Ruské tanky v ulicích: Lidé je zkoušeli podpálit, všude se střílelo, vzpomínají pamětníci

Očima generála Vacka: Byl jsem šťastný, když nás z lesů odvolali

Jako velitel ozbrojené jednotky čekal Miroslav Vacek (81, KSČM), celý týden zakopaný v lesích na Karlovarsku, zda dostane povel k boji. K jeho úlevě žádný nepřišel, a že se Československá lidová armáda okupantům nikdy nepostavila, kvituje svérázný generál a někdejší ministr obrany dodnes s povděkem.

Václavské náměstí bylo jevištěm dějin 20. století: Vystřídali se na něm všichni

Varoval jste mě, že se vaše názory na srpen 68 nemusejí líbit všem. Tak začněme třeba tak: Kde vás zprávy o invazi zastihly?

„V tu dobu jsem byl nevýznamným funkcionářem v Československé lidové armádě. Po absolvování Vojenské akademie v Brně jsem byl kapitán a ustanoven na podzim 1967 na funkci důstojníka operačního oddělení 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. 21. srpna 1968 jsem se nacházel na řádné dovolené u rodičů v Olomouci. Zprávu o vstupu vojsk Varšavské smlouvy mi sdělil otec.“

Co se vám honilo hlavou?

„Bylo to pro mě překvapující. Politická situace u nás byla i pro nás vojáky složitá. Byli jsme většinou příznivci nezbytných politických změn, ale nesouhlasili jsme se snahou odstranit v naší zemi socialismus. Lidová armáda je schopna zabránit takovým snahám. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy jsme to chápali i jako nedůvěru v naši schopnost udržet v zemi pořádek.“

Ten už měli zajistit jiní… Co se dělo pak?

„Počínal jsem si sám trochu nezodpovědně vůči své rodině. Zanechal jsem manželku a desetiletého syna u rodičů a autostopem jsem se do večera dopravil na pracoviště.“

Jaká byla morálka mužstva? Chtěli bojovat? A jak brali to, že nemohli?

„Názory mezi vojáky z povolání byly u většiny z nás obdobné. Mrzelo nás to, ale rozhodující vliv mělo prohlášení prezidenta republiky generála Svobody, který měl u nás dostatečnou autoritu i jako voják a asi dobře a rozumně zabránil jakýmkoliv ozbrojeným střetům.“

A měli jsme šanci se bránit?

„I s odstupem doby veškeré kalkulace hovoří, že bránit jsme se třeba mohli, za cenu jakých ztrát, to šlo také později v klidu spočítat. Armádě to bylo nepřetržitě tehdy i nyní vyčítáno. Hlavně těmi, kteří si takové situace vysvětlují po svém a tím usilovněji, čím méně tomu kdy rozumějí.“

Vy jste v těch časech neuvažoval o konci armádní kariéry?

„Nemám ve zvyku své názory měnit podle situace a ve svůj prospěch. Názory u některých z nás byly i trochu rozdílné, ale v žádném případě to vůbec nebyla většina, která by uvažovala o ozbrojeném odporu. Převaha vojenských sil a prostředků vojsk Varšavské smlouvy u nás byla zřetelná. Neuvažoval jsem o odchodu z armády. Dnes zastávám pro mnohé asi velmi špatný názor: kdyby totiž nepřišli, stalo by se to, co se odehrálo v roce 1989.“

Svobodní už o dvě dekády dříve? No dobře… Povězte, desetitisíce kusů techniky, stovky tisíc vojáků. Nebyla s ohledem na naše početní a technické možnosti invaze až brutálně masivní?

„Samotný vstup takového množství osob a bojové techniky do jiného státu není vůbec snadný. Vojska svůj úkol asi splnila podle přijatého zámyslu. Když se takový vojenský zásah plánuje a provádí, je nutno brát v úvahu i případný odpor. Je to vždy lepší než uvažovat, že v žádném případě se odpor neuskuteční.“

Jakou vy osobně máte nejvýraznější vzpomínku z těch dní?

„Za nezapomenutelné považuji, když mě asi druhý nebo třetí den po návratu z dovolené velitel divize určil velitelem vyčleněných spojovacích prostředků: šestnáct radiovozů s ozbrojenými veliteli a řidiči, s úkolem rozmístit se v karlovarských lesích, neodhalit svoji přítomnost a být připraven zabezpečit velení naší divizi v případě, že by dostala úkol k zahájení jakékoliv bojové činnosti. Snad si každý dovede představit, co by mohlo nastat, kdyby nás Sověti našli. Byl jsem šťastný, že asi za týden byl úkol zrušen a s vojáky i prostředky jsem byl ukryt do garáží Lidových milicí v Horním Slavkově. Nevzpomínám to ale vůbec proto, abych se snad pasoval do role nějakého hrdiny nebo chtěl nyní ukazovat své zásluhy v boji proti okupaci.“

„Plán na stavbu metra D připomíná Sovětský svaz,“ říká expert na MHD. Čím?

Očima spisovatele Kopřivy: Chtěl jsem se prát! Mít tak granáty...

Sovětští vojáci na něj stříleli u Národního muzea. Byl při tom, když se bojovalo o rozhlas, a dokonce byl zatčen. Bývalý novinář a spisovatel Jaroslav Kopřiva (75) přiznává, že prvním impulzem, proč vyrazil do vřavy v ulicích, byla obyčejná zvědavost.

Kde vás zastihla zpráva o invazi?

