21°C
Podcast: Grand Prix s Kozubem rozděluje. Křenková zastiňuje kolegy v Princezně zakleté v čase 2
Jan Prušinovský po dlouhé době režíroval vlastní scénář, s nímž sociální dramedii dovezl až na Grand Prix. Kritici Blesku se nemohou shodnout, jestli se povedl nebo je to úmorně dlouhý skeč. Princezna zakletá v čase 2 se definitivně odklání od pohádky směrem k fantasy, ale na zahraniční konkurenci nemá. Slovenskem na Oscara vyslaná Oběť je sice nejlepší kinopremiérou týdne, ale vedle vyvracení stereotypů některé stvrzuje.
Pro filmografii známého režiséra Jana Prušinovského je typické to, že se jednak zaměřuje na postavy, které jsou v českých středněproudých komediích opomíjeny a druhak uzpůsobuje žánry zdejšímu prostředí a podmínkách. Po zaměření na sport (kultovní seriál Okresní přebor), místní rádoby gangstery (Kobry a užovky) i obsesi auty (Autobazar Monte Karlo) se rozhodl vše nakombinovat… a vyšlo mu z toho GRAND PRIX. Do vícežánrovém počinu s velkou řadou postav a (pod)zápletek obsadil jak Kryštofa Hádka, s nímž spolupracoval opakovaně (díl Soukromých pastí V síti, Kobry a užovky), tak čím dál tím populárnější dvojici z uskupení Tři tygři (Robin Ferro, Štěpán Kozub).
Kritička a akademička Jana Bébarová Grand Prix porovnává právě s nedávným celovečerním počinem Tři tygři ve filmu: Jackpot, s nímž má Prušinovského snímek vedle obsazení společný i žánr komediálního road movie a zápletku o postavách vydávajících se na cestu na základě výhry. “Grand Prix je o něco málo lepší než Tři tygři, a to proto, že jsou tentokrát jenom dva. Místo Alberta Čuby přebírá Kryštof Hádek. Bohužel jde jen o natažený skeč,” povzdechla si Jana, že nový Prušínovský není o moc lepší. “Proto raději doporučuji Autobazar Monte Karlo, který Prušínovský dělal před sedmi lety pro jeden stream. Je mnohem lepší, komplexnější a vtipnější. Vzhledem ke krátké stopáži, pohybující se mezi šesti a osmi minutami na epizodu, jsou navíc jednotlivé skeče mnohem funkčnější,” vychází Janě poslední Prušinovského celovečerný film jako horší i ve srovnání s jeho dřívější tvorbou.
Marek nesouhlasí. Má naopak za to, že zmnožení linií, zmnožení postav i zmnožení žánrů, až to připomíná Prušinovského seriály podle Kolečkových scénářů (Trpaslík, MOST!), dodávají podívané drajv. Má přitom vlastní srovnání: “Grand Prix mi připomínalo Loganovy parťáky od Stevena Soderbergha, protože se taktéž pohledem zdola, náležící neprivilegovaným, podvrací to nahoře, spolu s tím i divácká očekávání.” Postavy se navíc ukazují jako mnohem lépe odstíněné, než se zprvu zdálo. Grand Prix při srovnání se Spolu nebo Buko vychází nejlépe, co se týče reprezentace autismu (konkrétně Aspergerova syndromu), protože u jedné postavy není jediným definičním znakem ani není záminkou pro hereckou exhibici.
Jana sice objíždí festivaly, ale s posádkou Grand Prix by nejela, a tak filmu uděluje 50 %. Marek, který ještě zcela nevytěsnil filmové Tři tygry, si nového Prušinovského k vlastnímu překvapení pochvaluje na 70-80 %.
Dvakrát Eliška Křenková
Grand Prix dostalo od Státního fondu kinematografie deset milionů a na netu od přispěvatelů vybralo ještě další dva. I další český film - PRINCEZNA ZAKLETÁ V ČASE 2 - bylo podpořeno fanoušky a fanynkami, a to téměř dvounásobnou částkou, než na jakou byla sbírka, a to necelý milion. Zatímco Prušinovský peníze využil na natáčení po Evropě, aby ukázal, že všude je to stejně hnusné a zaměnitelné, režisér a spoluscenárista Princezny Petr Kubík je nejspíš použil na triky. Pokračování fantasy pohádky se pyšní tím, že má nejvíc kouzel v dějinách české kinematografie.
