Vondra vyšel týden před Sametem tajně z vězení. „Byl to rekondiční pobyt,“ tvrdí dnes

Pane europoslanče Vondro, jak vzpomínáte na listopadové dění v roce 1989 s odstupem těch 32 let?

Vzpomínám na to jako na zázrak. Nikoho by ještě v létě '89 nenapadlo, že ten rozklad komunismu nestane v Československu, tehdy ještě, takhle rychle. Byl to skutečně zázrak. Měl jsem to velké štěstí, že jsem se rozhodl toho 17. listopadu zůstat v Praze, a zúčastnit se jako chartista studentského pochodu. Bylo jasné, když se ten průvod blížil k Národní třídě, že je to asi zlomový bod. Těch lidí bylo hodně, poprvé takové množství. A za druhé bylo vidět, že se jim na tvářích rýsuje odhodlání ke změně. Ta radost, a to odhodlání převažovaly nad strachem, že vše rozeženou obušky a vodní děla.

Přesně týden před těmito událostmi – tedy 10. listopadu 1989 vás propustili z vězení. Jak si tu dobu připomínáte?

10. listopadu mě tehdy propouštěli z pankrácké věznice, kde jsem si odpykával trest ještě za palachiádu, kterou jsme svolávali v lednu toho roku, a pak i za Několik vět, protože mi to spojili dohromady. Když jsem opouštěl věznici, tak si pamatuji, že to bylo takové mrazivé slunečné ráno. Pěšky jsem šel přes Nuselský most a nakráčel jsem do bytu Petra Uhla a Aničky Šabatové, kteří obhospodařovali takzvanou Východoevropskou agenturu, která dávala informace a zprávy západním novinářům, abych se nahlásil, že jsem propuštěný. Propustili mě tehdy o půl dne dřív, aby se vyhnuli tomu, že tam na mě bude před věznicí někdo čekat.

Jak tehdy vypadalo to setkání u Petra Uhla doma?

Ptal jsem se ho: „Hele, jak ještě dlouho?“ Protože i do té věznice tehdy v televizních zprávách pronikaly informace, že padá Berlínská zeď, takže bylo jasné, že se vše láme. Ale u nás byl ještě tuhý bolševismus. A Petr mi tehdy říkal: „Tak ještě rok, myslím.“ Takže jsme opravdu nikdo tak rychlý vývoj neočekávali.

Kytky na Národní Vondra nenosí

A to propuštění z věznice si po těch letech ještě nějak připomínáte?

Nepřipomínám. Měl jsem štěstí, že jsem byl mladej. Do kriminálu jsem zahučel až v 89. a to už byl přeci jen fešáčtější kriminál, než to měli ti, které komunisti zavírali třeba v 50. letech, kdy šlo skutečně o život. Pro mě to byl takový rekondiční pobyt. Věděl jsem, že to nastane asi, a tak jsem s tím nějak mentálně počítal. Až takový trauma to pro mě nebylo. Prostě jsem k tomu přistupoval tak, že si člověk musí něco odsedět, aby té republice pomohl.

Ale samozřejmě 17. listopad si připomínám. Jsem v Praze, ale nechodím dávat kytičky na Národní třídu, protože si říkám, že bych je dával sám sobě, a to by vypadalo trochu blbě. Jinak se všeho účastním a po Národní třídě se rád projdu a vždy mám radost, když je to skutečně svátek svobody a demokracie. Svoboda a demokracie bude trvat tak dlouho, dokud na tom budeme míst zájem. Není to žádná samozřejmost.

Otevírací doba 17. listopadu 2024: Nakoupíte na svátek Dne boje za svobodu a demokracii?

Komunistická ostuda ve světě

Co po těch událostech před 32 lety říkáte, když vidíte, že komunistická strana nemá zastoupení v českém parlamentu až po letošních říjnových volbách? 

Že komunisté pod tím názvem vydrželi v českém parlamentu takovou dobu, je česká ostuda. Je takový trochu světový unikát po těch sametových událostech a říká to něco o českém národě. Teď jsem rád, že tu konečně nejsou, i když dlužno říct, že po těch 30 letech už to žádní komunisti nebyli. Maskovali to už jen tím názvem. Lidé jako Vojtěch Filip a další byli spíš političtí podnikatelé. Myslím, že ani oni sami si už žádný komunismus nepřáli a jen si drželi název, aby si podrželi své voliče. Byl bych ale raději, kdyby zmizeli dříve, než mít tento světový primát. 

A nezazlíval jste tedy někdy Václavu Havlovi, že neprosadil zákaz komunistů? 

