Andrej Babiš: Mesiáš, který se umazal

„V Agrofertu máme lopatkovou teorii. Když si tříleté děti hrají na pískovišti, geneticky daní lídři s lopatkou to tam už říděj... A ti uťáplí sedí v rohu, a tak je to celý život,“ prohlásil Babiš (57) v televizi. Připustil ale, že záleží na tom, jestli se člověk narodí jako Paris Hilton, nebo čtrnácté dítě bangladéšské rodiny.

V tomto směru si ale muž, jemuž patří procento území Česka, nemůže stěžovat. Jeho otec náležel k vyvolené skupině pracovníků zahraničního obchodu. Prodával obráběcí stroje, a tak malý Andrej prožil dětství v Etiopii, Paříži a Ženevě. Znamenalo to samé zisky: dobré vzdělání, perfektní jazykové vybavení a užitečné kontakty. Středoškolští spolužáci z Ženevy mu později pomohli třeba navýšit kapitál v Agrofertu, aby ho neovládli mečiarovci.

Tapetář a hlásič StB

Babiš ale odmítá, že by se na post druhého největšího boháče Česka vyšvihl jinak než vlastní pílí. „Od patnácti let jsem chodil na brigády, roznášel mléko, překládal balíky na nádraží, tapetoval, stavěl chaty, abych vydělal prachy. A vystudoval jsem s červeným diplomem,“ vykládá dnes. Jisté je, že toužil po kariéře za každou cenu... Když otce odstavili kvůli škraloupu, pomohla matka.

„Byla motorem naší rodiny a celý život bojovala za to, aby její děti v životě uspěly. Nechala se proto dokonce zaměstnat v Ústavu marxismu-leninismu a docílila toho, že mě vzali do Komunistické strany Slovenska,“ vzpomíná Babiš.

Sám musel mít sakra důvěru soudruhů, když se stal prezidentem mezinárodního studentského hnutí. A když mohl později vycestovat do zahraničí jako obchodník. Ostatně – Babiš nedělal potíže. Když po něm StB chtěla informace, dostala je. Jestli to bylo jen v rámci běžných hlášení pracovníků zahraničního obchodu a jestli vážně šlo jen o kvalitu dovážených fosfátů, to přesně ví asi jen sám Babiš s krycím jménem Bureš.

Ten, který vyl s politiky

„Já nebyl hrdina jako Havel, během revoluce jsem byl v Maroku a chtěl jsem tam zůstat. Měl jsem lukrativní nabídku pracovat pro jednu bohatou marockou rodinu,“ přiznává Babiš. Nakonec se ale jako mnozí »pézetkáři« rozhodl vrátit a vybudovat byznys na tomtéž, co dělal pro komunisty.

Babišův Agrofert vznikl v roce 1993 z české pobočky slovenského Petrimexu jako firma o čtyřech lidech s jměním 100 tisíc korun. Dnes má hodnotu 73 miliard a 18 tisíc zaměstnanců. Jenže zemědělství a potravinářství jsou obory mimořádně závislé na zákonech, dotacích i úředních štemplech třeba o tom, že rozšířením firmy nevznikne monopol. A k tomu Babiš potřeboval »výt« s politiky. Býval pravidelným hostem na jejich oslavách a oni mu na oplátku stříhali pásky jeho nových podniků. „Měl jsem jen pocit důležitosti,“ bagatelizuje to dnes, kdy většinu z těchto politiků poplival. Jen v případu privatizace Unipetrolu šlápl vedle. Firmu vyhrál, ale pak ji vrátil a expremiér Miloš Zeman ho dnes označuje za podrazáka. A Babiš se kaje: „Zklamal jsem premiéra Zemana... Mrzí mě to dodnes.“ Nechtěl prý riskovat krach.

Faktem je, že Babišovo impérium rok co rok bobtnalo o další přikupované společnosti. Loni mělo oficiálně zisk 6 miliard a letos to bude asi 8 miliard. To je vrchol – sám Babiš říká, že dál už to nepůjde. Možná proto se mu v hlavě zrodil plán: vstoupit do politiky.

Dřív se kvůli výši svého majetku čertil. „Je to blbost a není to pravda. Někdo mě chce poškodit. Znám plno bohatších lidí v Čechách,“ zuřil, když ho Blesk oslovil poté, co se ocitl na prvním místě žebříčku českých miliardářů. „Tvrdit, že pár papírů má nějakou cenu, je kravina. O to víc, že naše skupina má 23 miliard úvěrů,“ argumentoval tehdy.

Mezi Bondem a Havlem

Dnes už se Babiš svým majetkem chlubí: „Jsem bohatý člověk. Splnil jsem si skoro všechny sny. Vydělal miliardy poctivou prací.“ Babiš zkrátka potřebuje, aby mu lidé podobně jako Karlu Schwarzenbergovi uvěřili, že v politice už nebude hrabat. A že mu fakt jde o těch odvedených 600 milionů na daních, aby je nikdo nerozkradl.

Proto už odrostlý chlapec s genetickou výbavou vůdce sedl a sepsal prohlášení – něco mezi Bondovým »ántré« a památným projevem Václava Havla: „Vážení spoluobčané, jmenuji se Andrej Babiš. V Česku zaměstnávám ve svých firmách tisíce lidí, platím stovky milionů korun na daních a jsem naštvaný stejně jako vy.“

Babiš zkrátka zase zvedl lopatičku a rázem se ti »uťáplí«, co dosud seděli v rohu, zvedli. Za dva měsíce jde za ním už 16 tisíc lidí. On ale míří výš – chce do roka zaplnit Václavák a vyhrát volby. Trochu ušmudlaný chlapeček z pískoviště si plní další sen.