Vládnoucí královna české detektivky Michaela Klevisová věří, že psaní musí být jako dovolená
Její knihy se skvěle prodávají, čtenáře fascinují napětím a seversky laděnými příběhy ryze českého detektiva. I o tom, že dvojnásobným oceněním pro nejlepší autorky detektivek si byla jistá, promluvila spisovatelka Michaela Klevisová pro Blesk.cz.
Působila jako zjevení. Spisovatelka, novinářka, překladatelka a scenáristka Michaela Klevisová (41) vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a v oboru pracuje dvacet let. Veřejnost i odborníky ale zaujala hlavně coby spisovatelka. Už svou prvotinou ukázala, že svět české detektivky má slibný přírůstek a chopila se pomyslného žezla. Za svůj román Kroky vraha (2007) obdržela v roce 2008 od české sekce mezinárodní Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Aby bylo jasno, roku 2012 ji získala podruhé.
Naposledy zavítala ke čtenářům vynikající krimi Zmizela v mlze, ve které svého detektiva poslala na sever… Kriminalista Josef Bergman chce v románu strávit poklidnou dovolenou v odlehlé vesnici u norského fjordu. Místo rybaření se však ocitne v hodně zamotaném případu. Místní psychosomatička Katrine totiž začne dostávat výhrůžné vzkazy, vyčítající jí smrt její sousedky. Vzápětí Katrine zemře další pacientka. Rybáři ji najdou uškrcenou na opuštěném místě u řeky. Bergman postupně zjišťuje, že skoro každý obyvatel zdánlivě idylické vesnice má nějaké tajemství. Čtivý příběh, který hrstmi rozhazuje tíživou atmosféru strachu, ale přitom příjemně ubíhá a čtenáře udržuje v napětí, následovalo v listopadu nové vydání dalšího titulu.
Přečtěte si ukázku z knihy Zmizela v mlze:
V pořadí druhém Bergmanově příběhu Zlodějka příběhů sledujeme šéfku televizního scenáristického týmu Annu Valentovou. Tuto výraznou osobnost lidé buď milují, nebo nenávidí. Anna chce být ve všem nejlepší, jenže teď se jí pracně vybudovaná pověst hroutí pod rukama: její dcera je nezvěstná a navíc neznámý vyděrač odhalil všechna její tajemství. Co s tím vším mají společného její dvě kamarádky z dětství? Pak dojde k vraždě a je na charizmatickém inspektorovi Josefu Bergmanovi, aby rozpletl složitě zamotané klubko přátelských a mileneckých vztahů. I s touto knihou přichází téměř filmový příběh, který potěší vypracovanými postavami i použitím jazyka. A samozřejmě tempem, které sice v závěru lehce zpomalí, přesto nutí čtenáře neskončit do poslední tečky. Jaká vlastně je, autorka napínavých titulů, Michaela Klevisová? To odhalte v následujícím rozhovoru.
Co vás nejvíc fascinuje na severských zemích, tedy - co bylo prvotním impulsem, kdy jste si řekla ‚to mě baví‘?
„Mým prvním ‚severem‘ byly kdysi dávno holandské Waddenské ostrovy. Přišla jsem za soumraku na úplně prázdnou dvacet kilometrů dlouhou pláž u ledového rozbouřeného moře a věděla, že jsem na místě, kam patřím. Sever je jednoduchý, strohý, bez příkras. Je tam spousta volného prostoru, klid... Vlastně ani nedokážu vysvětlit proč, ale když spím ve stanu v divočině desítky kilometrů od nejbližší vesnice nebo vylezu na kopec a na všechny strany nevidím jedinou známku lidské civilizace, mám v sobě najednou klid.“
Máte dvě vášně - dostihy a severské země. Obě jsou součástí vašich příběhů?
„Ano – dostihy se objevily v knížce Dům na samotě a sever v Ostrově šedých mnichů a Zmizela v mlze. Je jednodušší psát o něčem, co dobře znám, než si složitě hledat informace o něčem, co je mi cizí. K obojímu se plánuju v budoucnu ještě vrátit. Koně jsou moje srdcová záležitost od dětství.“
Za své romány jste dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Věřila jste, že ji získáte a co pro vás cena znamená?
