Premiérův poradce o dezinformacích: Promluvil o střelbě na fildě i o Rakušanovi

Jako premiérův poradce pro boj s dezinformacemi jste začal pracovat na podzim loňského roku. Co jste vypozoroval?

Troufám si říct, že český stát má poměrně mezery, co se týče komunikace a řešení problému dezinformací v době klidných dní. U krizí funguje velice dobře a efektivně systém, kdy spolu jednotlivá oddělení na ministerstvech a úřadu vlády komunikují. Tady si můžu pomoci nešťastnou událostí na Filozofické fakultě, kdy se podařilo i díky dobře nastavenému systému a profesionální práci lidí na oddělení strategické komunikace zamezit největším nesmyslům a dezinformacím, které začínaly kolovat po sociálních sítích, aby byly třeba výrazně rozšířenější nebo se dostávaly i do mainstreamových médií.

Po této tragické události se šířila spousta fám… Jak proti nim bylo možné zakročit? Pomohla otevřená komunikace?

Těch rovin je několik, některé jsou viditelnější i široké veřejnosti. Třeba právě to, že policie včas a otevřeně informuje o věcech, o kterých informovat může, stejně tak i ministr vnitra a další aktéři, to je velice důležité pro to, aby občané neměli pocit, že před nimi vláda, policie, kdokoliv cokoliv tají. Druhá rovina není tolik viditelná, ale je neméně důležitá – na úřadech, ministerstvech probíhají analýzy toho, co se píše na sociálních sítích, co koluje po internetu. Ve chvíli, kdy zjistí, že nějaká zkreslená informace, ať už nechtěně nebo záměrně s cílem někoho poškodit, začíná nabývat na intenzitě, tak proti tomu zasáhnou, třeba jsou v úzkém kontaktu s  platformami, kde se ty nesmysly mohou šířit.

Český stát nemá pravomoc ani možnost třeba Facebooku nařídit, ať nějaké informace stáhne. Může ho však upozornit a Facebook pak sám vyhodnotí, jestli by ta informace opravdu měla být stažena, protože je nebezpečná a porušuje jeho pravidla, anebo nikoliv. Tohle je mravenčí práce, která není viditelná – naštěstí, protože kdyby byla, tak by nebyla dělána dobře. Takže o těch největších nesmyslech, které začaly probublávat, veřejnost ani neví nebo jsme je neviděli ve velké míře. Podařilo se je zastavit hned na začátku. Patří mezi ně samozřejmě i zkazky, že střelec měl být Ukrajinec a tak dále.

Olena Zelenská koupila tropický ostrov? Ruská dezinformace cílí na „zhýralost“ první dámy

Kde se tyto domněnky vzaly? Hraje v tom roli i nějaká česká pochybovačná povaha?

Vidím tam dvě motivace. První je snaha zaujmout, být něčím zajímavý, člověk pak publikuje různé nesmysly jen proto, aby na sebe upoutal pozornost, a cynicky využívá neštěstí k tomu, aby se zviditelnil. Druhá věc je a mohli jsme ji vidět i v tomto případě, kdy obdivovatelé a fanoušci nedemokratických režimů, jako je Čína a Rusko, neváhají využít jakéhokoliv tématu pro to, aby na něj napasovali nenávist k Ukrajině a svojí agendu, která se týká právě podkopávání demokratických institucí a kritiky Západu, EU a tak dále. Naopak vyzdvihují věci, že – dám obecný příklad – tohle by se v Rusku nestalo, což je úplný nesmysl. Zrovna masových střeleb bylo v nedávné historii výrazně více.

Vidíme na dezinformační scéně nějaké proudy, které se liší?

Určitě bych rozlišoval mezi dvěma věcmi. V prvním případě lidé věří úplným nesmyslům, například že země je placatá. Tady může působit nějaký setrvalý vztah, kdy nízké, velice nízké procento společnosti věří těm úplně absurdním věcem. Nechci to úplně bagatelizovat, ale nejsou to ty nebezpečné dezinformace, které by znamenaly, že někdo bude po někom agresivně házet kameny nebo se bude chtít prát. Ty nebezpečné dezinformace jsou většinou spojené s nějakým aktuálním politickým děním, může se to týkat třeba voleb, které nás čekají nebo probíhají. Tam je nějaká snaha změnit názory společnosti nebo volební chování natolik, aby to někomu nahrávalo a někomu uškodilo.

