Bylo to mučení jako v koncentráku, říká psycholog o šikaně učitelky Ludmily
„Byl to minimálně třetí stupeň šikany, jehož dopady musely být hrůzné!“ řekl v rozhovoru pro Blesk psycholog Michal Kolář, předseda Společenství proti šikaně. Učitelka prožívala mučení, jehož projevy se mohly podobat syndromu vyhlazovacích táborů.
Je možné, aby na té škole uniklo pozornosti vedení, že se tam něco takového děje?
„Podstatnou vlastností šikany učitelů i žáků je skrytost a nepřístupnost, takže možné to je. Čím je šikana pokročilejší, tím hůře se odhaluje.“
Kde končí nemístné vtípky a začíná šikana?
„Když někoho škádlíme, očekáváme, že to bude legrace pro nás i pro něj. Když ten druhý je zaražený, posmutnělý nebo začne plakat, tak se omlouváme a už to nikdy neopakujeme. U šikany je to obráceně. Tam ten agresor chce ublížit a pokračuje v tom, i když mu ten jeho cíl říká, ať to nedělá. To je zásadní moment.“
Když učitel nebo vedení školy něco takového objeví, jakým způsobem má postupovat?
„Měli by být vyškolení, jak řešit šikanu jako takovou. Z toho vyplývají různé krizové scénáře, které musejí chránit zdroje informací, svědky i toho učitele. První pomoc je ale jasná – rychle to zastavit a začít pracovat s celou skupinou zúčastněných, což není jednoduché. To, co se dělo na této škole, bylo minimálně třetí stadium šikany, možná páté – to nejvyšší. Tam je nutné ty původce úplně vyloučit, aby se dalo se třídou dál pracovat.“
Jak se profesorka mohla cítit?
„Dopady šikany jsou opravdu hrůzné. Těžko si to lidé umějí představit... Když je to takhle dlouhodobé a vážné, ti týraní získají celou řadu úzkostných poruch. Ten učitel se musí nějakou dobu léčit. Je to doslova mučení. Učitelka prožívala mučení, jehož projevy se mohly podobat syndromu vyhlazovacích táborů. Může to nastartovat chronické deprese, sebedestrukci. Nezřídka ti týraní odcházejí do invalidního důchodu.“
Mnoho lidí se ptá, proč sama ta profesorka věc nenahlásila a neřešila...
„Tam je řada důvodů. Pro toho učitele je strašně ponižující a zraňující o tom mluvit. Hrozí mu, že ztratí poslední zbytky sebeúcty, respekt u kolegů a tak dále. V tu chvíli je strašně důležitá bezpečná atmosféra, kdy mu kolegové pomohou a podpoří ho. Ne že ho ještě sníží. Jakmile se šikana rozeběhne, vzniká tam destruktivní vztah, kdy se ta oběť přestává bránit. Dokonce jde vstříc tyranovi a mohou vůči agresorům vznikat i pocity viny. Kvůli nim oběti připadá nemístné něco prozradit.“
To už je obecní blázen.