Podcast: Petra v 10 letech unesli v Angole. Stovky kilometrů dlouhý pochod smrti šel ve cvičkách

Když slavil Petr Kocian 50 let uvědomil si, že už uplynulo 40 let od jeho zajetí ve vzdálené africké zemi. Do Angoly jeli českoslovenští občané pomoci rozvinout průmysl a pomáhali budovat papírny. Petr Kocian má na období před drastickým pochodem pěkné vzpomínky. „Pro mě to byl takové splnění dětského snu, protože tam bylo všechno to, co v tom socialistickým Československu nebylo. My jsme přijeli do Angoly až v prosinci 1982, takže náš pobyt nakonec byl půlroční, z toho zhruba tři měsíce Alto Catumbela a další tři měsíce na pochodu,“ prozradil v Blesk Podcastu Petr Kocian.

V té době probíhala v Angole občanská válka a podle lékařky Marie Hudečkové měli být lidé v bezpečí, jenže 12. března 1983 přepadli chráněné město vojáci z protivládní militární organizace UNITA. Obránce postříleli a jako zajatce si vybrali 28 mužů, 17 žen a 21 dětí z Československa. „My jsme se toho rána vzbudili střelbou. Táta se po nějaké době sešel podívat, co se děje, a mezitím se nám před barákem shromáždili vojáci, kteří do něj stříleli a pak rozbili prosklené dveře a vešli dovnitř. Vyzvali nás, abychom odešli a šli s nimi,“ vzpomínal nynější ředitel očních klinik. V tu chvíli udělal chybu, kterou si v následujících týdnech snad denně vyčítal. Místo botasek si obul bílé cvičky. „Byly nejrychleji nazouvatelný a nejpohodlnější,“ vysvětloval.

Hladový pochod

Později vojáci shromáždili 66 lidí a řekli jim, že je čeká 650 kilometrů dlouhá cesta! Čechoslovákům to přišlo nepředstavitelné a nevěřili jim, ale vojáci na tom trvali, a tak začal otřesný pochod, kdy lidé kráčeli dlouhé hodiny s ozbrojenými muži. V dešti, v nepředstavitelných vedrech, za chladných nocí a s neustálým hladem. Co se dělo den za dnem, rozepsal Petr Kocian na svém Twitteru. Dochoval se totiž deník jeho maminky, která jej psala během pauz na odpočinek.

Matka Petra Kociana si psala po cestě deník. S jeho pomocí rekonstruuje den po dni pochod. | Blesk:Martin Pekárek

Vojáci UNITY unesli československé občany, aby si vymohli od Československa zastavení dodávek zbraní vládě Angole a chtěli získat oficiální uznání svého boje. Zatímco se 66 lidí táhlo pustinou a tuzemské noviny plnily šokující zprávy, diplomaté se snažili najít řešení. Celé jednání pak uspíšila událost z 19. dubna, kdy zemřel 37letý Slovák Jaroslav Navrátil. 

Tělo se nenašlo

Na jeho poslední okamžiky zavzpomínala v roce 2013 lékařka Marie Hudečková pro AHA! „Potkala jsem ho tenkrát, když seděl na kameni a chtěl něco na povzbuzení. Čekal proto na vojáky, zda mu něco nedají. A taky ho vzali na nosítka. Jenže zanedlouho nás došel zase po svých. Prý z nosítek spadl. Možná se právě při tom vážně poranil. Údajně ho nesli hlavou napřed. První nosiči byli menší, a jak šli z kopce dolů, tak jim asi z nosítek, jak byla o to více nahnutá, sjel. Brzy skončil v bezvědomí a nešlo mu pomoci. Uložen byl do nějaké skříně, kterou místní odněkud donesli.“

Podcast: „Nikdo mi nevěřil,“ o bolestech i radostech upřímně promlouvá Bára Basiková

Jeho spoluobčané mu zazpívali státní hymnu a vyrazili dál na strastiplnou cestu. Kde byl Jaroslav Navrátil pohřben, se dodnes přesně neví. „Pak ho odnesli údajně na soutok tří řek, kde vystavěli kamennou mohylu. A tam by pravděpodobně měl být dodnes. Ale jestli je to pravda, těžko říct, protože UNITA nám toho navykládala tolik a většina z toho se nesplnila, takže netuším,“ doplnil slova lékařky Petr Kocian.

Další den se ale na 10letého chlapce přece jen usmálo štěstí. Cvičky už mu držely jen na provázku, podrážky měl natolik prochozené, že mu na ně maminka našila látku z bundy. V noci 20. dubna k němu z nebe přistály nové boty! „Byl nějaký letecký shoz zásob a mezi nimi přistály i boty, takže já jsem od té doby šel látkových vysokých vojenských botách,“ řekl Petr Kocian.

Jak to s jejich pochodem smrti dopadlo, proč ušli nakonec 1300 kilometrů a co si z Angoly odnesl, prozradil Petr Kocian pro Blesk Podcast: