Barová povalečka Paroubková: Dávala jsem tři rumy a pět ginů s tonikem!

To vypadá, že jen co jste do Prahy přijela, vlétla jste do toho po hlavě...

„Mně bylo čerstvých osmnáct, přijela jsem sem studovat. Nitra je sice čtvrté největší město Slovenska, ale přece jen má pouze nějakých sto tisíc obyvatel. Já jsem měla hodně přísné rodiče, což dnes vnímám jako tak trochu chybu z jejich strany. Drželi mě hodně zkrátka a kvůli tomu jsem se pak v Praze takzvaně utrhla ze řetězu.“

 Bylo to tak divoké?

„Zas tak hrozné to nebylo. Já jsem nikdy nějak ve velkém neholdovala alkoholu a drogám už vůbec ne. Bavilo mě chodit večer ven s kamarády, na kolej jsem se pak vždycky vracela noční tramvají.“ 

To bylo riskantní, ne?

„Bylo. Jenže na taxíka jsem tehdy neměla, takže nebyla jiná možnost. Tenkrát jsem si to nebezpečí neuvědomovala. Na rozdíl od svých spolužáků jsem si noční bary a diskotéky neodžila na střední, tak jsem to potřebovala všechno dohnat. Dnes se docela divím, že se mi nikdy nic nestalo.“ 

Obrážela jste všechny pražské podniky?

„Za mě byl počet podniků pro mladé lidi omezený, ne jako dneska. Vždycky bylo nějaké místo populární a tam jsme se v pátek večer všichni scházeli.“

Co to bylo za kluby?

„Nejdřív Kafka, tam to ale pak zavřeli a začala být v kurzu Lávka. No a pak se otevřela Radost, tam jsem měla dokonce klubovou kartičku. Chodili tam lidi plus minus mého věku. Bylo to období, kdy se pomalu začaly rozjíždět drogy, nejdřív lehké, pak i tvrdší. S tím jsem se naštěstí míjela. Nikdo mi ani nikdy nic nenabídnul. Ne, že bych si vzala, ale ani jsem s tím nepřišla do kontaktu.“

Čím jste se dostávala takzvaně do nálady?

„Pro mě byl vrcholem gin s tonikem, který pod určitým světlem fialově svítil, to vypadlo dobře.“ (směje se) 

Kde jste brala peníze?

„Ve druhém ročníku jsem už měla zajetý systém. Přednášky jsem měla jen v první půlce týdne, druhou půlku jsem chodila do práce, abych si na tu zábavu vydělala. Z práce jsem pak ještě byla schopná přijít na kolej, učit se, převléknout se a vyrazit ven. Dneska to nechápu, spala jsem tak pět hodin denně. Ale v těch devatenácti dvaceti prostě ta energie byla.“

Chodila jste pařit jen v pátek?

„Většinou čtvrtek, pátek, sobota. Byla jsem taková studující a pracující barová povalečka.“ (směje se)

Brala byste to zpět?

„To ne, ale ráda na to vzpomínám. Bylo to vtipné období a jsem ráda, že jsem si ho prožila. Aspoň se mi nemůže stát to, co některým jiným ženám, které se vdají moc mladé. Nic si neužijí a pak to chtějí dohánět. Já už nemám co dohnat, protože jsem si opravdu užila všeho dost.“ 

Jen jste popíjela s přáteli nebo jste i tančila?

„Já jsem tancovala hodně! V Radosti pořád. Dokonce jsem byla ve Švýcarsku na jednom techno festivalu, který začínal dopoledne a trval dlouho do noci. Což je docela sranda, vzhledem k tomu, že můj muž se později stal jakýmsi černým symbolem Czechteku. I když nezaslouženě, protože jako premiér neměl na takové věci žádný vliv.“

Zvládla jste se protančit až do rána?

„Já jezdila tou noční tramvají. Ale jasně, kolikrát se samozřejmě stalo, že jsem jela i první denní. To jsem se cítila trapně, protože to už pak člověk potkává lidi, kteří jedou do práce. Ale většinou jsem byla doma okolo třetí.“ 

Pařící období vám vydrželo celá studia?

„Já studovala dlouho, protože jsem mezitím byla delší dobu v Řecku. Takže jsem si studium rozložila a druhé státnice jsem pořád odsouvala a odsouvala."

Dnes už mluvíte jen česky. Kdy jste sekla se slovenštinou?

„To přišlo nějak postupně, během studií. Měla jsem hodně kamarádů Čechů, ve škole jsme z češtiny a do češtiny překládali. Na mě se ty jazyky vždycky rychle lepily. Ale doma s dcerou mluvím slovensky, má nejlepší kamarádka je Slovenka, můj obchodní partner je Slovák, takže přecházím plynule z češtiny do slovenštiny. Ale už se mi dokonce stalo, že když jsem na Slovensku tlumočila, řekli mi, že mluvím perfektně, ale přízvuk mám český.“ 

Prý jsou Slovenky temperamentnější než Češky?

„To nezvládnu posoudit. Můj manžel tomu neříká temperament, on říká, že jsem někdy prudká. Ale to je spíš povahový rys než národní charakteristika.“

A co chlapi? Raději Čechy, nebo Slováky?