Nebyla po tom dostatečná poptávka ve společnosti. Ty nápady tady samozřejmě byly. Občas to zaznívalo. Pamatuji si třeba Tomáše Sokola, dnes advokáta, tehdy ministra vnitra, který takový návrh sám podával, ale myslím si, že tehdejší generální prokutáror Pavel Rychetský to sprovodil ze světa. Nebyly nějaké masivní demonstrace za ten zákaz. Byl to totalitní systém, ve kterém se namočil kdekdo. Proto si myslím, že to narušilo poptávku po zákazu, protože řada lidí měla špatné svědomí. 

Přehledně: Noví ministři Fialovy vlády. Prezident měl s jedním jménem problém

V tom posledním komunistickém roce - od ledna 1989 do ledna 1990 jste byl také mluvčím Charty 77. Co to tehdy obnášelo být mluvčím. Jaký je rozdíl v této profesi dnes? Určitě to není to samé. 

Dnes je to jednoduché. Už to není o tom, že by někdo riskoval kriminál. Už tehdy jsem říkal, že tu práci dělám s tím rizikem, že můžu skončit v lochu, ale věděl jsem, že se to nějak dlouhodobě vyplatí pro tu zemi. Se svobodou se nedají dělat kompromisy. Bez práva volby se v žádné zemi nedá dýchat, a každá země, kde nemají lidé možnost elementární volby v životě soukromém, podnikatelském, ekonomickém, a dalších, bude jen zahnívat. 

Tehdy to byla samozřejmě jiná věc, ale ti první, brázdili buldozerem tu brázdu přede mnou, jako například hned v 77. roce, kdy vznikla Charta a čelila brutálnímu ataku ze strany režimu, tak ti samozřejmě riskovali mnohem víc, než my mladší, kteří jsme to převzali po nich ve druhé polovině 80. letech. Tehdy jsme taky podstupovali velké riziko, ale už nehrozilo, že zahučíme do vězení na 5, 7 let. Měli jsme výhodu, že tomu režimu už docházely baterky a ten náš osud se těšil větší a větší pozornosti na Západě, který sledoval jakýkoliv represivní krok a hned reagoval. A už jsme navíc také věděli, jak se u výslechů chovat, že nemáme vypovídat, takže na nás pak už tolik neplatily ty výhrůžky. Na to už jsme byli vyškolení a vycvičení těma staršíma. 

Máte ještě s někým z té doby nějaké nevyřízené účty? 

Já to takto neberu. Ale samozřejmě jsem kvitoval, když můj estébák nakonec skončil nedávno v kriminále, protože se ukázalo, že podváděl předtím a podváděl i potom. Musím říct, že to mi udělalo takovou satisfakční radost. Ale jinak se spíš rád vždy vidím s těmi kolegy, se kterými jsme spíš „válčili“ na té druhé straně. 17. listopadu se s naším předsedou Petrem Fialou sejdou všichni chartisti, co nakonec zaparkovali v ODS a vydrželi tam celou dobu. Stále to vydá na oběd - zhruba 20 lidí se nás stále vejde k jednomu dlouhému stolu. To, myslím, žádná jiná politická strana u nás nemá. 

Polistopadové formování Havla

Na začátku 90. let jste byl zahraničně politickým poradcem prezidenta Václava Havla. Jak se tehdy formulovala ta jeho zahraniční politika, kdy nám byl západní svět nakloněný a otevřený? 

Byla to radost pracovat. Sice jsme neměli žádné zkušenosti, domlouvali jsem vše tak nějak na koleni, improvizovali jsme, ale měli jsme především velké štěstí. Václav Havel tím svým životním příběhem skutečně fascinoval a otevíralo nám to, jako zemi, dveře dokořán. Svět byl také v optimistické náladě. Ve Washingtonu i západní Evropě vládli tak trochu idealisté, takže byli otevření zájmům menší země. Nehrála takovou roli realpolitika, kdy se víc měří to, kolik má země lidí, tanků nebo peněz na bankovních kontech. Tehdy to byla doba, kdy se naslouchalo i zájmům menších. Všichni jsme věřili, že nakonec i Rusko a Čína se dopracují ke stejně svobodnému systému jako my. Dnes už by na to nikdo tak nevsadil. 

Jako poradce pro zahraniční politiku jste tehdy uměl nějaký západní jazyk? 

Uměl jsem velmi špatně anglicky. Učil jsem se to jako disident na koleni, když za mnou chodili novináři. Měl jsem nějaké nepatrné základy ze školy. Ale tím, jak se nesmělo cestovat, tak člověk neměl kde trénovat. Měl jsem ale vystudovanou geografii a věděl jsem hodně o světě, a tím, že jsem se trochu domluvil, tak jsem se na Hradě usadil v pozici zahraničně politického poradce, zatímco třeba kamarád Jirka Křižan, který tam šel se mnou, a tyhle výhody neměl, tak ten šel dělat bezpečnost a obranu a domácí politiku. 

Obecně to ale s Václavem Havlem byla velká radost, protože byl otevřený a i po lidské stránce to bylo něco neuvěřitelného. Nikdy na to nezapomenu. 