Nebo když se odehrají nějaké nešťastné události, ať už se bavíme třeba o střelbě na filozofické fakultě, nebo o potyčkách mezi několika jedinci ukrajinské národnosti a romské menšiny. Tam jsme také mohli vidět, že to velice aktivně využívali ke zvyšování napětí lidé, kteří chtěli rozeštvávat společnost. Opět nechci bagatelizovat potyčky, při kterých je někdo zraněn, nebo dokonce umře, ale třeba u těch potyček mezi ukrajinskou a romskou menšinou si troufám říct, že jich byl jenom zlomek oproti tomu, jak někteří lidé lhali na sociálních sítích. Kdybychom se řídili tím, co vidíme na sociálních sítích, tak bychom nabyli dojmu, že tady byly tisíce, desetitisíce zraněných lidí. Ale tady se opravdu bavíme o jednotkách případů, neznamená to, že tady v celé společnosti probíhá obrovská řež mezi menšinami. Na druhou stranu ty dezinformace mohou zapříčinit natolik napjatou situaci, že to ty nepokoje může vzbuzovat.

Není to ani skvělé, ani hrozné

Dá se něčím měřit procento lidí, kteří těmto věcem věří?

Velice obtížně. Je velký rozdíl, jestli se bavíme například teď o lednu 2024, nebo o měsíci před volbami do evropského parlamentu. Tam víme i z minulosti, že eurovolby, prezidentské volby nebo volby do Poslanecké sněmovny jsou takovou „žhavou sezonou“ pro dezinformátory. Rozhoduje se o nějakém směřování naší země, a pokud ho chcete změnit třeba směrem od západních hodnot, tak se vám vyplatí se na ty volby soustředit. Takže očekávám, že na jaře budeme svědky řady různých nesmyslů o EU nebo o našem členství v EU. Podle mě je ale důležité být si vědomi těch limitů. Státní správa ví, kde má slabá místa, ví to i vláda a pan premiér, když se s ním o tom bavím.

Patří mezi ně například nedostatečná komunikace se sociálními sítěmi. Ve chvíli, kdy se něco stane a po té platformě se začne okamžitě šířit vlna nesmyslů, tak na ni potřebujeme přímý kontakt, abychom to mohli řešit. Potřebujeme zefektivnit a zkrátit dobu, než ta sociální síť zareaguje, třeba ze dvou dní na několik málo hodin. Pokud nějaký nesmysl koluje po internetu dva dny, tak se stihne dostat ke spoustě lidí a napáchat spoustu škod. Nedávno jsme měli schůzku se zástupci platformy Meta, která provozuje zejména Facebook a Instagram. Bavili jsme se o tom, že volby do evropského parlamentu jsou velice citlivým bodem nejen pro Českou republiku, ale pro celou Evropskou unii. Jsou si toho vědomi a budou se snažit být více obezřetní  proti nesmyslným a lživým informacím, které budou v této souvislosti sdělovány.

V tomto roce nás kromě evropských voleb čekají také volby ve Spojených státech…

Volby, ve kterých se rozhodujeme o osobnostech a volíme jednoho či druhého kandidáta, bývají zpravidla velice emočně vypjaté. Když se volí politické strany, tak ten souboj nebývá tolik osobní, že by se dva konkrétní politici mezi sebou kritizovali a házeli na sebe špínu. V Americe je to specifické i v tom, že Donald Trump dlouhodobě ukazuje, že je vlastně antisystémovým kandidátem. Už když končil předešlé prezidentské období, neváhal poštvávat své fanoušky proti výsledku voleb, aniž by měl jediný důkaz, že volby byly zfalšovány. Těch soudů byly desítky a žádný mu nedal za pravdu, takže evidentně opravdu neměl žádný důkaz. On sám je tím, kdo dezinformace vytváří, je aktivním tvůrcem s prominutím nesmyslů, které pak jeho oddaní fanoušci replikují dál.

V tomhle jsou ty volby odlišné od voleb do evropského parlamentu, jednak tím, že je to jiný volební systém, ale i tím, že konkrétně v České republice nemáme tak výrazného antisystémového aktéra, který by vůbec zpochybňoval legitimitu voleb jako takových. Troufám si tvrdit, že v té Americe to bude ještě zapeklitější případ než volby do europarlamentu.

Jak je na tom teď Česko v souvislosti s dezinformacemi?

Já bych si dopomohl jednou hláškou z populárního seriálu Černobyl: Not great not terrible. Není to ani skvělé, ani hrozné. Samozřejmě podíváme-li se na jiné země, jako je třeba Maďarsko, Slovensko a možná nějaké balkánské země, tak tam je ta situace ještě horší. Naopak v západních nebo skandinávských zemích je to výrazně lepší. Dost často se hovoří o Estonsku jako o zemi, která je velice blízko Rusku, je tam ruská menšina, obava z napadení a problém dezinformací je pro ně velice aktuální. V Estonsku se musí bránit téměř výhradně dezinformacím produkovaným Ruskem, ale málokterý Estonec sám vymýšlí dezinformace o tom, jak je Západ prohnilý a Rusko skvělé. Naopak v Česku si velkou část těch nesmyslů vyrábíme sami doma.

