Neděle 26. května 2024
Svátek slaví Filip, zítra Valdemar
Oblačno, bouřka 23°C

Film Krajina ve stínu inspiroval masakr: Karel popsal krutou popravu svého táty a dalších lidí

Autor: VaB - 
9. září 2020
05:55

Obec Tušť, nedaleko Třeboně, zažila před druhou světovou válkou šílený masakr. Tamní „lidový soud“ odsoudil a nechal zabít několik lidí, nechali je si vykopat vlastní hroby. Příběh Ferdinanda Korbela a dalších se stal předobrazem filmu Krajina ve stínu.

Obec Tušť leží u hranic s Rakouskem nedaleko Českých Budějovic. Před válkou měla většina tamních rodin česko–rakouské kořeny. Po Mnichovské dohodě byl tento kraj připojen k nacistickému Německu. Část obyvatel se přihlásila k německé národnosti. 

Mezi nimi byl i táta od rodiny Ferdinand Korbela. Pracoval jako železniční dělník, doma mluvil česky, číst a psát uměl jen německy. Přestože, že se přihlásil k německé národnosti, příznivcem nacistů nebyl. Ale stejně jako všichni ostatní muži byl během války povolán do Volkssturmu, civilní domobrany. Roku 1944 se jim narodil syn Ferdinand, osudné události roku 1945 zažil jako malé batole, zná je hlavně z vyprávění své matky, která byla Češka.

Podobné, ne-li stejné jazykové poměry, vládly i v rodině Karla Smolka. Ten je dalším pamětníkem z Tuště, který svůj příběh převyprávěl pro Paměť národa. Oba rodiče byli bilingvní, doma se mluvilo česky, knihy se ale četly hlavně v němčině.

Rodiče se kromě učitelského povolání věnovali i malému hospodářství. Na svého otce Karel vzpomíná jako na hodného. „Tatínek rozhodně neměl nepřátele. Naopak platilo, že když někdo potřeboval nějakou pomoc, tak přišel za ním, ať byl jakéhokoli postavení. Tatínek rozuměl zvířatům. Při telení krav nebo když si třeba prase zlomilo nohu, tak lidé přišli k tatínkovi pro radu nebo ho volali, aby jim šel pomoct,” vzpomíná Karel Smolek pro Paměť národa. V květnu 1945 mu bylo sedmnáct let. 

Sousedé na ně zanevřeli

Přestože byl jeho otec hodný, ochotný a každému nápomocný, otočili se k němu sousedé zády. Karel Smolek si dobře pamatuje na jejich poslední rozhovor: „Vždyť jsem nikomu nic neudělal, akorát jsem byl jiného názoru, tak co bych se bál,“ řekl mu tatínek na procházce za vesnicí.

Společně s několika dalšími „Němci“ byl ale zadržen a internován v tamní škole. Museli chodit na nucené práce do místní pily.

O dva týdny pak jeho a dalších třináct lidí z vesnice odsoudil lidový soud a nechali je popravit. Za „vinu“ se jim kladlo, že se roku 1938 přihlásili k německé národnosti. Proto je jako „Němce“ zadrželi. A kdo byli jejich soudci? Jejich sousedé, se kterými se léta potkávali a zdravili.

„Chlapy postřílet a ženský s dětma zašlapat do bahna,“ vykřikovala jedna z místních žen, které volaly po jejich likvidaci. K popravě došlo 24. května, to do obce dorazil partyzánský oddíl plukovníka Vladimíra Hobzy. „Německým“ rodinám bylo oznámeno, že se mají seřadit na návsi, zpět do jejich domovů je už nepustili. Hnáni křikem a ranami opilých partyzánů museli odejít ze vsi. 

Lidový soud a hromadná poprava

Rodina Korbela a Smolka se, stejně jalo většina ostatních, uchýlila za hranice do rakouského Brandu. Na cestu si vzali trakař, peřinu a pár šatů. Nic víc neměli.

Druhý den se k nim dostala informace, jaký se v obci odehrál masakr. Ve škole zasedal lidový soud, svévolně ustavený pod vedením místního učitele Václava Maxy. Byl to komunista. Jeho žena byla židovka, zemřela v koncentračním táboře.

Maxa toužil po pomstě. Ke smrti odsoudil 12 mužů a dvě ženy. V naprosté většině šlo o lidi, kteří neměli s nacistickým zvěrstvem nic společného, nijak se na něm nepodíleli, vina jim nebyla prokázána. Šlo jen o to, že se roku 1938 přihlásili k „Němcům“.

Odsouzení si museli vykopat hrob, partyzáni pak poskytli zbraně. Katem se stal místní rodák, František Říha, krátce před tím se vrátil z koncentráku. Mluvil o sobě jako o politickém vězni, tvrdil, že byl uvězněn za sabotáž. No, jeho příběh byl ale trochu jiný. Během práce ve fabrice obtěžoval ženy, když ho mistr okřikl, vytáhl na něj nůž. V koncentráku skončil za obyčejnou výtržnost. 

A právě on byl tím, kdo osobně zavraždil většinu obětí tušťského masakru. Postřílel je dávkami z automatů do týla na pokraji vykopané jámy. Poslední z nich, slečnu Vlčkovou, zastřelili ranami do hýždí partyzáni z Hobzova oddílu – kolektivně, aby vina nezůstala na jednotlivci.

Žili v bídě

Korbelovi a Smolkovi žili za rakouskými hranice do roku 1946. Žili v bídě, přespávali ve stodolách, o potravinových lístcích si mohli nechat jen zdát. Na jaře téhož roku uposlechli výzvy československých úřadu a vrátili se do Tuště. Pak přišlo další zklamání.

Ačkoliv šlo o Čechy, museli si požádat o české občanství. I tak s nimi bylo zacházeno jako s občany druhé kategorie. „Kdyby se maminka nebyla vrátila, já bych to sotva sám udělal. Věděl jsem ale, že bude potřebovat pomoci,” konstatuje Karel Smolek.

„Korbelovi našli svou chalupu a hospodářství zcela vykradené, část si přivlastnili partyzáni hned v květnu 1945, zbytek sousedé a další lidé, kteří krajem procházeli v rámci poválečných přesunů. Smolkovi se do původního domova vůbec vrátit nemohli, protože tam hospodařil národní správce,“ uvádí Paměti národa.

Šikana pokračovala, když chtěli vstoupit do družstva, řekli jim, že „Němce neberou“. Pak jim zabavili dobytek, že prý to byl majetek „po Němcích“. Což nebyla pravda, krávy si pořídili poté, co se vrátili do Československa.

Masakr posloužil i jako předobraz pro nový film Krajina ve stínu. Ve filmu hraje například Stanislav Majer, Magdaléna Borová nebo Barbora Poláková. Film má premiéru ve středu.

snehulak ( 9. září 2020 09:21 )

Karel všechno co viděl jako batole, popsal skutečně dokonale. Ale natočit o tom film? Lidice a Ležáky lehlé popelem a všechno co nám tu Němci prováděli za okupace vedla k vendetě. A to tehdy ani netušili, že nám tu vyvraždili 360 000 občanů. Jistě kruté a nesprávné, ale spekulovat o tom, že nějaký učitel a komunista se mstil za smrt své ženy v koncentráku, a že on tam byl jen za nějaké kraviny, to už mi přijde přímo úchylné.

Zobrazit celou diskusi