„Tak teď nevím, jestli to nebude znít nafoukaně... ale OK, po pravdě, věřila. (smích) Od chvíle, kdy jsem se pustila do své první detektivky, jsem tušila, že to, co vzniká, je docela dobré. Cena Jiřího Marka hned za prvotinu byla potvrzením, že ten můj dojem byl správný. Měla jsem pochopitelně obrovskou radost. Píšu pro lidi, nikoli sama pro sebe, takže potřebuju tu zpětnou vazbu. Každé ocenění a pochvala jsou pro mě motivací pracovat dál.“
Máte nějaké rituály při psaní, něco, co vás přenese do míst, kde se vaše příběhy odehrávají?
„Někdy pomáhá hudba, při psaní Zmizela v mlze jsem například hodně poslouchala sámskou zpěvačku Mari Boine. Nebo prohlížení fotografií. Třeba při psaní Ostrova šedých mnichů jsem měla na nástěnce přímo naproti psacímu stolu pověšenou fotku z ostrova, na kterém se příběh odehrává. A rituál? Ranní kafe! Píšu nejraději ráno a dopoledne, kdy mám čerstvou hlavu. Večer nejsem schopná napsat skoro nic.“
Kriminalista Josef Bergman funguje hlavně v Praze, občas si vyrazí na sever - neskončí tam časem natrvalo?
„To ne, už v dalším příběhu se vrací domů, konkrétně na Moravu, do Beskyd. Baví mě střídat prostředí. Ono totiž v mých příbězích hraje důležitou roli. Kdyby vyšetřovatel zůstával pořád na jednom místě, asi by mě psaní přestalo bavit. Chci, aby psaní příběhu bylo trochu jako dovolená: abych se v duchu přenášela na nějaké zajímavé místo. Nejsem totiž ten typ autora, kterého vyloženě baví zavřít se v pracovně a psát.“
Kdybyste měla Bergmana představit i vizuálně - kdo by ho z českých herců například mohl hrát ve filmu?
„Na to se mě nedávno ptal režisér, který má zájem příběhy o Bergmanovi točit (jeho jméno si zatím nechám pro sebe, než se všechno doladí). A já nevěděla! Představuju si zralého mužského s vnitřním kouzlem, žádného prvoplánového hezouna, rozhodně ne drsňáka, spíš normálního chlapa, který má klidně i bříško a vůbec se nefintí... ale vyzařuje z něj něco, co z něj dělá osobnost, díky čemu ho lidi respektují. Mlčí a pozoruje, dokáže se vcítit do druhých. Taková klidná síla. Třeba by mi někdo ze čtenářů mohl poradit, kdo by ho mohl hrát? Přijímám tipy! Můj přítel mi jednou řekl, že si ho představuje jako experta Pepu z pořadu Autosalon na TV Prima. Má pravdu, takhle by mohl Bergman vypadat. Navíc ten chlap má smysl pro humor, je to svéráz - takže pokud si chce někdo představit Bergmana, ať se podívá, jak Pepa testuje auta.“ (smích)
Píšete knihy plné napětí a strachu, čeho se bojíte vy sama?
„Někdy se po dopsání jedné knížky bojím, že už žádný další příběh nedokážu vymyslet... Ale jinak mě teď nic nenapadá. Nejsem strašpytel, v dětství jsem to vždycky byla já, kdo ostatní lákal: „Pojďte potmě do lesa.“ Navíc bát se znamená vlastně předjímat, že by se mohlo stát něco špatného. A já jsem od přírody taková naivní optimistka. Nevymýšlím, co by se mohlo zvrtnout. Naopak věřím, že všechno dopadne nejlíp, jak může.“
S novým rokem skončil tradiční sváteční čas setkávání... O čem byste vedla rozhovor s Bergmanem, kdybyste měla možnost ho potkat?
„Zeptala bych se ho, co dělal předtím, než se objevil v mých knížkách. Mohl by mi třeba vyprávět o svých nejsložitějších případech z minulosti, já bych si všechno pečlivě zapsala... a už bych se nemusela bát, že mě nenapadne další zápletka!“
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.