Statečná Zuzana trpí rakovinou: V boji se zhoubnou chorobou pomáhá i ostatním
Inspirativní je příběh Zuzany, která v mládí překonala vážný úraz hlavy a nyní bojuje i s rakovinou prsu. Když jí bylo nejhůř, pochopila, že se nesmí bát říct si o pomoc. Z přijaté pomoci se ale nakonec vyloupla pomoc ostatním. A to i skrze občanské sdružení, které se snaží nemocné rakovinou podpořit fyzicky i psychicky!
Zuzana z Košic měla jako mladá žena vážný úraz, kdy ji na chodníku smetl řidič a způsobil jí těžké zranění hlavy. Z prasklé lebky se léta léčila, měla problémy se zrakem i sluchem, ale Zuzana se nakonec uzdravila.
Následovaly však soudní tahanice s viníkem, které nakonec po 17 letech vyšly do ztracena. Hrozba exekuce kvůli soudním výlohám se naštěstí zažehnala, soudy nakonec břímě nákladů na řízení ze Zuzany sňaly. Ta se zatím vdala a porodila dvě děti. Jenže pak onemocněla.
Diagnostikovali jí rakovinu prsu. Jak sam říká, zřejmě kvůli stresu z dlouhých let soudů a hrozícího finančního zruinování. Po nekonečných chemoterapiích, ozařování a dalším léčení jí ňadro museli vzít. Bohužel se to samé opakovalo a mastektomii musela podstoupit i u druhého ňadra. Nedávno Zuzaně objevili i podivný novotvar na klíční kosti, ale ona pevně věří, že to se jen ozvalo dávné zranění.
Jako onkologický pacient byla bez sil, o děti se ale někdo postarat musel. Když už nezvládla víc než se dobelhat na záchod, začala si říkat o pomoc kamarádkám. Jednu požádala o nákup, druhá jí vyzvedla dítě ze školky. A v hlavě se jí začal rodit nápad na založení komunity, která by dokázala podobně postižené maminky (ale i tatínky) podpořit v nejtěžších fázích léčby, kdy nemocný bývá na samém dně jak fyzicky, tak i psychicky.
I když se jí sil nedostávalo, našla v sobě motivaci nic nevzdávat. Na svém profilu na sociálních sítích psala povzbuzující texty, které měly potenciál vlít novou sílu do žil i dalším nemocným. Uvědomila si, že psychické povzbuzení a pocit, že člověk na svoji nemoc není sám, je při léčbě jedním z nejdůležitějších faktorů.
„Jsou okamžiky, kdy se žena necítí být ženou... Bez vlasů, bez obočí, bez prsou. Stále však jsme to my. Milujte nás, prosím, takové, jaké jsme. Myslete, prosím, na statečné vyčerpané ženy častěji než jen 8. března. Nepotřebujeme být slavné, medializované nebo dokonalé. Toužíme jen, abyste nás měli rádi,“ vysílá do světa.
Motto občanského sdružení Onkomamky, které Zuzana založila, by mohlo znít podle jednoho jejího příspěvku třeba takhle - „Přes osobní zkušenost k občanskému sdružení. Přes občanské sdružení na pomoc ostatním onkomamkám a onkotaťkům.“ Komunita zatím shání finance na rozjezd pilotních aktivit pro nemocné rakovinou a jejich rodiny, plánují také otevření chráněné dílny s kavárnou, oddechovými prostory a dětským koutkem pro odložení ratolestí.
Informace, jak Onkomamky podpořit, lze nalézt na jejich facebookové stránce.
Ale už mají za sebou i drobné, nicméně důležité konkrétní činy, když například upravili čekárnu na košickém onkologickém oddělení tak, aby prostředí pacienty méně stresovalo. Sdružení také začalo navazovat spolupráci s podobně zaměřenými organizacemi v zemi i zahraničí a jeho cílem je podpořit zejména nemocné maminky a šířit povědomí o chorobě a její léčbě. Mezi další cíle patří podpora edukačních aktivit, poradenství nebo pořádání akcí zaměřených na zmírnění psychických dopadů diagnózy a léčby.
„Nejsem jediná onkomamka... je nás mnoho. Tato životní zkušenost z nás vykřesala uvědomělé mamky/ženy/přítelkyně, které přicházejí s občanským sdružením na pomoc dalším onkomamkám, protože už víme, kde a jak jim můžeme podat pomocnou ruku,“ ví Zuzana.
„Dá se ptát, co dělá ženu ženou, když jí onkologická diagnóza odebere ženskost... Ale žena bude vždy ženou. Krásnou bytostí. Protože její krása se skrývá v srdci pod šátkem na hrudi, v mysli pod hlavou bez vlasů, při realizaci toho, co se jí třpytí ve vyplakaných očích. A její největší krása je v jejím úsměvu. Pod břemenem všech těch bolestí se může usmívat a sdílet úsměv s vámi... I přesto, že nemá prsa, vlasy, obočí, řasy nebo nehty.
Přestala jsem bojovat proti neviditelnému soupeři a začala jsem bojovat za něco. Za uzdravení, za víc síly, za zítřek. Pochopila jsem, že jakkoli se snažím bojovat, jsem příliš slabá na boj v první linii. Stojím před vámi s pokorou a poděkováním, sama bych to nezvládla. Proto velké děkuji každému, kdo mi jakýmkoli způsobem pomohl,“ tak zní jedno z jejích dojemných a zároveň motivujících komentářů na jejím profilu.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.