Nádherná vzpomínka na Nelu Moravcovou (†31): Utajený umělec jí věnoval srdce!
Dojemná vzpomínka na zesnulou Nelu Moravcovou (†31)! Červené srdce složené z fotek tváře mladé ženy, která na konci dubna nečekaně zemřela po krátké a intenzivní nemoci, teď zdobí podchod u stanice metra Vltavská v pražských Holešovicích. Autor působivé koláže zůstává v utajení.
Nela Moravcová byla talentovaná fotografka, která loni v létě na veřejnosti vystoupila se svým životním příběhem, na jehož začátku stálo trýznivé znásilnění. K tomu došlo právě v Holešovicích, kde se teď něžný „kaleidoskop“ neznámého tvůrce objevil.
Obrázek bude nově zdobit i přebal knihy, kterou Nela začala psát a jejíž ukázku Blesku poskytla loni v září. Knihu Bez rozmyslu začala psát v covidové době, kdy byla hospitalizovaná po vážném traumatu páteře. „Reflektovala jsem v různých pro mě důležitých kapitolách to, jak jsem se cítila, co jsem dělala, a zvažovala jsem, jak bych to mohla udělat jinak,“ vysvětlila tehdy mladá žena.
Přátelé knihu dokončí
Mimo jiné v ní plánovala popsat i svůj boj s anorexií. Ted se jejího nápadu chopili její blízcí, kteří by rádi Nelin sen dotáhli do konce. „Na knížce pracovala ve spolupráci s nakladatelem, jen ji bohužel nestihla dopsat. Rádi bychom tedy dovedli ke zdárnému konci její práci. Bude to kniha s jejím příběhem a myšlenkami. Psaná jejími slovy a bez příkras. Plánovala do ní přidat i vlastní kresby, které bychom tam chtěli použít jako ilustrace,“ popsala pro Blesk.cz Nelina blízká přítelkyně Jiřina Dunková.
Přečtěte si ukázku z Nelina rukopisu, který Blesku poskytla:
... Poruchy příjmu potravy jsou velmi temná místa, ale za ty roky jsem si na to zvykla. Neviděla jsem cestu ven. Začala jsem si uvědomovat, že anorexie se stala mým životem a nebyla jsem připravena to změnit, nebyla jsem připravena ji nechat jít, protože jsem věděla, že kdyby se tak stalo, byla bych úplně sama. Byla jsem příliš ztracena.
Všichni psychiatři, psychologové, nutriční terapeuti se shodovali v jednom: nebylo jak mě léčit. Posedlá, nespolupracující. Nic mě nedokázalo zastavit. Vyhrůžky, prosby, slzy.
Lhala jsem všem kolem sebe, manipulovala jsem tak, aby si okolí myslelo, že se „snažím“, ale ve skutečnosti jsem neztrácela jen na hmotnosti, ale i sebe samu. Už jsem nevěděla, nebyla schopna rozeznat, kdo jsem, kdo jsem byla. 90 % anorexie, 10 % Nela.
Nenáviděla jsem se do té míry, že jsem nechtěla, aby mě kdokoliv viděl nebo znal. Izolovala jsem se od světa tam venku a žila jsem si v bublině, kterou jsem si vytvořila. A nikoho tam nepustila.
Cítila jsem, že mám věci pod kontrolou.
Hlas v hlavě na mě neustále křičel, nutil mě si myslet, že jsem příliš slabá, že jsem zbabělec a absolutní nula. Byl vytrvalý. Ale já také.
Ignorovala jsem pocity hladu, křeče v břiše, kdy jsem se bolestí svíjela v klubíčku na posteli. Ale bylo mi to jedno. Všechno bylo jedno, když anorexie byla ve vůdčím postavení.
Je to obrovské odmítnutí odpovědnosti – nemusíte mít podváhu, a přesto trpět poruchou příjmu potravy a duševním onemocněním. Nejsou tu žádná kritéria – máte „zdravou váhu“, a přesto můžete být extrémně pohlcen poruchou příjmu potravy do té fáze, že je to život ohrožující.
Byla jsem už ve svých 14 letech velmi nemocná a přála jsem si, aby se to nedostalo tak daleko, protože to jen omezovalo naději, že bych se mohla uzdravit. Máma brečela. Chápala jsem, že je to pro ně těžké, vidět mě v takovém stavu, kdy pro mě existovala a měla smysl pouze anorexie
Nezbytnost je říci, že tato onemocnění mohou vyústit ve smrt, jsou psychicky i fyzicky vyčerpávající a ti, kteří jimi trpí, používají cvičení a jídlo různými způsoby, aby zvládli obtížné životní situace a pocity. A to, co s nimi přichází...
Ty asi nejsi nejostrejsi tuzka v penale, vid??