Exkluzivní svědectví blízkých spolupracovníků Hepnarové: Říkali jsme jí Olinko

Marie s Jaromírem pracovali začátkem sedmdesátých let na Městském dopravním závodě pošt a telekomunikací. On jako řidič poštovního vozu, ona v jednom z těch vozů (spolu s řidičem) objížděla a vybírala poštovní schránky v Praze a pak třídila jejich obsah. Olgu Hepnarovou poznali právě tam.

„K poště tehdy brali jako řidiče kdekoho, bez praxe,“ vzpomíná pan Štverák. „Olinka se tam dostala taky tak.“ Bylo zvykem, že nově přijatý řidič absolvoval s mistrem cvičnou jízdu na Škodě 1202 a pak hned začal pracovat.

„Jenže ona jezdila tak špatně, že při té zkoušce nevytočila zatáčku a vjela na trávník a do křoví v parku. Tak musela začít od píky.“ Ona »píka« v garážích pošty znamenala, jak se říkalo, »jít na gumy«. Měnit pneumatiky, lepit duše (tehdy ještě bezdušové pneu neexistovaly) a vést evidenci toho všeho.

Jaromír Štverák tu práci dělal také, z trestu. „Byl jsem mladý, a tak jsem se v garáži předváděl, jezdil rallye po dvou kolech, smykem jsem vybíral zatáčky. A tak jsem šel na pár týdnů na gumy, kde už byla Olinka, taky.“

Podle jeho slov byla Hepnarová drobná, sympatická mladá žena s hezkou postavou i obličejem. „Docela kočka, až jsem se divil, že nikoho nemá. Jenomže ona byla pořád hodně uzavřená do sebe.“ Jeho někdejší manželka, paní Marie, doplňuje: „My jsme se od ní nijak neizolovali, nebylo proč. Byli jsme tam hodně různorodá společnost, třeba Iráčan Selman jezdil s Romkou, které jsme říkali pampeliška, a vždycky jsme si vycházeli vstříc. Ona mezi nás ale viditelně nechtěla.“

Olga Hepnarová si od všech udržovala mrazivý odstup, odmítala se i zapojovat do debat a vtipkování po ukončení směny. Hleděla si vždycky jen práce, okolí pro ni bylo jen jejím – možná obtížným – doplňkem.

Před 41 lety popravili největší českou masovou vražedkyni: Hepnarovou na popravu vlekli

Bez emocí

Jaroslav i Marie, když si vybavují svoji víc než roční »poštovní spolupráci « s Hepnarovou, shodně tvrdí, že byla úplně bez emocí. „Nikdy nedala najevo nějaký pocit, že by se jí něco třeba dotklo nebo ji zaujalo, pořád mlčela. I proto s ní jezdily vybírat poštovní schránky hlavně starší ženské, zvyklé na ledacos. Měla s tím problém.“ A Marie Králová přidává osobní zážitek. „Jednou mě Olga vezla domů, asi pět kilometrů. A celou cestu jela na jedničku, nepřeřadila. Když jsem vystoupila, třásly se mi nohy.“

Teprve poté, co Hepnarová najela 10. července 1973 do lidí na tramvajové zastávce a osm jich zabila, se její kolegové v práci začali postupně dozvídat, proč byla právě taková. „Ospravedlnit to, co udělala, nemůže nic,“ shodují se bývalí manželé. „Ale určitě to v životě neměla lehké, ta hrozná nenávist k lidem v ní musela nazrávat postupně. U nás na poště taková ještě nebyla.“

Podle pana Štveráka si byla Hepnarová vědoma toho, že dobrou řidičkou není, a začala na sobě pracovat. „Já jsem vyučený autoklempíř a ona mě jednou poprosila, abych se podíval na její soukromé auto,“ vzpomíná. Byl to obyčejný wartburg a pan Štverák jí na něm opravil všechny prahy. „Ale ani když jsem na tom autě pracoval a snažil se s ní povídat, většinu času mlčela.“ Autem jezdila často do práce, snažila se »vyjezdit « a docela se jí to prý dařilo.

Hepnarová byla jednou z pětice řidiček poštovního vozu mezi třiceti chlapy. Někteří se do sebe zakoukali, někteří se i vzali. Hepnarová se ale mužské společnosti tvrdošíjně vyhýbala. „To víte, že někteří kluci nechápali, proč je tak odmítavá a namyšlená. Někdy jí to dali najevo. Třeba když píchla, nikdo jí nepomohl a hodně z nich se bavilo tím, jak se při výměně kola trápí a namáhá,“ vybavuje si v paměti paní Marie.

Možná i kvůli tomu se začalo říkat, že Hepnarová »je na holčičky«. Podpořila to epizoda, kterou ona sama hodně těžce nesla. Na podnikové ubytovně, jak po tom tvrdila, si chtěla popovídat večer s kamarádkou, ale ta se před ní na svém pokoji zamkla. A tak se za ní Olga Hepnarová vypravila po venkovním parapetu, ve třetím patře! Bylo z toho velké pozdvižení a dohady, jak na tom vlastně je, zesílily.

Bachař Olgy Hepnarové: Před popravou se prala o život!

Masová vražedkyně poté, co dokonala svůj čin, lítost ve své někdejší pošťácké partě nevyvolala. „My byli hlavně překvapeni tím, že se k tomu odhodlala. Jako by se ta »spící panna«, jak jsme jí přezdívali, proměnila v někoho jiného,“ krčí rameny paní Marie.

A její exmanžel Jaromír doplňuje: „Někdo jí říkal šedá myš, podle šedého mohérového svetříku, který pořád nosila. Pro mě byla tehdy, když jsem s ní pracoval, normální, jen zamlklá ženská.“ Oba dva se shodují, že skutečnou pravdu o motivu Hepnarové už dnes sotva někdo zjistí. A říkají, že je to tak možná lepší.

Duševně nemocná nebyla

Obhájce Hepnarové se pokusil zdůvodnit její hrůzný čin počínající schizofrenií. Ona to však odmítla a odmítla s ním i spolupracovat. Znalecký posudek, vypracovaný MUDr. Plzákem, konstatoval, že žádnou duševní poruchou netrpí a že si je zcela vědoma svého jednání i jeho následků. Hepnarová až do konce litovala, že mezi oběťmi nebyli i její rodiče. Přitom její matka podala i žádost o milost pro Olgu, ovšem premiér Štrougal ji zamítl.

Vše o Olze Hepnarové na Blesk.cz naleznete ZDE