„Vždycky jsem si myslela, že skončím se Slovákem, protože se mi zdáli hezčí. Ale čeští kluci zas měli větší charisma a byli chytřejší. Ale to bylo viděno optikou devatenáctileté holky.“ 

Nakonec jste si ale Čecha vzala.

„To ano. Ale opravdu jsem si to v mládí nemyslela. Říkala jsem si, že to bude buď Slovák, nebo nějaký cizinec. Přišlo mi totiž, že v Čechách je hodně mamánků. To mi ale připadalo v těch devatenácti, tehdy jsem byla fakt ještě takové střevo.“

Manžel je nejen Čech, ale taky je o dost starší.

„No to už jsem nečekala vůbec. Měla jsem před manželstvím pár lásek, myslím těch vážných, to ostatní byly jen takové pokusy o vztahy. Ale vždycky to byli mí vrstevníci nebo o trošku mladší.“ 

Byla jste na zajíčky?

„To ne, bylo to vždy o pár týdnů. Jen jedna moje velká láska byla mladší skoro o rok. Na starší muže jsem nikdy nebyla. Můj muž vlastně do mých mladistvých představ vůbec nezapadá.“

Čím vás nakonec dostal?

„Mně bylo čtyřiatřicet, když jsme se brali, a to už má člověk jiné priority než ve dvaceti. Ví už, co funguje a co ne. Pro mě jsou dvě věci zásadní – chlap musí mít něco v hlavě, protože hezká tvářička se okouká, ale inteligence zůstane. A druhá věc je samozřejmě chemie. Ta když nefunguje, tak to není nic pro mě. Byla jsem vždycky srdcař a raději bych byla sama, než s někým, s kým mi to v tomto ohledu nesedí.“ 

Přeskočila mezi vámi jiskra na první pohled?

„Ne, mně byl můj muž na první pohled nesympatický.“ 

Byl protivný?

„My jsme se poprvé setkali pracovně na letišti, bylo tam s námi ještě několik dalších lidí. On byl takový zachmuřený, což ho občas drží dodneška. Já ho brala jen jako jednoho z klientů, nevnímala jsem to nijak fatálně. Měla jsem jiné práce dost, takže jsem věděla, že když pro něj nebudu chtít pracovat, tak nemusím.“

Jak to pokračovalo?

„Můj další dojem byl, že z něj mají všichni okolo přehnaný respekt. Což jsem nechápala. Já si vždy zakládala na tom, abych chodila včas a odvedla dobrou práci, proto mi nepřišlo, že bych se ho musela jakkoliv obávat. Obecně nemám přehnaný respekt k autoritám. Takže vyklepaná jsem z něj opravdu nebyla, na rozdíl od ostatních. Postupně tak mezi námi roztály pracovní ledy.“ 

Nelitovala jste té svatby někdy?

„Nelitovala. Člověk pozná, jestli s někým chce zůstat nebo ne. A když se náš vztah s manželem začal rozvíjet, věděla jsem, že s ním zůstat chci. To tam prostě je nebo není. Ale ano, kariérně mi to hodně uškodilo. Málokdo chtěl jako tlumočnici manželku politika, navíc levicového, což pro některé znamená kontroverzního. Já to ale nikdy nebrala jako daň. Stejně bych jednou tlumočit přestala, toužila jsem po dítěti a chtěla jsem se mu věnovat. Já jsem toho díky práci hodně procestovala a zažila, takže žádné nesplněné ambice nemám.“

Chcete říct, že vám ten odliv práce nevadil?

„To zas ne. Prvního půl roku jsem byla hodně frustrovaná a nešťastná. Navíc jsem byla vláčena médii, bylo toho hodně najednou. A já zas do všeho šla jako tele na porážku, jak to mám ve zvyku odjakživa. Když už do něčeho jdu, tak naplno. Úspěchy pak prožívám možná intenzivněji než jiní lidé, ale stejně tak bohužel neúspěchy.“ 

V osobním životě vás vaše příjmení nijak nepoznamenalo?

„Možná právě v tom, že jsem už po svatbě nechodila večer nikam ven. Ze začátku jsem ani nechtěla, abych neuvedla manžela do nějaké nepříjemné situace. Myslím, že média na to jen čekala, aby mohla rozvíjet nějaké spekulace. Hodně jsem si to hlídala, když už, tak jsem šla s kamarádkami někam odpoledne na kafe. Pak přišlo těhotenství a dcera a já jsem se snažila být vzornou matkou, což jsem možná až přeháněla. Takže jsem taky vůbec nikam nechodila. Ale jak jsem říkala, já si to naštěstí odžila v mládí. Dneska jednou za čas někam vyrazím, malá už je větší a já už pro novináře nejsem tak zajímavá.“ 

Když někam vyrazíte, balí vás muži?

„Ne, ale mě po barech moc nebalili nikdy. Vždycky jsem totiž chodila do barů, kde mě znali i číšníci, takže ti případné nechtěné nápadníky odpálkovali. Nebo nás chodila větší parta. Navíc já se umím ošklivě podívat, takže si jen tak někdo netroufne. Za celé manželství se mě trochu pokusil balit jen jeden muž, a to byla ochranka z obchoďáku. Pán mě evidentně nepoznal a pořád mi nabízel, že mi odveze nákup k autu. Bylo to milé, já mám ráda, když mě lidi nepoznají. Dělá mi totiž dobře být obyčejná ženská a ne TA Paroubková.“