7°C
Nejodpornější masakr v Čechách: U kasáren stály kočárky s mrtvými dětmi, vězni se museli bít navzájem k smrti
Období po druhé světové válce je plné temných okamžiků, tím nejhorším je ale patrně událost známá jako postoloprtský masakr. Vyvražďování Němců, kteří v sudetské oblasti žili, došlo až do takových rozměrů, že bylo dlouhé roky považováno za největší poválečný masakr civilistů v Evropě s odhadovanými až 3000 oběťmi. Mezi nimi byly i ženy a děti včetně kojenců. Mnoho z nich zemřelo mučivou smrtí.
Češi po válce projevili touhu po mstě na celém území země. Často se jednalo o akty vášnivé nenávisti, náhlé a výbušné. V Postoloprtech tomu bylo jinak – během několika týdnů byli v místních kasárnách a bažantnici shromážděni Němci ze širokého okolí – muži, ženy i děti, které ženy přivezly ještě v kočárcích. Masakr zde byl promyšlený a pečlivě připravovaný.
Vojáci, kteří zde měli sídlo 1. divize československé armády, si dali za úkol okolí „vyčistit od Němců“. V prvních dnech své zajatce třídili dle příslušnosti k NSDAP, Hitlerjugend, SS a dalším. Několik málo z nich se zachránilo prokázáním odbojové činnosti. Mnozí z nich ale museli svým krajanům kopat hroby. A nebylo jich málo...
Dva roky po konci války bylo v rámci vyšetřování kolem kasáren vykopáno několik masových hrobů s 764 těly. Už tehdy byl ale skutečný počet obětí odhadován na 2300, dnes historici počítají až s 3000 mrtvými. Podle současného práva by se vyvražďování v Postoloprtech označilo za genocidu se všemi hrůzami s ní spojenou.
Vojáci například vězně před popravou brutálně bili klacky, obušky i důtkami. Když někdo omdlel, polili ho vodou a bili ho dál. Jindy se zase bavili tím, že vězně nutili, aby se bili navzájem. Kdo odmítl, tomu stráže šlapaly na přirození. Vojáci se neštítili zastřelit ani pět chlapců mezi 12 a 15 lety, kteří se pokusili o útěk. První salvu z pušek jeden chlapec přežil. Když volal maminku a prosil o smilování, dostal ránu do týla.
Mezi oběťmi ale byly i matky s miminky. V táboře strávily dlouhé dny, podle pamětníků nedostávaly ani vodu ani jídlo. „Byl to proud lidí, který téměř nebral konce. Ze všech ulic a uliček přicházely ženy a děti do kasáren. Nedostávaly jsme nic k jídlu, já jsem potom dál už nevyrostla, bylo to velice, velice zlé a smutné. Protože kojenci všichni zemřeli, nedostávali nic k jídlu. Stály tam ty kočárky s mrtvými kojenci,“ popsala pro Paměť národa Christa Kreutle, která masakr zažila jako dvanáctileté děvče.
Témata:
Související
Pražské povstání to nebyla armáda, směska kolaborantů kteří si potřebovali udělat alibi a pár děcek který jim naletěli, takže nemíchej tady hrušky s jabkama
Obě strany se chovaly špatně, jde ale asi hlavně o to, kdo víc a kdo ve větším měřítku. Těžko říct, jak by se člověk zachoval na jejich hmístě. Jak to ale tak bývá v podobných situacích, nic není černobílé a to je nerealizovatelné aby jedna strana se chovala jako utržená ze řetězu a Ta druhá - Ti aby byli vzorní a slušní. Takhle to nikdy nebylo a ani nikdy nebude.