„Demokracie je křehká.“ Pavel na Foru 2000 zmínil Ukrajinu. V Praze je i prezidentka Moldavska

Neříkám, že tady není vliv ruské propagandy, ale není to to jediné, co nás trápí. Pro nás jsou možná větším problémem naši vlastní spoluobčané, ať už nechápou, nebo nectí hodnoty demokracie a západní kultury, nebo jsou natolik cyničtí a vědí, že většina společnosti je prozápadní a prodemokratická, proto se nebojí, že bychom se najednou stali západní gubernií Ruska. Ať už si tím vydělávají, nebo jsou pak populárnější, čistě pro svůj cynický zisk si troufají replikovat ruskou propagandu a vystupovat otevřeně proti západu, protože můžou. Je tady demokracie a oni jí zneužívají až do těch krajních možností.

Najdeme si na internetu, co slyšet chceme

Jsou právě nepravdivé informace něčím, na co si zkrátka musíme zvyknout?

Snaha skrze informace manipulovat lidmi tady byla od nepaměti. Záměrně neříkám dezinformace, protože je to jen výseč, jeden nástroj. Těch způsobů, jak manipulovat lidmi, je celá řada, a bylo by trochu chybné věnovat se jen dezinformacím. Musíme obecně přemýšlet o tom, jak se kdo snaží předávat informace a ovládat skrz ně lidi. Tohle tady bylo od nepaměti a to tady bude vždy, informace jsou v tomhle velice cenným nástrojem. S nástupem internetu a sociálních sítí máme nepřeberné množství informačních zdrojů, a pokud se nám nelíbí, co zrovna se píše v Blesku, tak si najdeme na internetu, co slyšet chceme.

Je to velice pohodlné, ale bohužel i nebezpečné. To, co chceme slyšet, často neodpovídá realitě. Pak přestáváme sledovat věrohodné informační zdroje, které ji reflektují nějakým přiměřeným způsobem a zavíráme se třeba do úplně absurdních bublin, sci-fi světů nebo interpretací toho, co se děje. Tohle se nepodaří nikdy vymýtit nebo nějak eliminovat, nejsme v Rusku nebo v Číně, abychom zavírali lidi za to, že mají jiný názor nebo cenzurovali informace, ke kterým se dostanou na internetu. Něco jiného je, pokud ty informace porušují zákon. Můžeme říct, že v tomhle je slabina demokracie, ale zároveň to, co na té demokracii všichni máme rádi.

Mění se ta scéna nějak?

Můžeme vidět, že se mění témata. Přišla pandemie covidu a většina dezinformátorů najednou tvrdila, že žádná pandemie není a je to jenom nástroj politiků. Pak přišla ruská válka proti Ukrajině a hned přeskočili na toto téma. Můžeme vidět, že velká část těch aktivních – já jim říkám političtí šmejdi – stejně jako nekalí prodejci hrnců využívá a zneužívá témata, která se zrovna řeší ve společnosti. Možná se nemění konkrétně jejich nástroje, pořád je to skoro jako podle učebnice ruské propagandy. Řada čtenářů si řekne, že strašíme jenom Ruskem, ale opravdu proti nám vede tu nepřátelskou propagandu zejména Rusko. A pokud mluvíme o Rusku, tak ty nástroje jsou napříč časem velice podobné, možná se zvyšuje jejich agresivita.

Ne nadarmo můžeme vidět, že se s tím velice prolínají indexy spokojenosti se životem. Severské země jsou velice spokojené a náchylnost věřit dezinformacím a propagandě tam je velice nízká. Když jsme spokojení, nemáme tendenci vyhledávat nějakého viníka, kdo může za naši nespokojenost.

Ministr vnitra Vít Rakušan začal jezdit do míst, kde není zrovna populární. Může i tohle pomoci?

Já to vnímám spíš jako nějaké preventivní opatření, aby nevěřili novým dezinformacím, které se vyskytnou. Pokud vám někdo už dva roky servíruje, že Ukrajinci si za válku mohou sami a Rusové jsou v tom nevinně, tak jedna debata ministra s lidmi, kteří tomu věří, jejich smýšlení nezmění. Ale může pomoci tomu, aby se ta témata znovu dostala na povrch. O debatě Víta Rakušana psala média a věnovala se i tomu, co zaznívalo od návštěvníků. Tím pádem ta témata ve veřejném prostoru znovu ožívají a znovu zaznívají také argumenty. Lidé, kteří na té debatě nebyli a přečetli si článek na internetu, dostali odpovědi na to, proč nevěřit tomu, že Ukrajina začala válku. Zároveň ve chvíli, kdy lidé na té debatě sami zvednou něco nového, co jsme doposud neřešili, tak na to ministr může rovnou odpovědět, aby se to nezačalo více šířit v nějaké šuškandě. V tomhle to může být efektivní nástroj.