Močení do PET lahve, ponižování, 12 let svazování: Leukémií nemocná Kajínkova přítelkyně popsala zacházení v kriminále
Rok od propuštění Jiřího Kajínka z vězení promluvila jeho partnerka Magda Gubová (65) v exkluzivním rozhovoru pro Blesk. Prozradila, jak složité to s Kajínkem měli při návštěvách, popsala problémy, které měli s vězeňskou službou, a svěřila se i s bolestivým tajemstvím ohledně svého zdraví.
Byla jste jeho nejčastějším návštěvníkem. Vynechala jste vůbec někdy možnost pana Kajínka navštívit?
„Jen jednou. Šlo o tu poslední návštěvu vloni v neděli 21. května. Jirka měl jít na svobodu, nevědělo se, kdy přesně, před věznicí už bylo hodně novinářů. Nechtěla jsem poutat pozornost. Domluvili jsme se telefonicky s Jirkou, že za této situace už nepřijedu.“
Jak vzpomínáte na návštěvy?
„Vzpomínám v dobrém i ve zlém, obojí bylo současně. Byla to návštěva blízkého člověka, tedy radost. Na druhé straně to bylo ale vězení, na to si nejde zvyknout. Nejdříve jsme měli návštěvy přes plexisklo, prostřednictvím telefonu, po několika letech bylo odstraněno plexisklo a zůstaly mříže. Takto probíhaly návštěvy přes dvacet let. Teprve až poslední dva roky jsme měli návštěvy bez mříže, seděli jsme spolu u stolu a nebyly mezi námi žádné mříže. Snažili se nám to ale znepříjemnit…“
Jak to myslíte?
„Třeba hodně řešili, kam si Jirka sedne, aby na něj dobře viděli. Ostatní vězni si sedli i se svými rodinami (vězně mohou navštívit až čtyři lidé najednou, pozn. red.) ke stolku, kam je napadlo, kolem pobíhaly děti. Nám ale přesně určili, na kterou židli si sedne on, na kterou já, kterým směrem se tedy budeme dívat. Když byly návštěvy ve společné místnosti už i pro nás, dali nás do jakéhosi výklenku oba dva za mříže, kde nebylo žádné okno. Požádali jsme například o otevření okna v místnosti, od které jsme byli odděleni mříží, ale bylo nám řečeno, že ho neotevřou, že je to součástí trestu. Dále byl třeba problém dostat se během návštěvy na toaletu. Ostatní vězni mohli jít okamžitě po požádání. Jirka nemohl.“
A jak to odůvodnili?
„Jirku vždy doprovázeli minimálně dva bachaři. U ostatních vězňů to bylo tak, že s nimi šel jen jeden bachař, i když bylo vězňů více. Pro Jirku platila jiná pravidla. Takže sháněli dalšího bachaře. Skončilo to dokonce jednou tak, že Jirka musel přímo v návštěvní místnosti použít PET lahev. Vnímala jsem to jako ponížení lidské důstojnosti nás obou.“
Na co ještě vzpomínáte?
„Na vězení moc nevzpomínám. Nemám důvod. Jirka je venku. Už se nás naštěstí netýkají předražené kantýny, kde stála například dvoulitrová coca-cola padesát korun, ani třeba závist těch, kteří se podivovali, kolik peněz za občerstvení nebo telefonáty utrácíme. Třeba desetiminutový hovor stál Jirku donedávna 150 korun.“
Jak to dávali najevo?
„Našemu vztahu nedávali velkou šanci a říkali nám to. Co si pořád povídáte? vyptávali se. Nechápali to. Sýčkovali. Nezdálo se jim, že chceme dělit tříhodinové návštěvy na dvě poloviční, pokud to šlo, kvůli častějšímu kontaktu. Ale vždy je to o lidech a byli i výjimeční lidé, jako třeba někdejší mírovský duchovní pan Loder. To byl úžasný člověk. Brzy po Jirkově propuštění jsme se s ním rádi setkali už mimo věznici. Nebo doktor Dolanský, karvinský zubní lékař. Perfektní odborník a skvělý člověk. Setkali jsme se s ním letos na jedné z Jirkových besed a jsme s ním od té doby v kontaktu. Jirka mi třeba dává tradičně k narozeninám květiny. Mohl je ve věznici objednat a zaplatit a při návštěvě mně byla kytice předána. Je velkorysý, takže i kytice tak vypadají. Poslední kytice, kterou jsem si nesla z věznice, měla sto růží. Bachaři se hrozně divili, proč tolik, že i malá kytička potěší. Vyptávali se na cenu a nemohli to zkrátka pochopit. Poslední narozeniny jsme slavili už společně doma. To jsem dostala 200 růží. Čekaly mě doma, takovou kytici bych už neunesla.“
Pan Kajínek byl ve více věznicích. Patřila z pohledu návštěv nějaká k těm lepším?
„Když to vezmu z mého pohledu, tak nejpříjemnější byla Věznice Karviná. Pan ředitel byl slušný člověk na svém místě. Sice jsem to měla daleko, ale bylo to dostupné. Naopak nejhorší byly Rýnovice – daleko, po nevyzpytatelné dálnici D1 a potom přes Prahu a ještě dál, byla to namáhavá cesta. Měli jsme přesně na hodinu daný termín návštěvy a já jsem se musela hodně snažit, abych to stihla. Jezdila jsem raději těch více než 300 kilometrů s velkou časovou rezervou. Kdybych to nestihla, další návštěva by byla zase za měsíc.“
Daný den nešel vyměnit za jiný, pokud byste nemohla?
„To šlo kdysi ve Valdicích, kde nám dali na výběr více termínů. Ale když byl jen jeden, tak jsem se vždy zařídila podle toho. Za všechny ty roky jsem požádala dvakrát o změnu termínu.“
A vyměnili vám to?
„Jednou jsem měla velkou rodinnou událost, a oni mi vyhověli a přeložili to na druhý den. Podruhé jsem měla zlomenou nohu, a to mi to zamítli. Asi byli zvědaví, jak se mi půjde.“
Jiří Kajínek byl brán jako útěkář a často mluvil o tom, jak ho neustále svazovali. Jak jste to viděla vy?
„Když někdo uteče, tak ho Vězeňská služba může na pět let omezit a svazovat. Jenže Jirku takhle svazovali 12,5 roku. Někdy to bylo až absurdní. Třeba když musel k doktorovi. V rámci areálu ve Valdicích ho sto metrů vozili v pancéřovém autě a vedle auta šel bachař se psem. Nebo třeba telefonování. K telefonu chodilo několik vrahů a s nimi jeden bachař. Když šel ale Jirka, šel s ním vychovatel, dva bachaři a psovod se psem. Co jsme si o takovém průvodu měli myslet? To svazování se začalo řešit, když jsme chtěli podat žalobu na věznici. Ze dne na den to potom skončilo. Bachaři z toho byli v šoku. Najednou jim tam mohl chodit volný Kajínek.“
Mašíni byli mnohonásobní loupežní vrazi. Dva z jejich pětičlené bandy po zásluze dostali oprátku, tři měli to štěstí a podařilo se jim zdrhnout. Škoda.