9°C
„Střídali se na mně. Byla jsem úplně paralyzovaná.“ Monika ve chvíli, která jí celý život proměnila v jedno bolestné trauma, na sobě měla obyčejné džíny a rudý top. Oblečení, které by kdekdo neváhal označit za docela normální, obyčejné, všední, každodenní.
I kdyby však na sobě měla něco jiného, podstatu toho, čím si musela projít, to vůbec nemění. Pořád je obětí znásilnění a agresor je pachatel. Žádná omluva pro něho neexistuje. I když bývají tendence akty znásilnění mytizovat, a to právě skrze oblečení.
Kdyby oblečení mohlo mluvit...
„Nezáleží na tom, co na sobě oběť měla, když byla znásilněna. Pachatelé nejsou motivovaní oblečením, což je bohužel klasický mýtus, který se opírá o to, že si za své utrpení oběť tak trochu mohla, že mu šla naproti. To ale není pravda,“ vysvětlila pro Blesk Irena Hůlová z Amnesty International, která výstavu pořádá. „Z výzkumů vyplývá, že většina pachatelů si ani nebyla schopna vybavit, co měla oběť na sobě.“
Čeština zná větu: Kdyby zdi mohly mluvit… naráží se jí na to, že coby němý svědek zdi kolikrát pamatují chvíle, které zapomínáme, na které chceme vzpomenout, pochlubit se jimi, i ty, které chceme zapomenout. V přeneseném slova smyslu lze podobnou větu vztáhnout i na obsah výstavy, která nese lakonický název Co jsme měli na sobě, než nás znásilnili. Přesně tak, jak zní, o tom také pojednává.
Ve výloze u Štěpánské pasáže je vystaveno celkem šest oděvů – pět ženských a jednoho mladíka. Ti všichni se stali oběťmi znásilnění. „Jde buď o oblečení, které oběti měly na sobě, nebo podobné tomu, co se nám jiné oběti svěřily, že měly na sobě,“ přiblížila Hůlová. Mezi vystavenými tak jsou autentické textilie, které na sobě znásilnění měli. Které to jsou, však pořadatelé raději nesdělili. „Domluvili jsme se tak s oběťmi,“ vysvětlila Hůlová.
Nebezpečný mýtus
„Česká společnost z opakovaných průzkumů veřejného mínění přikládá spoluodpovědnost za znásilnění obětem,“ nechápe Erik Bartoš z Amnesty International. „Žena nemusí mít minisukni a být opilá, aby se jí taková zkušenost mohla stát. Je jedno, co má kdo na sobě. Co ale jedno není, je přenášení viny z pachatele na oběť. Za žádných okolností není nikdy vina na straně oběti. Vždy je vina na straně pachatele, ať se děje, co se děje.“
Výstava Co jsme měli na sobě, než nás znásilnili ve výloze pasáže Štěpánská upozorňuje na nebezpečný mýtus, kterému věří řada Čechů, a to ten, že by oběť znásilnění měla být za akt spoluzodpovědná podle toho, jak se oblékla. Těmto, a jiným mýtům bohužel řada Čechů nadále věří. (duben/květen 2022) David Zima
„Je to nebezpečný mýtus. Znásilněným komplikuje rozhodnutí, jestli jít nahlásit to, co se jim stalo, na policii či požádat o jinou, třeba psychologickou pomoc. Těžko se pak se znásilněním vyrovnávají. Kvůli těmto i dalším mýtům znásilněné o tom, co se jim stalo, téměř nemluví. Téměř každý z nás zná někoho, kdo znásilněn byl, ale málokdy se mu s tím dotyčná svěří,“ řekla v minulosti pro Blesk.cz Johanna Nejedlová z iniciativy Konsent, která se dlouhodobě snaží podobné mýty vyvrátit a pomáhat obětem.
Bratr násilník
„Komorní“ výstava je situovaná do rušného centra města. Podle Hůlové lokalita i způsob byly zvoleny schválně. „Hledali jsme výlohu ve veřejném prostoru, kde ji může vidět každý, kdo jde okolo. To je nesporná výhoda oproti galerii, kam člověk zamíří, jen pokud se mu chce,“ sdělila. I na tak malém prostoru se v rámci prevence a osvěty lidé dozvědí řadu informací pro zamyšlení.
Koncept výstavy přitom není původní. Podobné akce proběhly v zahraničí, najmě třeba výstava v americkém Kansasu v roce 2017. Přesto se výstava pro své citlivé téma nerodila lehce.
„Pro některé oběti je to dosud živé a bolestivé. Mnozí z nich mají stále problémy o tom hovořit, řada se svého oblečení z doby, kdy ke znásilnění došlo, zbavila. Jsou však i tací, kteří je stále mají a poskytli nám ho pro výstavu.“ Nejbolestnější pohled musí být pohled na dětský úbor Ley, kterou znásilňoval její starší sourozenec. „V dětství, můj bratr. S tichým souhlasem naší matky,“ stojí na ceduli pro vysvětlení. Proto se kampaň, v rámci které výstava vznikla, jmenuje »chce to souhlas«.
Nejde jen o ženy, ale pachatelé jsou stejní
Výstava zároveň napravuje ještě jeden mýtus. „Ač se znásilnění nejčastěji děje ženám, přičemž se týká každé desáté z nich, i muži bývají oběťmi znásilnění,“ uvádí Hůlová. Proto je zde vystaveno také „chlapecké“ pyžamo teprve 21letého Lukáše. Ačkoliv česká justice zná případy, kdy byli muži znásilněni ženami, podle Hůlové páchají tyto skutky častěji muži na mužích. „V České republice byl zhruba každý třicátý muž znásilněný.“
Nestává se přitom pravidlem, že by šlo o „nahodilé“ oběti. Je tomu spíše naopak. „90% znásilnění se děje, kdy pachatel zná oběť. Jde o kolegy, učitele, příbuzné. K těmto činům dochází v práci, ve škole, doma. Když jde žena sama z večírku potemnělým večerem, to je jen zlomek případů,“ vysvětluje.
Provždy aktuální téma
Znásilnění, jeho dopady a okolnosti vždycky budou citlivé téma, o kterém se jedni budou bát hovořit, druzí poslouchat, třetí budou skeptičtí. Nejspíše vždy se nicméně bude jednat o téma ryze aktuální. Tím spíše v současných dnech, kdy se do České republiky dostávají zprávy o tom, jak ruští vojáci znásilňují ukrajinské ženy.
„Je to velmi jiná situace, než jakou zažívají oběti u nás, protože tam zuří válka,“ naráží Erik Bartoš z Amnesty International na určité bezpráví, které nyní na Ukrajině je. „Přesto jde o témata, která jsou propojená a dopady jsou totožné.“ Načasování výstavy nicméně s válkou nesouvisí.
Kde: Vchod do Štěpánské pasáže – Štěpánská 36, Praha 1 – Nové Město.
Kdy: Do 5. května 2022, celodenně.
Vstupné: Volné.
