Jako orličtí vrazi: Tito šílenci se obětí zbavovali ve vodě!

Jedním z posledních otřesných případů je vražda Marie D. a Přemysla H. z roku roku 2019. Tomáš Fiala se svým přítelem Jiřím Nehybou chtěli nezákonně získat vilu, ve které starší pár bydlel. Honosný dům v Bubenči stál zhruba 22 milionů korun. Prodej vily ale řešil pouze s Přemyslem. O tom, že by měla Marie přijít o střechu nad hlavou, vůbec nevěděla.

Společně se dvěma mladíky pak odjeli do pronajaté chaty na Havlíčkobrodsku, kde je podle rozsudku Tomáš Fiala zavraždil. Aby se jejich těl zbavil, zatížil je a hodil z mostu do přehrady Švihov. Policisté je s pomocí potápěčů vytáhli z hloubky zhruba 30 metrů. Pozdější znalecké zkoumání odhalilo, že se žena udusila, zřejmě tedy v době shazování do vody ještě žila.

Fiala se snažil vinu hodit na někoho jiného, mimo jiné několikrát změnil svou výpověď. Vše se pokoušel svézt na zavražděného Přemysla, který měl Marii zabít a on mu jen pomohl odklidit tělo. Pak se údajně pohádali, napadli a Fiala ho hodil do vody za Marií.

Fialovi muselo být jasné, že vilu nezíská, zavražděná důchodkyně na ní lpěla a za žádnou cenu by ji neprodala. O zhruba dva roky později padl konečný verdikt – za brutální vraždu a podvod dostal Fiala trest 23 let vězení. Výjimečný trest mu odvolací soud ještě o dva roky zvýšil. Nehyba, který se podílel jen na podvodu a o vraždě netušil, dostal pětiletý trest.

V létě roku 2019 přišel na policii na Havlíčkobrodsku zdrcený Oto Zachariáš oznámit zmizení své manželky Jitky i se psem. Vše ale bylo jinak, než jak na policii původně vypověděl. Svou ženu totiž v noci 28. července zavraždil.

Celému incidentu předcházela několikahodinová intenzivní hádka a letité spory. Zachariáš totiž ženu podváděl s přítelkyní, se kterou plánoval budoucnost poté, co jeho děti dostudují. Svou o tři roky mladší ženu ve společné posteli zalehl a udusil. „Leželi jsme v posteli, tak jsem se na ni převalil a dál už si to moc nepamatuji,“ popsal chladně. Její nahé tělo naložil do kufru osobního auta a odjel s ním k rybníku Malé Peklo v Polné na Jihlavsku. Vypověděl také, že mu jeho žena nevěru neustále vyčítala. 

Před tím si v garáži vzal těžký kompresor a popruhy, který pak uvázal na mrtvou manželku a hodil ji do vody. Kompresor k popruhům přivázal proto, aby tělo tak rychle nevyplavalo. „Chtěl jsem, aby se nenašla, ale stejně bych se asi šel přiznat, protože bych to psychicky nevydržel. Někdy v té době měl syn před svatbou a psychické rozpoložení nebylo ideální,“ vypověděl u soudu Oto.

Tělo v rybníku našel 1. srpna turista s rodinou na výletě. U vody zastavili, aby přebalili své miminko. Kromě manželky zabil muž i jejich psa, o kterého se také společně často dohadovali. Jeho tělo hodil do jedné z popelnic na sídlišti.

U soudu projevil lítost nad vraždou, přiznal, že po 20 letech manželství neměli se ženou moc společného. Soud ho nakonec poslal do vězení na 12 let. Otec zavražděné ženy mu prakticky hned po vynesení rozsudku odpustil a prohlásil, že ho po propuštění vezme k sobě domů.

Zavražděná Jitka. | Policie ČR

Další případ, kdy se vrah své oběti zbavil ve vodě, se stal v listopadu roku 2010. Luděk Zlámal zabil po dlouhodobých pracovních sporech svého bývalého šéfa Martina F., když si k němu do firmy přišel pro zbytek peněz. Nejprve se ve firmě v Chlumčanech jižně od Plzně pohádali.

Zlámal pak vzal do ruky nelegálně drženou pistoli, kterou muže dvěma výstřely zastřelil. Zřejmě nevěděl, jak se těla zavražděného zbavit. Proto ho rozřezal a jeho části vyhodil do Berounky. Všechny části těla se nikdy nenašly, jen několik málo ostatků. Zlámal využil své znalosti terénu, v okolí se často pohyboval jako myslivec.

Sebestředný narcistický muž pak jakoukoliv vinu popíral. Kriminalisté proti němu měli ale několik důkazů. Mimo jiné pachové stopy zavražděného v kufru Zlámalova auta, nebo na vylovené paži stopy po nábojnici. Za mimořádně brutální vraždu dostal 15 let vězení, na svobodu by se měl dostat ve věku 77 let, pokud si nepožádá o podmínečné propuštění.

Nezabíjím, ale léčím. Šokující slova u soudu pronesl lékař Vladimír Mikuš, který opravdu vraždil. Zabíjel ze žárlivosti, jeho kolegyně a milenka Marcela S. s ním chtěla ukončit vztah. To on ale nezvládl.

