Kulaté výročí ohnivé tragédie: V ústavu uhořelo 26 chovanek, ze žhářky Evy se stal René a skočil pod vlak
Byla mrazivá listopadová noc roku 1984, když v Ústavu sociální péče v Měděnci na Chomutovsku podpálila tehdy šestnáctiletá Eva skříně. Oheň se rychle šířil, v plamenech zahynulo 26 mentálně postižených žen. Žhářka (†46), která má na svědomí jedno z nejhorších neštěstí v poválečném Československu, později spáchala sebevraždu. To už z ní byl ale muž, René. Tragédie inspirovala režiséra Filipa Renče k natočení filmu Rekviem pro panenku.
Ohnivé peklo obestírají dodnes nejasnosti. Jisté je, že Eva, romské děvče, které se v rodině setkalo s týráním a pokusem o znásilnění ze strany vlastního táty, se mezi postiženými chovankami v ústavu sociální péče ocitla omylem. Byla zdravá, jen obtížně zvladatelná. Chybu ale nebyl nikdo ochotný napravit.
Aby živelnou dívku zklidnili, dopovali ji léky. První listopadovou noc před čtyřiceti lety tak impulzivní Eva, která chtěla upozornit na svoji zoufalou situaci, podpálila skříně. Protože telefony byly zamčené, dozvěděli se o všem hasiči až s notnou prodlevou. To už dřevěnou nástavbu budovy bez nouzových východů zachvátily plameny.
Děsivé číslo 26
V tom, co se poté dělo, se jednotlivé popisy liší. Eva tvrdila, že běžela upozornit personál. Nikdo jí prý ale nevěřil, vyfasovala jen další léky na uklidnění. I tak se údajně snažila ostatní dostat do bezpečí. Jenže podle některých svědků sama žhářka zamkla chovanky na pokojích. Bilance byla děsivá, 26 zmařených životů.
Na zkázu vzpomínal po letech i patolog Pavel Mandys, který tehdy s kolegy na místo dorazil. Ještě se hasilo, tak vše pozorovali dalekohledy zpovzdálí. „Pak jsme celý týden ohledávali a pitvali mrtvoly. Všechny jsem měl v rukou. V té době byla taková zima, že když mi k mrtvole přinesli kýbl s vodou na mytí rukou, tak často zamrzla,“ popisoval. Při identifikaci obětí byli odkázáni na zubařské záznamy.
Změna pohlaví a sebevražda
Žhářku, která údajně zažila i milostný vztah s jednou z pečovatelek, tehdy poslal soud na pět let do basy. Během pobytu za mřížemi ale několikrát napadla dozorce, tak brány věznice opustila až po devíti letech. Azyl našla na pár měsíců u jezuitského kněze Františka Lízny. Tehdy začala přeměna Evy Kováčové na Reného. Z vděku si pak zvolil páterovo příjmení, navázal vztah se ženou.
Rozchod po jedné dekádě ale René neunesl, podpálil byt. Pronásledovaly jej i děsivé stíny minulosti, skončil v brněnské psychiatrické léčebně. Tam v červenci 2014 rozdal ostatním pacientům své věci a odešel na vycházku. Zpět se již nevrátil, skočil pod vlak. Identifikovali jej tehdy hlavně podle jizev, totožnost potvrdily testy DNA.
Requiem pro panenku
Měděneckou tragédií se inspiroval režisér Filip Renč. V roce 1992 tak vznikl film Requiem pro panenku, kde Evu ztvárnila jemná a éterická Aňa Geislerová. Skutečné žhářce ale vůbec podobná nebyla. Ta, již jako René, na tuto nesrovnalost sama upozorňovala.
Věrné zachycení tehdejšího neštěstí ale nebyl Renčův záměr. Sám později uvedl, že se ničivým požárem sice inspiroval, o přesné zachycení skutečnosti mu ale nešlo. Tragédii dodnes připomíná pomník umístěný nedaleko místa, kde vypálený ústav stál.
