadala jsem si odporná. Kdykoli jsem se podívala do zrcadla, nedokázala jsem na sobě najít nic hezkého, jen jizvy a plešatou hlavu. Bála jsem se, že budu do konce života sama. Čím víc jsem se na ty jizvy dívala, tím méně jsem je vnímala. Donutila jsem se, si říkat, že ke mně patří, že tohle jsem já a že je to takto v pořádku. Časem jsem je přestala vidět.
Vlasy byly trošku oříšek. Říkala jsem si, jestli to říct klukovi hned nebo počkat, až ke mně začne něco cítit a pak to na něj vybalit jako překvápko. Nakonec to stejně nějak vyplynulo a já zjistila, že o vzhledu to není. Když jsem to říkala sama a vyprávěla jim vtipné historky s uchem nebo parukami, tak se ledy prolomily.
Říct si o odbornou pomoc není slabost
Musíte ještě pravidelně docházet na nějaká kontrolní vyšetření či užívat nějaké léky, mazat si jizvy atd.?
Co se týká mého úrazu, tak už ne. Naštěstí, kromě jizev a holé hlavy, nemusím docházet na žádná vyšetření ani operace. Jizvy si ale musím mazat a tlakovat každý den, jinak se stahují. Hlavně ty na krku se pořád stahují. Léky užívám, ale ne kvůli úrazu. Několik let po něm mi diagnostikovali Behcetovu nemoc, která je dědičná, ale naštěstí pod kontrolou.
Kdo pro vás byl v nejtěžších chvílích největší oporou?
Určitě rodina. Kdo mohl, tak za mnou jezdil. Snažili se mi zvednout náladu a neustále mi dávali najevo, že jsou tu pro mě. Babička mi vozila oblíbené jídlo, když už jsem mohla konečně jíst. Se sestřenkou Káťou, která se mnou byla na vagónu a jako první se snažila, abych tam neumřela, jsme si neustále psaly. Největší oporou pro mě ale byla moje maminka. Když mě přendali na standardní oddělení, tak tam se mnou byla celý měsíc. Podporovala mě a chápavě zvládala moje nálady, protože vždycky přišly dny, kdy jsem to nezvládala já.
Co byste poradila někomu, kdo si prošel nebo stále prochází něčím podobným jako vy? Kde najít tu vnitřní sílu, bojovat a nevzdat to?
Je těžké radit někomu, koho neznáte, ale je důležité si pamatovat, že nejste na nic sami. Vždy je tu někdo, kdo vás vyslechne a poradí. Existují aplikace i různé skupiny, u kterých najde každý pomoc nebo radu. My máme založené sociální sítě, kam se mohou pacienti obrátit i webové stránky pro ty, co se o svém úrazu zatím nechtějí bavit, ale zajímají je informace o tom, jak s jizvami pracovat nebo jak to vypadalo právě u nás.
Spousta lidí stále považuje docházku k psychologovi za něco potupného, ale když si zlomíte nohu, tak také nepovažujete za slabost dojít si k lékaři. Psychologická péče je v tomto případě zásadní, jak pro pacienta, tak pro rodinu. Důležité je hlavně vybrat si takového psychologa, ke kterému budete mít důvěru a být otevřený, aby ta sezení měla smysl.
Smysl života našla ve školství
Před svým zraněním jste v sedmnácti letech studovala obchodní akademii. Jaká byla cesta k tomu, že z Vás je dnes učitelka?
Před úrazem mě ani nenapadlo pracovat ve školství, nebyla jsem ani studijní typ. Hledala jsem, jak bych mohla dětem předat svůj příběh a varovat je před takovými hloupostmi. Pak jsem našla pracovní nabídku na asistenta pedagoga na základní škole, kterou jsem navštěvovala jako dítě. To byla moje příležitost. Při práci jsem zjistila, že bych chtěla dělat víc. Nakonec jsem vystudovala vysokou školu a začala učit. Myslím, že jsem našla svoji životní cestu, pomáhat popáleným a varovat děti před takovým riskováním, protože děti si zaslouží krásné dětství a ne plné nepříjemných vzpomínek a bolesti.
Vy jste zároveň jednou ze zakladatelek projektu Burn Fighters. Kdy přišel prvotní impuls k tomu jej založit?
S Martinkou (Martina Izingová, žena kterou bývalý partner polil kyselinou, pozn. redakce) nás propojila Jarmila Štuková. Když jsme se poznaly, tak jsme si vyprávěly zážitky z nemocnice. Co pro nás bylo těžké, co nás štvalo nebo co bychom potřebovaly. Čím víc jsme to probíraly, tím víc vycházelo najevo, že jsme potřebovaly informace a naději. Chtěly jsme vědět, co nás čeká, co můžeme dělat. Když jsme s holkami nic podobného nenašly, rozhodly jsme se společně založit Burn Fighters. Je skvělé co jsme dokázaly. Hned od začátku s námi spolupracovala spousta lidí a ti nám pomohli to dostat až sem. Pro nás jsou důležité tři věci – pomoc, podpora a prevence.
Jakou máte zpětnou vazbu například ze škol, které s projektem objíždíte s besedami? Myslíte si, že i díky Vám a Vaší práci je mezi společností větší povědomí o rizicích a nástrahách elektřiny?
Zpětná vazba je velmi pozitivní. Každý rok máme další a další žádosti o besedy, na některé školy se pravidelně vracíme. Naším cílem je varovat nejen před úrazy elektrickým proudem, ale také před jinými mechanikami popálení. Popáleniny zasáhnou celý život – tělo, duši, ale i rodinné vztahy. Popáleniny se lečí dlouho a jejich následkem je většinou viditelná jizva, se kterou se pacient musí vyrovnat. Příbuzní pak samozřejmě trpí s ním a snaží se mu pomoci, hledají různé možnosti léčení. Chceme těmto úrazům z nepozornosti nebo z „frajeřiny“ zabránit, nebo alespoň zmírnit následky edukací žáků a studentů, což si myslím, že se nám daří.
Co je za vás ta nejlepší forma prevence, aby děti pochopily, že jde o hazard se životem?
Děti slyší naše příběhy, kolik utrpení jsme zažili. Tohle všechno je umocněno mými fotkami ze sálu, když mě přivezli do nemocnice. Jedna věc je vyprávění, už při něm děti tají dech, ale když vidí ty fotografie, dochází jim, že to opravdu není sranda. Skutečné příběhy a skutečné následky jsou to, co funguje velmi dobře.
