8°C
Před 81 lety odvezli Josefa do „berlínských jatek“: Mučili ho mrazem, dostal se i do popravčí komory
Tři roky strávil v koncentračním táboře Sachsenhausen, kterému se přezdívalo „jatka Berlína“, Josef Dvořák. Během let strávených v koncentráku zažil mnohé. S ostatními studenty musel stát v třicetistupňových mrazech venku několik hodin. Posléze pracoval v továrně na stavební materiál a cihly, dokonce dělal i u elektrikářů a dostal se též do popravčí komory! Nacisté se prý převlékali za lékaře a předstírali, že chtějí vězně vyšetřit. Místo toho je však nemilosrdně popravovali. Po válce se stal lékařem, ovšem měl problémy s komunisty, jelikož nebyl členem strany.
Pamětník Josef Dvořák se narodil v roce 1919 v Krasicích. Pocházel z chudých poměrů. Jeho maminka pracovala jako děvečka na statku a jeho otec byl dělník. Josef byl však zvídavé a bystré dítě. Dokonce získal stipendium, aby mohl začít studovat na filozofické fakultě v Brně. Studium mu však překazila druhá světová válka.
V roce 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a české pohraničí připadlo nacistickému Německu. Netrvalo to ani rok a nacisté se zmocnili celého zbytku země. Okupace neproběhla bez odezvy lidu a na výročí vzniku Československa, 28. října 1939, v Praze proběhly rozsáhlé demonstrace.
I přesto, že se jich Josef nezúčastnil a neměl ponětí, co se odehrálo v Praze, se hněv nacistů dotkl i jeho. Po demonstracích následovalo zavírání vysokých škol a až 1200 studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Mezi nimi byl 17. listopadu i Josef.
Sachsenhausenu, který ležel jen 25 kilometrů od německé metropole, se přezdívalo „jatka Berlína“. Josef neměl ponětí, kam je převáželi. Poté, co vystoupili z vlaků, viděli jen tmu a obří reflektory, které osvěcovaly řady ozbrojených esesáků.
„Běhali tam vězni ve štráfovaných blůzách. Já jsem si říkal: To je blázinec, nebo co to tady je? Teď tam nějací mluvili, co tam byli, a dozvěděli jsme se, že jsme v koncentračním táboře,“ uvedl Josef pro Paměť národa. K jídlu v táboře studenti dostávali jen mastnou teplou vodu a krmnou řepu. Nebyli zařazováni do práce, ovšem nejednalo se o výhodu.
Neustále byli šikanováni. V třiceti stupních pod nulou byli nuceni stát venku od rána až do oběda a posléze až do večerních hodin. Ani na chvíli si nesměli sednout. „Bylo to Stehkomando. Tam byli ti, co byli slabí a nepracovali,“ uvedl s tím, že dostávali jen palčáky z umělé tkaniny. „Mně v tom umrzly ruce. Jak jsme tam dlouho stáli, to nevím. Tam každou chvíli někoho odtahovali odmrzlého. Ten den údajně zemřelo sto vězňů,“ popsal ukrutné podmínky.
Později se dostal do Klinkerwerk, což byla největší továrna na cihly a stavební materiál v Evropě. Tam musel za neustálých ran dozorců nosit materiál. To však nebyla jediná práce, kterou v době, co strávil v koncentračním táboře, vykonával. Pracoval i u elektrikářů, jež měli na starost elektroinstalaci tábora. Tehdy se dostal i do popravčí komory!
„Tam byla popravčí místnost. Byly tam silný zdi a dvojitý dveře. To jsme se dozvěděli dostatečně až po osvobození, že v tom prostoru, kde ty lidi popravovali, byla naplno puštěná hudba - a tím to bylo taky tlumený. To byla jedna zeď a další zeď a teď tam byly úzké malé místnosti, kde byl ten tesák, a naproti byly ty plotny, a že to bylo v tom tichu slyšet jak prasknutí kolíku,“ uvedl s tím, že esesáci se převlékali za lékaře a předstírali vyšetření, aby při popravách nedošlo k panice. Oděni do lékařských úborů pak nemilosrdně vězně popravovali.
Na svobodu se dostal několik dní před Vánoci v roce 1942 a po válce začal studovat medicínu v Brně. Lékařskou fakultu úspěšně ukončil, ovšem v únoru 1948 se k moci dostala komunistická strana. Josef to jakožto její odpůrce neměl vůbec lehké. Nemohl nastoupit na internu v nemocnici v Prostějově.
Pracoval v městečku Rýmařov, později v nemocnici v Šternberku a jako závodní lékař v Moravských železárnách v Olomouci. Bylo mu čtyřicet let, když se konečně dostal k práci internisty. Pád komunismu popsal jako nejradostnější okamžik v životě.
