Nejhorší den od holokaustu! 7. říjen náš svět navždy změnil, říká pro Blesk velvyslankyně Izraele
Přesně před rokem, 7. října 2023, rozpoutali teroristé z Hamásu v Izraeli krveprolití. Brutálním způsobem zabili na 1200 lidí a dalších 250 odvlekli. Podle izraelské velvyslankyně v Česku Anny Azari (56) to byl den, který navždy změnil židovský národ. „Ztratili jsme pocit bezpečí, o který jsme nikdy nečekali, že přijdeme,“ svěřila se s tím, že šlo pro Židy o nejhorší den od druhé světové války. Zotaví se Izraelci někdy? A co říká na mezinárodní kritiku a demonstrace? Nejen o tom hovořila v rozhovoru pro Blesk.
Blesk: Mohla byste popsat, jak se Židé, nejen v Izraeli, v posledním roce cítí?
Velvyslankyně Azari: „V Izraeli to byl nevídaný rok. Dnešní den je bezprecedentní, protože žádné jiné téma zkrátka neexistuje. V Izraeli je ta nálada pochmurná a drsná, protože válka stále pokračuje, a dokonce bych řekla, že se stává stále hrubší - vzhledem k raketovým útokům z minulého týdne. Rukojmí jsou stále v zajetí. Takže ten pocit by se dal přirovnat k nějakému otevřenému spisu, který nebyl ještě uzavřen.“
„Na druhou stranu, v západním světě trpí mnoho židovských komunit nárůstem antisemitismu. Na západoevropských a amerických univerzitních kampusech máte organizované nejen protiizraelské, ale i antisemitské kampaně. Je to opravdu nápadně narůstající věc, židovský student to určitě nemůže přehlédnout. Já sama si kladu filozofické otázky, protože nevěřím tomu, že se někdo stane antisemitou ze dne na den - za měsíc, dva… V celém tom fenoménu a té otevřenosti se ukazuje, že tu bylo zřejmě hodně skrytého antisemitismu - jen tak najednou to ve vás nevyroste. A to mimochodem nemluvím o kritice izraelské politiky, mezi tím jsou rozdíly.“
To byla součást mé další otázky. Jak byste vyvrátila tvrzení některých, kteří kritizují vojenskou operaci v Gaze?
„Mohu rozumět kritice, ale myslím, že lidé neberou v potaz komplikovanou realitu na Blízkém východě. Izraelci neútočí na civilisty; naopak. Snaží se udělat maximum pro to, aby civilisty nezasáhli. Ale teroristé umísťují svou infrastrukturu do nemocnic, mešit a škol. Bohužel takový je jejich systém. Totéž se nyní děje v Libanonu. Nedávno jsem četla, že samotný Hamás v Gaze zveřejnil, že z tisíců zabitých je více než 80% operativců Hamásu. Každá ztráta civilních životů je velmi smutná, ale je téměř nemožné se jim vyhnout.“
Nechtěl jsem hned přejít k mezinárodním vztahům, ale čeho chce Izrael v Libanonu dosáhnout? Snaží se zlikvidovat vedení Hizballáhu?
„Nevím, zda se nám ho podaří zlikvidovat. Hizballáh je plnohodnotná armáda, samozřejmě uděláme vše pro to, abychom ho porazili. Na Blízkém východě to funguje tak, že každý čin je nějaké poselství, vysílá nějaký signál. To je v tomto složitém regionu velmi důležité. Ale není to hlavní - hlavní cíl operace v Libanonu je vytvořit podmínky pro to, aby se naše obyvatelstvo na severu Izraele mohlo vrátit do svých domovů. Muselo se kvůli neustálým útokům Hizballáhu evakuovat.“
„Musíme tedy naši severní hranici zbavit teroristické infrastruktury. To je velmi složité, protože spousta jí je ukryta v tunelech, které jsou mnohem robustnější než ty v Gaze. Libanon je skalnatý terén, takže je to náročné. Chci zároveň zdůraznit, že nebojujeme proti Libanonu a Libanoncům. Naším cílem je návrat našich občanů. Byli bychom rádi, kdybychom mohli Libanonu pomoct odtrhnout se od Hizballáhu, který mu také ničí život.“
Zpět k 7. říjnu. Dnes jsem četl příspěvek izraelské vlády, v němž se píše, že „naše životy se loni navždy změnily“. Jak se izraelský život navždy změnil?
„Nejde ani tak o technické věci, nebo dokonce lidi, které jsme ztratili – je to pocit bezpečí, o který jsme přišli. Nikdy jsme neočekávali, že by někdo mohl přijít do našich domovů a unést nás.
Pozitivní stránkou všeho toho bylo, že jsme se semkli dohromady. Jednou z nejpůsobivějších věcí, která se stala po 7. říjnu, byl rozsah dobrovolnictví a vzájemné pomoci, což je podle mého názoru zcela bezprecedentní. Ta negativní je, že je to dlouhá válka, stále ztrácíme lidi. Izrael je velmi malá a intimní země, takže každý zná někoho, kdo přišel o život buď 7. října, nebo během války. A nemá to konce.“
Změnily tyto události Izrael i v zahraniční politice?
„Pokud jde o zahraniční politiku, jsou to různé věci. Myslím, že Bidenova administrativa ukazuje neuvěřitelnou podporu od prvního dne. A řekla bych, že mnozí nás silně podporovali. Kdybych měla ale najít šampiona, byla by jím Česká republika. Od vás se nám dostalo a dostává neuvěřitelné podpory, které si opravdu velice vážíme. Je to důležité.“
A co třeba OSN?