A bylo naopak něco, do čeho se mu nechtělo. Do čeho jste ho nějak museli  tlačit? 

Museli jsme ho především tlačit do té prezidentské funkce. To byla tedy především zásluha těch mladších, kteří ho do toho tlačili od toho listopadu '89. Největším odpůrcem ale bylo jeho zdraví, které bylo poznamenané tím jeho dlouholetým pobytem v kriminálu. Ta prezidentská role se tak kvůli tomu pro něj stávala postupně unavující. Tehdy to bylo ale něco jiného.

Dnes si myslím, že to na psychické a fyzické síly není už tak náročné, ale tehdy se skutečně jelo 20 hodin denně a spali jsme klidně i jen čtyři. Jeho křehký organismus to pak samozřejmě schytával a projevilo se to. Ale ty dva roky, kdy jsem byl na Hradě - tedy od roku 1990 do roku 1992, byly plné adrenalinu. Především Václav Havel ale zvládal z dnešního pohledu skutečně nemožné. Neprotestoval. I když ho to občas unavovalo a raději by si dal volno a něco psal, tak chápal tu důležitost pro republiku, která se po těch 50 letech totality otevírala. 

Nejmladší český velvyslanec v USA

Z Hradu jste odešel, jak jste říkal, v 92. roce. Jak se tedy přihodilo, že jste se v roce 1997 stal velvyslancem v USA. Dá se říct, že jste byl přímo vyslancem Václava Havla? 

Ta posloupnost byla taková, že v létě 1992, kdy se po volbách začal pomalu dělit stát, tak Václav Havel rezignoval na funkci československého prezidenta. My jsme odešli s ním, já se šel podílet na nově zakládaném ministerstvu zahraničích věcí České republiky a Josefu Zielencovi jsem dělal prvního náměstka. S Václavem Havlem jsem v té době ale stále komunikoval, a také jsem musel komunikovat s Václavem Klausem, který se stal českým premiérem. Snažil jsem se mezi nima fungovat jako určitý nárazník, protože každý byl z úplně jiného těsta, tak aby si nevjeli do vlasů, protože to by tu naši transformaci těžce poškodilo. Nestalo se naštěstí to, co se stalo pak například při Oranžové revoluci na Ukrajině. 

Pak jsem dělal na česko-německé deklaraci, a když jsme ji dodělali a parlament ji schválil, tak jsem říkal, že si chci odpočinout a získat trochu odstup. Navíc jsme pracovali na rozšíření NATO a bylo třeba pohlídat tento proces ve Spojených státech, aby ho schválil Senát. Tak jsem odjel do USA, jako poměrně mladý velvyslanec. Američané se nakonec za rošíření NATO postavili, takže úkol jsem splnil. A samozřejmě jsem tam Václava Havla vždy rád přivítal, protože to byly jeho zásluhy přimět Američany, aby se ledy prolomily a Aliance se rozšířila. 

Takže ano, byl jsem vlastně jeho velvyslanec a to mě také drželo později nad vodou. Po volbách se stal totiž premiérem Miloš Zeman a ministrem zahraničí Jan Kavan (oba tehdy ČSSD - pozn. redakce), což byla tehdy úplně jiná krevní skupina než já. Ale jako Havlův velvyslanec jsem tam vydržel až do roku 2001. 

Co by dnes Václav Havel podle vás řekl vývoji ve světě, včetně covidu? 

Měl by to samozřejmě mnohem těžší. Protože jak už jsem zmínil, hodně ve světě dominuje realpolitika, méně se naslouchá idealistům a on přeci jen byl v té zahraniční politice spíš idealista. Naštěstí jsme ty klíčové úkoly zahraniční politiky, tedy to ukotvení na Západě, dokázali zvládnout za těch sedm let v devadesátých letech. Teď už jde spíš o to, udržet vše před různými rozkladnými tendencemi.

Letos 17. srpna vám bylo 60 let. Jak jste to oslavil? 

Samozřejmě, že šedesátka už je znát. To si už člověk nemůže nic nalhávat. To už jdou veškeré síly dolů. Duševně je to ale dobré, to se naopak dávají dohromady všechny věci, co člověk za ten život nasbírá. Ale fyzicky a zdravotně už ty síly opravdu nejsou jako ve čtyřiceti nebo ve třiceti, to je realita. Takže jsem žádnou velkou party tentokrát nedělal. Vytáhl jsem rodinu do Toskánska a tam jsme to oslavili s našima dětma a vnoučatama a myslím, že to bylo přiměřené. Když mi bylo 50, tak jsem udělal vekou party na Žofíně, aby se ukázalo, že jsem ještě tady, a teď jsem se spíš radoval, že se ukázalo, že jsou tady vnoučata a ta generační linie je tu nějakým způsobem zajištěna, takže se nemusím ničeho bát.