Éra donašečů StB, cenzura a kolaborace s okupanty. Filmy přibližují školákům bezpráví normalizace

Letos probíhá již 18. ročník projektu Příběhy bezpráví - Měsíce filmu na školách. Prostřednictvím filmů, besed, výstav a dalších materiálů seznámí žáky a studenty s tím, jak nesvoboda v období normalizace prostupovala i do té nejběžnější reality a komunistický režim trvale ovlivňoval každodenní život.  

Měsíc filmu na školách se koná od roku 2005 každý listopad na stovkách základních a středních škol po celé České republice, jedná se o projekt Člověka v tísni a spjatý s dokumentárním festivalem Jeden svět. Zapojené školy pořádají projekce filmů s tématem československých dějin a zvou hosty (pamětníky, filmaře, historiky) na debaty po filmu. Za 17 let existence projektu uspořádaly školy 9 767 projekcí, kterých se zúčastnilo téměř 427 000 žáků, informují pořadatelé.

Příběhy bezpráví: Hrdinské činy maže virus z Kremlu! Osmičková výročí, škola hrou a měsíc filmu na školách

Mottem 18. ročníku je Normalizovaná každodennost. „Mluvíme-li o tzv. normalizaci, je nutné připomenout především trvalou přítomnost ruských okupačních vojsk a nepřetržitou kolaboraci samozvaných představitelů státu s okupační mocností,“ říká ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách ze společnosti Člověk v tísni Karel Strachota.

„Dále je třeba zmínit existenci mnoha represivních orgánů a nástrojů, všudypřítomnou cenzuru a lživou propagandu, a také skutečnost, že západní hranice Československa byly po celou dobu obehnány ostnatými dráty. A v neposlední řadě také degradaci občanství: Lidé se směli utéct do soukromí a žít v iluzi sociálních jistot a ekonomické stability, ale jen v případě, že zcela rezignovali na veřejný život a svobodnou občanskou a politickou angažovanost,“ dodává Strachota.

Ke zvolenému tématu byly letos pro školy vybrány čtyři filmy. Snímek Normalizační loutka přibližuje svět školy, betonových hřišť a pionýrských schůzek. Hlavní postava filmu má k hrdinství daleko, a tak volby, které v průběhu života činí, nejsou vlastně žádnými skutečnými volbami. Jako mnozí další i ona se stává šedou myší. Film je inspirovaný skutečnými událostmi ze života autorů a loutkové pasáže jsou proloženy mnoha archivními záběry.

Dokument Vyvlastnění ze série Příběhy 20. století přibližuje osudy manželů, kteří měli za sebou na konci osmdesátých let 20. století nelehká léta v disentu a těsně před revolucí soud rozhodl o vyvlastnění jejich usedlosti. Jejich dům byl komunistickým úřadům už dlouho trnem v oku – fungoval jako „ostrůvek svobody“, kam se za koncerty zakázaných kapel sjížděly až stovky lidí a kde vznikal undergroundový časopis Vokno.

Snímek Pavla Křemena Nikomu jsem neublížil pátrá po motivech, které za minulého režimu vedly lidi ke spolupráci se Státní bezpečností (StB). Někdo spolupracoval kvůli rodině či kariéře, pro dalšího představovalo být agentem svého druhu dobrodružství. V dokumentu otevřeně vypovídají jak bývalí spolupracovníci StB, tak samotní důstojníci komunistické tajné policie. Snímek působivě ilustruje, jak rafinovanými způsoby komunismus korumpoval lidské charaktery.

Deset krátkých dokumentů z cyklu Vzpomínáme přibližuje některé aspekty socialistického každodenního života (Co se nosilo, Volný čas, Svět dětí aj.). Filmy natočené podle námětu dokumentaristy Pavla Kouteckého zachycují proměny životního stylu v letech 1945–1989 a přibližují toto období skrze detaily z obyčejného života. 

Každá zapojená škola obdrží zdarma různé bonusy, jako např. metodickou příručku Nástroje normalizační moci, která ve 13 kapitolách stručně popisuje, jaké instituce a postupy se podílely na nastolování diktatury. Dále jde o plakátovou výstavu Sliby versus realita přibližující podobu propagandy v komunistickém Československu či virtuální výstavu 1989: Rok zázraků pojednávající o pádu komunistického režimu v Československu. 

Speciální nabídku letos tvoří tzv. Bedny komunismu. Jde o tři tematicky odlišné bedny obsahující autentické dobové předměty a dokumenty z různých oblastí života v socialistickém Československu.

Bohumila v mládí zatkla StB: Testovali na něm novou metodu mučení!

Cvičky, sběratelská céčka, vlaječky a odznáčky, průkazky, plynové masky či kusy ostnatého drátu pomůžou učitelům hmatatelně přiblížit každodenní realitu za normalizace, hledat společně s žáky širší souvislosti, pátrat po dalších materiálech, případně vytvořit výstavu ve třídě nebo jiných prostorách.

Součástí beden zaměřených na propagandu, školství, respektive Sametovou revoluci jsou také informační texty a metodické materiály, zabývající se tématem ostalgie - nostalgie po východním bloku, komunismu.

„Pokud se dnes někteří lidé vztahují k ‚normalizaci‘ nostalgicky, lze to většinou chápat jen jako únik od těžkostí, které přináší současnost. Kdybychom v tehdejším režimu chtěli přeci jen najít něco inspirativního pro dnešek, nejsou to údajná pozitiva, která bývají někdy zmiňována, ale počínání disentu, vydavatelů samizdatu a vůbec lidí, kteří normalizačnímu režimu různými způsoby čelili,“ dodává ředitel Strachota. „To ti mohou sloužit jako příklad pro žáky a studenty, aby si uvědomili, že o demokracii, lidská práva a právní stát je třeba pečovat.“

Ve čtvrtek 17. listopadu (Den boje za svobodu a demokracii) bude na Jungmannově náměstí v Praze připraveno Kino Příběhů bezpráví. Půjde o veřejné promítání filmů Z deníku Ivany A. a Z dopisů psaných přes železnou oponu, které poběží ve smyčce od 11:00 do 22:00 po celý den.