„Řekněme, že jsme nebyli úplně šokováni reakcemi některých lidí na některé události. Zmínila bych např. právě generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese, který se po posledním raketovém útoku nezmínil o Iránu, nezmínil o Izraeli - to je něco, co by mělo být v učebnicích.“
O vstřícnosti Čechů jste se již zmínila. Ty vazby byly vždy silné, ale myslíte, že jsou za poslední rok ještě silnější?
„Těžko se to porovnává, nemám to jak měřit. Po několika vysláních do zahraničí (mj. v Polsku či Rusku – pozn. red.) jsem si cíleně vybrala Česko, protože je známé svou přátelskostí vůči nám. Rozsah vstřícnosti jsem ale nečekala, myslím, že se během posledního roku úžasně otevřel. Prvních pár měsíců po 7. říjnu bylo mou hlavní náplní objíždět celé vaše politické spektrum, vládní i opoziční, a děkovat lidem za jejich činy. Totéž platí o českých europoslancích, kteří jsou i v těchto dnech velice vstřícní. Myslím, že žádná jiná taková země není.“
Považujete Česko za jednoho ze svých nejbližších spojenců? Existuje totiž jedno přísloví: „V nouzi poznáš přítele.“
„Ano, rozhodně. A my jsme to pocítili velmi okázale. Ale stejně jako antisemitismus, tak přátelství jen tak nevyrůstá ze vzduchu. Bylo tam.“
Proč je podle vás pouto mezi Izraelem a Českou republikou tak silné?
„Když to vysvětluji izraelským či americkým skupinám, říkám, že existuje delší verze a kratší verze. Ta kratší podle mého názoru začíná u Tomáše Garrigua Masaryka, který propagoval myšlenku židovského státu už za první republiky. Pak máme Mnichov 1938, později Česko dodávalo munici a výcvik pro naši armádu při boji o nezávislost. A pak na Masaryka navázal Václav Havel. Takže i zkrácená verze je dost dlouhá.“
Zpět k 7. říjnu - někteří přirovnávali útoky k 11. září. Souhlasíte? Ne proto, abychom srovnávali tragédie, ale abychom ji zhodnotili. Byl 7. říjen izraelským 11. zářím?
„Myslím, že to bylo mnohem víc než izraelské 11. září. Když si vezmete statistiky, tak první den či dva bylo zabito 1200 lidí. I počet unesených lidí je prostě procentuálně nesrovnatelný. Tím samozřejmě nechci 11. září nijak zlehčovat, byl to neuvěřitelný šok a tragédie. Ale myslím, že pro Izrael to byla taková tragédie, že je to možná ještě větší změna než 11. září. Musíte si uvědomit, že 7. říjen téměř geneticky vyvolával vzpomínky na pogromy a holokaust. Nesrovnávám tuto událost s holokaustem, ale srovnávám tu reakci. Pro židovský národ to byl nejhorší den od holokaustu. Nečekali jsme, že se někdy něco takového stane.“
Překvapily vás protesty proti Izraeli, které následovaly krátce poté?
„Většina reakcí ve světě 7. října byla podpůrná. V některých částech arabského světa samozřejmě panovala škodolibost a radost. Ale velké protiizraelské reakce jsem na Západě nezaznamenala. Bylo ale jasné, že přijdou rychle. A také přišly.“
Už jste o tom mluvila, ale antisemitismus od 7. října vzrostl. Je to těžká otázka, ale jak mu lze čelit?
„Antisemitismu musíte čelit stejně jako rasismu, prosazováním demokratických hodnot, edukací. Na druhou stranu se ho nelze jen tak zbavit tím, že něco uděláte - je to neustálý boj. Židé měli falešnou představu, i já, že po druhé světové válce jsme něco pochopili, a že je ta nenávist pryč. Že už se nikdy nebude vracet. Nemluvím jen o antisemitismu. Takhle to nefunguje. Demokracii a své hodnoty si nezískáte jednou provždy. Musíte za ně bojovat, pravděpodobně navěky.“
Podle statistik vzrostl antisemitismus od 7. října o stovky procent. I u nás se pohyboval nárůst kolem 90 %. Překvapil vás ten rozsah?
„Ano, rozsah je překvapivý. Ten samotný fakt ale není. Pokud nebudeme bojovat za své ideály, tuto pomyslnou válku prohrajeme. V židovské tradici se při oslavě svátku Pesach (svátek připomínající východ Židů z Egypta – pozn. red.) říká, že každá generace se má na sebe dívat tak, jako by sama opustila otroctví v Egyptě. Tato role se vztahuje na všechny lidské hodnoty. Stejně jako předchozí generace za ně musíme bojovat.“
Kdy se podle vás Izrael vzpamatuje? Bude to, až se vrátí všichni rukojmí?
„Řekla bych, že pro duševní zdraví státu, pokud něco takového existuje, je návrat rukojmích naprosto klíčový. Potřebujeme také plně objasnit, jak se něco takového mohlo stát. Ale bohužel se už nedokážeme vrátit do toho bodu, ve kterém jsme byli - navždy nás ty události změnily. Musíme být silní, musíme být fungující demokratickou společností, ale určitě budeme jiní, než kdyby se 7. říjen nikdy nestal.“
Muslimové na území Palestiny žili po tisíce let...pak je okupovali Francouzi, Angličani, a ti ho pak dali Izraelcům...