„V posteli, protože mě probudil telefon, volal mi bratr a říkal: Hele, jsou tu Rusáci, jsme obsazení. Tak jsem říkal, to je nadělení! Vstal jsem, byly asi čtyři ráno, a šel jsem se podívat do redakce Mladé Fronty v Panské ulici. Tam se nás pár sešlo, ještě jsem tam potkal fotografa Emila Fafka a ten si šel raději pro všechny foťáky, protože říkal: Oni nás obsadí a ukradnou to.“

Co bylo impulzem, kdy jste si řekl: Tak a jdu do města?

„Novinářská zvědavost. Když jsem se dozvěděl, že se u rozhlasu něco děje – vysílali, že tam přijíždí tanky – tak jsem se tam šel podívat.“

Jak to tam vypadalo?

„Dostal jsem se tam ve chvíli, kdy ta největší mela pomalu končila. Slyšel jsem výbuchy. Zapálili jejich muniční vůz, to byla pecka jak hrom. Od toho chytly dva baráky. Střílelo se jako o Božím těle. Dokonce se tam pokoušeli zapálit tank. Prokopli mu krumpáčem přídavnou nádrž a naházeli tam noviny. Ale nafta takhle nechytne, bohužel. A Rusové stříleli. Do vzduchu, do lidí, jim to bylo jedno. Byli totiž vyplašení a vyděšení, nevěděli, kde pořádně jsou.“

Jaké bylo první setkání se sovětskými vojáky?

„První jsem viděl obrněný vůz, posádka nahoře a já jsem si před ním odplivl a ten blbec na mě namířil samopal. Tak jsem koukal, kam zmizet. Naštěstí ho zase sklopil. Když jsem byl u rodičů na Národní třídě, tak jsem z okna viděl náklaďáky, na kterých jezdili. Měl jsem hroznou touhu mít u sebe granáty, ty by se tam dobře házely.“

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

„Mě jenom napadlo: Je to v pr**li. Člověk je pochopitelně v nejistotě. Bude se válčit, nebude se válčit?“

Vzpomenete si na nejintenzivnější zážitek?

„Stál jsem u muzea na rampě a najednou to tam začalo lítat. Tam byly na Václaváku po stranách tanky, asi padesát jich bylo. Zazněl výstřel a všichni pak začali střílet, zaplať bůh ne z tanků, na muzeum. Ještě tam přijel náklaďák, z něho stříleli taky. U muzea je hodně nízký obrubník, ale já jsem byl o trochu placatější. Takže jsem okamžitě zalehl a z toho jsem už moc neviděl. Hlavu zakrytou, padala na mě omítka. Kulky tam hvízdaly zprava, zleva, odražený, to jsem se modlil, aby mě nějaká nevzala. Pak jsem se dostal dovnitř jako novinář. Zrovna tam byla nová výstava: Pravěk Československa, ta byla rozšvihaná, mamuti zastřelení... Vzpomínám si, že tam byl plakát na výstavu Ruské národní umění výšivky. To bylo trefné, vyšili to muzeum dokonale.“

Pomyslel jste na smrt?

„To jsem si nepředstavoval, tam nebyl čas na myšlení. Instinktivně jsem zalehl, byl jsem vycvičený voják. Mohl jsem tam ležet tak pět minut, déle to netrvalo.“

Kromě toho, že jste koukal do hlavně samopalu, setkal jste se ještě nějak blíž s armádou?

„Byl jsem zatčen v redakci Mladé Fronty, kde jsme chystali zvláštní vydání, to se rozdávalo na ulici. Věděli jsme, že ostatní redakce obsadili, vyhnali osazenstvo. Tak jsme si řekli: Půjdeme, až nás vyženou. Přišli asi až v půl páté odpoledne a zavřeli nás všechny do takové zasedačky. Napřed nás prošacovali, jeden tam měl u sebe startovací pistoli, no to byl průšvih, že máme zbraně. Tam nás drželi přes noc. Mířili na nás samopaly. Ten, co seděl vedle mě, pořád usínal. Šťouchal jsem do něj a říkal mu: Nespi, vole, jsem vězněný, chci být hlídaný. Oni nám říkali, že nás pustí, až velitelství dovolí. Asi v deset ráno jsme se sebrali se slovy: Klidně si střílejte, už toho máme dost. A odešli jsme.“

Jak jste vnímal to, že se naše armáda nebránila?

„Bylo mi to dost líto, já bych se byl pral. Já měl chuť střílet. Je jasné, že by nás rozsekali, oni by si nebrali servítky. To by bylo jako v Maďarsku. Srovnali by to tu se zemí. Já jsem byl pak vyslán do Liberce navazovat kontakty. Jel jsem tam linkovým autobusem, kde nás prošacovali. Viděl jsem z okna zakopaná děla. To jsem si pomyslel, že to je už hodně silný kafe.“

»Malá Moskva« v Německu byla domovem 75 tisíců sovětských vojáků: Teď tu střeží Lenin!

Okupace: 108 obětí

Invaze pěti armád Varšavské smlouvy si hned první den okupace, 21. srpna 1968, vyžádala oběti na životech. Nejvíc lidí zahynulo po střetu sovětských vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze. Oběti byly ale v celé republice. Celkem si okupace Československa do konce roku 1968 vyžádala 108 mrtvých a na 500 těžce zraněných. Kolik životů po tomto násilném ukončení Pražského jara 1968 zničila následná tuhá »normalizace« socialismu, se vyčíslit vůbec nedá.

VIDEO: Rok 2016: Václavské náměstí si připomíná výročí sovětské okupace.