Daniela s námořníkem obepluje svět, díky Blesku

Dva dny poté, co článek o trosečníkovi Peyrovi v Blesku vyšel, se s redakcí spojila paní Daniela S. (67) z Ostravska. Řekla: „Já tomu pánovi koupím novou jachtu. Ale mám podmínku. Musí mě vzít s sebou jako parťáka. Pomozte mi se s ním seznámit.“ A tak jsme se s Aloisem Peyrem, který dosud žije v jednom z děčínských hotelů, vypravili do obce nedaleko Ostravy. Za ženou, která chce zpřetrhat všechny vazby a začít na moři nový život. S člověkem, kterého teprve pozná…

Nezvratné rozhodnutí

Paní Daniela S. (zatím chce zůstat v anonymitě) je milá, ale ustaraná a upracovaná dáma, která je pořád v pohybu. „Já musím, dělám to celý život a jiné už to se mnou nebude,“ říká.

Patří jí solidní rodinný dům se dvěma samostatnými byty a pozemkem a také poschoďová dřevěná chata, kde provozuje záchrannou stanici pro psy, své miláčky, o které se stará už téměř sedmadvacet let. Vítá se s Aloisem Peyrem a zve dál, do kuchyně.

„Když to tady všechno s vaší pomocí prodám, na novou loď to určitě vydá a ještě zbyde,“ je přesvědčena. Zatímco hostí návštěvu prvotřídním krůtím gulášem, svěřuje se se svým dosavadním životem i s tím, co ji nezvratně přimělo nabídnout se jako společnice na cestu po mořích, o jejímž konci ani kapitán Peyr nic vědět nemůže.

Obětovala se druhým

Daniela S. se narodila svým rodičům za války, když byli na nucených pracích v Německu. Od maminky ví, že se do rodného Halenkova na Valašsku vrátili 8. května 1945. O týden později jejího otce zabil opilý ruský voják. „Mamka mi řekla, že chtěl na tatínkovi hodinky. Jenomže on žádné neměl, a tak ho ten voják zastřelil na místě.“ Rusa pak jeho vlastní lidé veřejně popravili na náměstí ve Vsetíně, ale rodině otce nikdo nevrátil.

Neštěstí, smůla i tragédie provázely paní Danielu celým životem. Stala se učitelkou, ale poté, co jí matka onemocněla Alzheimerovou chorobou a ulehla, obětovala jí svůj život. „Pečovala jsem o ni nejdřív v nemocnici, ale pak jsem si ji vzala domů.“ V nemocnici se seznámila se ženou, která se stala její nejlepší přítelkyní a která se tam starala o svého manžela se stejnou nemocí. „Moje maminka po dvou letech zemřela a shodou okolností i ta moje kamarádka šla brzo za ní. Na smrtelné posteli jsem jí slíbila, že se o jejího muže postarám.“ Nakonec si vynikajícího houslistu Milana (†82) vzala, odvezla k sobě domů a čtyři roky ho – nechodícího – opatrovala.

Už tu nechci žít

Alois Peyr, který v roce 1968 emigroval do Austrálie a sám má za sebou hodně pohnutý život, pozorně naslouchal. Bylo vidět, že si o své možné budoucí společnici dělá pomalu úsudek a že otázkami, které jí kladl, nenápadně sondoval pevnost jejího odhodlání. „Já už tady nechci žít," shrnula paní Daniela. „Celý život jsem něco dělala pro jiné, tak teď, když mě s sebou vezmete, budu snad moci žít svobodně a volně jako vy. Na moři.“

Daniela S. si spoustu věcí na domu i na chatě udělala sama, umí řemeslničit, ví si rady se spoustou prací. Je zdravá, nebere žádné léky a organismus ji zatím ještě nezklamal. „Já tvrdím, že v každém chlapovi je někde utopený kus námořníka, ale vidím, že to můžu říct i o vás,“ usmál se nakonec Alois Peyr. „A teď si poslechněte vy mě.“

Co ano a co ne

„Především – kvůli nové lodi nebudete prodávat dům. Bude lepší, když si vezmu půjčku od mé americké banky a vy za ni budete svým domem ručit, dokud ji nesplatím. Na tom trvám.“ Kapitán Peyr pak paní Daniele vysvětlil, že musí mít kam se vrátit, kdyby se něco stalo, a že by se nemuselo vyplatit zpřetrhat úplně všechny vazby na domov. „Chci mít čisté svědomí, vždyť se zatím ještě ani moc neznáme,“ řekl nakonec.

A pak přišel překvapivý návrh. „Jsem úplně sama, nikoho nemám, na nikoho ohled brát nemusím, a když mě vezmete, pojedu,“ zopakovala paní Daniela. „Co kdybyste se tedy ke mně na ty tři nebo čtyři měsíce, co vám do odjezdu zbývají, přistěhoval?“ (Peyrův pes, voříšek Pepík, kvůli svému nedávnému očkování do Austrálie nesmí, karanténa mu skončí za čtyři měsíce – pozn. aut.)

Nakonec se oba dohodli. Alois Peyr se právě dnes stěhuje k Daniele S., bude u ní bydlet a dobu do odjezdu stráví nejen vzájemným poznáváním jeden druhého. „Budu vám vyprávět, jak to na moři chodí, co se má kdy dělat a co ne. Když nám to bude klapat a nepůjdeme si na nervy, můžeme spolu vyplout. Nebudu proti,“ shrnul Alois Peyr.

V nevelké obci poblíž Ostravy teď spolu bydlí dva lidé, kteří se rozhodli zbytek života prožít tak, jak vždycky toužili. On se šestiletou zkušeností osamělých plaveb po mořích ví, o čem je řeč, ona zatím ne. Ale strašně moc chce. Možná že osud pro ně oba otevírá novou kapitolu.