Tvůrci by zjevně rádi dostihli západ, a tak se dvojka ještě více než jednička odchyluje od pohádky a směřuje k fantasy s určitou inspirací i v komiksových podívaných. Marek ovšem došel k závěru, že dvojka je slabší než jednička, protože u nás obdoba prstenovských Dvou věží vzhledem k podmínkám dost dobře vzniknout nemůže. “Zatímco jednička stála na nápadu s časovou smyčkou, dvojka zdvojení a motiv dvojnictví dříve vedlejší, tentokrát hlavní postavy není dostatečně vytěžen. Eliška Křenková v dvojroli je ale výborná, zvládající obě polohy.”
Pokud by si měl Marek vybrat, upřednostní Tatianu Dykovou (nalíčenou a okostýmovanou k nepoznání, pokud to s ní neudělalo manželství s Vojtěchem Dykem) z Grand Prix před Eliškou Křenkovou v Princezně zakleté v čase 2. Za 60 %, ale při uvedení na komerčních televizních stanicích a na streamovací službě to beztak bude zase divácký hit ve sledovanosti, jakým byla jednička.
Oscarová Oběť
Michal Blaško vyslal do kin svou celovečerní prvotinu OBĚŤ, který má za sebou režii ceněných krátkých filmů (Strach, Atlantida 2003) a seriálů (zejména letošní Podezření). Koprodukční snímek, ve kterém je problematizován koncept národní příslušnosti a hrdosti, byl za Slovensko vyslán na Oscara. Blaško se inspiroval skutečnými případy po Evropě, kdy byla neprávem obviňována některá národnostní menšina, a vycházel i ze studií, které poukázaly, že nejméně oblíbenou v České republice jsou Ukrajinci a Ukrajinky. Češi a Češky mají totiž za to, že jim tzv. “berou práci”. Pravda je ale taková, že Ukrajinci a Ukrajinky dělají, co by Češi a Češky nechtěli, případně ne za danou mzdu a podmínek, které jsou na hraně, často ale za hranou zákona.
Jana Blaškovu tvorbu sleduje dlouhodobě: “Michala Blaška sleduji delší dobu. Nejen jeho věci pro Českou televizi, ale i jeho krátké snímky.” A z jeho prvotiny je nadšená: “Oběť je vizuálně nádherný film, který je příběhem o silném morálním dilematu. Jste do poslední chvíle napjatí, jak tvůrci vybruslí s konfliktem vystresované, ale neuvěřitelně silné ukrajinské matky na jedné straně a české společnosti na straně druhé.” Jana extaticky zvolává: “Maximální doporučení!”
Ačkoliv Marek považuje Oběť za nejlepší z kinopremiér a probíraných titulů, nadšení nesdílí. Má k tomu hned několik důvodů: “Snímek až moc působí jako další v řadě: inspirace skutečnou událostí a tematizování xenofobie a rasismu, jakou jsme u slovenských filmařů a filmařek viděli už v Ostrým nožem, Můj pes killer a Budiž světlo. Až příliš se spoléhá na to, co se osvědčilo u jiných festivalovek, jako je absence doprovodné hudby, která by nebyla součástí světa příběhu, a důraz na delší záběry.” Vedle vyhodnocení v kontextu se obává, že “vedle vyvracení stereotypů může film některé i stvrzovat, když některé postavy jsou skoro karikaturní, a bohužel chybí větší nejednoznačnost“.
Jana je z Oběti nadšená na 100 % a přála by Blaškovi Oscary. Marek, navzdory výtkám zprostředkovaným výše, by udělil morálnímu dramatu svědomí, které v nejlepších chvílích evokuje tvorbu bratří Dardennů, 80 %.
Proč je R. M. N., nejnovější festivalovka uznávaného rumunského tvůrce Cristiana Mungia, podle Marka a Jany nejslabší z režisérovy filmografie a proč by si Jana měla na doporučení Marka doplnit satiru Menu, se dozvíde v podcastu Kulový Blesk.
Kritizujete zde práci filmařů, ale jak děláte tu svoji? To si fakt ten článek nemůžete po sobě přečíst a opravit chyby?