A tak ji v roce 2007 zavraždil. Nejprve nešťastnici svázal drátem, lepicí páskou jí přelepil ústa a na hlavu nasadil igelitový pytel. Mladá žena z farmaceutické společnosti se pak udusila. Tělo zřejmě několik dní vozil v autě, než mrtvolu nacpal do plastové bedny, kterou zatížil kameny a vyvrtal do ní otvory. Nakonec obsah shodil ze Žďákovského mostu do Orlické přehrady.

Následně uprchl do zahraničí, kde se skrýval. Celou tu dobu mu byla na stopě pražská mordparta. Soud ho původně uznal vinným z ublížení na zdraví s následkem smrti, protože policii se nedařilo objevit tělo pohřešované ženy. Bednu s ostatky našli rybáři v Orlické přehradě jen několik dní před odvolacím jednáním, a justice poté čin překvalifikovala na vraždu. Lékař skutek popíral a snažil se jej svést na manžela oběti. Ten její pohřešování oznámil na policii.

Soud muže nakonec poslal za vraždu na 14 let do vězení. Tam Mikuš spořádaně vystudoval teologii a pracoval jako knihovník. Dvakrát žádal o podmínečné propuštění, napodruhé mu to vyšlo. Blesk před nedávnem navíc zjistil, že v jedné z plzeňských poliklinik pracuje jako internista a pečuje o klienty.

Orlická přehrada za dlouhá léta vydala mnoho těl, z nichž mnoho patřilo sebevrahům, ale i obětí vražd. Například v roce 2006 objevili kriminalisté v řece tělo 41letého muže, který byl svázaný. Policisté tehdy uvedli, že ho vrah do vody hodil živého.

Ruce i nohy měl mít svázané lepící páskou. Ačkoliv policie intenzivně pátrala, vraha se jim dopadnout nepodařilo.

Podobně dopadl i případ z roku 2014, tehdy mrtvolu v hloubce 18 metrů vyčmuchal policejní pes ve člunu nad hladinou. Tělo muže, kterého zjevně někdo zavraždil, se nacházelo u hradu Zvíkov. Ve vodě bylo zhruba dva roky a u dna byl „ukotven“ těžkým podstavcem pro přenosné dopravní značky.

Tehdy policie neznala ani totožnost, natož kdo by muže mohl zavraždit. Nevyloučili ani, že by se mohlo jednat o cizince.

Kdy se řekne „Žďákovák“ nebo Orlická přehrada, skoro všem se vybaví stejnojmenná skupinka vrahů. Pětičlenný gang orlických vrahů v devadesátých letech vraždil podnikatele kvůli penězům. Nejznámější z nich je Ludvík Černý, coby hlavní popravčí celého gangu. Následně Karel Kopáč, který byl hlavou skupiny, a pomocník Vladimír Kuna. Společně s nimi ještě působili Petr Chodounský a Irena Maierová.

První vražda se stala roku 1991, kdy Černý za jízdy v autě zastřelil Aleše Katovského, od kterého chtěl koupit valuty. S Kopáčem pak tělo zabalili do pletiva a hodili ze Žďákovského mostu do vody. Další mord se stal začátkem roku 1992, kdy trojice zavraždila Leorenta Lipoveciho, který si chtěl koupit zbraň.

Černý ho nečekaně zastřelil u Kuny ve sklepě. Poté ho společně nacpali do sudu s louhem. S tímto nápadem přišel Kopáč, bývalý příslušník elitní policejní jednotky URNA. Sud pak zavařili a shodili ze stejného místa do Orlické přehrady.

Další obětí se stal starožitník Vlastimil Hodr, od kterého chtěli zločinci koupit zlaté buly. I jeho tělo vložili do sudu a hodili do přehrady. Následující, čtvrtou obětí, se stala matka Kuny. Do jejího domku za Prahou jí vrazi poslali balíček s bombou, kterou sestrojil Kopáč. Medková si ho otevřela ve svém sadomasochistickém salónku, pět dní po výbuchu zemřela v nemocnici. Kuna tímto způsobem chtěl zdědit dům.

Pátou obětí se stal Jaroslav Maier, druh Ireny Maierové. Kopáč po něm chtěl, aby mu ručil svým opraveným domem, chtěl si totiž otevřít erotický klub, na který neměl peníze. O tom se dozvěděla i Irena, která slíbila, že když Jaroslava zabijí, dům zdědí ona a bude jim za půjčku věřit.

Kopáč se snažil vraždu zvrátit, Maierová s Chodounským, se kterým chtěla žít a strávit budoucnost, se obrátili přímo na Černého. A ten vraždu bez průtahů provedl. Muže zastřelil na schodech u něj doma. Dostal za to 100 tisíc korun.

Vraždu se policistům z pražské mordparty podařilo vyřešit včetně vylovení všech těl z přehrady. Černý dostal od soudu doživotí, Kopáč 21 let, Kuna 25 let, Maierová 8 a Chodounský čtrnáct.