Neziskovka Rytmus předvádí, jak snadné je postižené děti „začleňovat“: Místo inkluze jen zmatení batůžkáři!

Jak by to vypadalo, kdyby se deset dětí ze speciální třídy na běžné základce včlenilo mezi ostatní spolužáky? Tedy začalo docházet do tříd běžných? Podle neziskovky Rytmus, o. p. s. naprosto pohodově.

Tak praví výstup z projektu o inkluzi dotovaného Operačním programem Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Z »evropských« peněz na celý projekt pracovníci Rytmu dostali 2,5 milionu korun, jak uvádí na svých webových stránkách.

Jde o tutéž neziskovku, která si za semináře pro školy o inkluzi – projekt, za nějž lobbuje na ministerstvu školství – účtuje 10 500 korun (Blesk informoval).

Ačkoli v jimi vypracovaném modelu vše vypadá zvladatelně, pohled na příklad jedné žačky (je postaven na skutečném příběhu dívky z Karlovarského kraje) nahrává spíše pedagogickým expertům, kteří na projekt inkluze pohlížejí nelibě. Ačkoliv je zmíněná žačka, Katka, v 7. třídě (zřejmě po ročním odkladu), se svými vrstevníky tráví jen 4 hodiny týdně – absolvuje s nimi tělocvik a výtvarku.

Mistr inkluze dořediteloval: Vzbouřili se mu učitelé kvůli manželce!

Je tedy takzvaným batůžkářem – termín se ve školství vžil pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, které rodiče umístili do běžné školy. Přecházejí ze třídy do třídy, podle toho, kde učivo spíše zvládnou.

Třeba Katka prý zvládá matematiku a češtinu na úrovni třeťáčka, a tak na základní předměty chodí s nimi. Ve třídě podle webu také pomáhá učitelce a plní funkci jakési její asistentky. Právě toto přecházení z kolektivu do kolektivu a také pobyt výrazně starší žačky mezi malými žáky přitom logicky odporuje podstatě inkluze, kdy mají děti upevňovat vztahy v kolektivu a rozvíjet sociální vazby, které jim pomohou v dospělosti.

Prohloubení inkluze na českých základkách začne letos od 1. září. Žáci, zejména s lehkým mentálním postižením, budou směřováni z praktických základek do těch běžných. Dosud ale ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) školám jasně nevysvětlila, jak přesně budou podpůrná opatření pro tyto děti financována. Problémem je také nedostatek asistentů i speciálních pedagogů, kteří by měli na běžných základkách pomáhat.

Odbornice na speciální pedagogiku Iva Švarcová: Jak od ovčí babičky

„Pokud by některá základní škola byla tak nemoudrá, že by se rozhodla zrušit speciální třídu, děly by se pozoruhodné věci. Jak by to vypadalo, může ukázat příklad vzdělávání žákyně Katky (modelový příklad studie Rytmus, o. p. s., pozn. red.): Katka má diagnostikovanou středně těžkou mentální retardaci, takže by měla být vzdělávána podle vzdělávacího programu základní školy speciální, který by lépe odpovídal jejím schopnostem.

Její znalosti a dovednosti v českém jazyce a v matematice mohou v jejích 14 letech být tak na úrovni žáka 2. třídy, což zřejmě nebude stačit ani na úroveň 3. třídy základní školy na minimální doporučené úrovni. Pokud bude chodit na některé hodiny do nižších ročníků, těžko zde může získat pozici adekvátní jejímu věku.

Exministr školství Dobeš: Valachové je mi líto... Je rukojmím prospěchářů

Puberťačka Katka mezi spolužáky o několik let mladšími, navíc nezvládající učivo, bude mít ve třídě velmi obtížnou roli a zřejmě se v ní nebude dobře cítit. A je pravděpodobné, že často bude reagovat podrážděně, slovně i fyzicky.

Je těžko představitelné, jak budou její spolužáci a jejich rodiče reagovat na to, že žákyně se středně těžkou mentální retardací zastává funkci »malé učitelky« a »zodpovídá za přípravu dětí na vyučování«, jak se v modelovém příkladu uvádí.

Na ostatní předměty bude se svojí 7. třídou, to znamená, že bude muset zvládat učivo fyziky, chemie, přírodopisu a k tomu cizí jazyk. To učivo ani ve své redukované podobě není snadné a bude výrazně přesahovat její schopnosti, navzdory pomoci pedagogické asistentky.

Jak se uvádí v modelovém příkladu, »Paní učitelky absolvovaly seminář o dětech s mentálním postižením «, který však v žádném případě nemůže nahradit 5leté, velmi náročné studium psychopedie, které by jim poskytovalo kvalifikaci ke vzdělávání žáků se středně těžkou mentální retardací. Tento příběh ze všeho nejvíce připomíná Pohádky ovčí babičky: Co by bylo kdyby… a lze jen doufat, že se nic takového na žádné základní škole realizovat nebude.“