Pomocník kata vzpomíná: Tady jsem popravoval...

Tajná podzemní chodba mezi pražskou věznicí Pankrác a budovou Nejvyššího soudu je široká asi pět metrů, na výšku měří možná tři a půl metru. Několikrát se lomí, v poměrně ostrých úhlech, a tak její délka může dosahovat podle střízlivého odhadu téměř dvou stovek metrů. Právě ve zlomech tohoto tunelu jsou dveře,které se otevíraly do někdejší cely smrti. V ní byl vykonán nejvyšší trest na desítkách lidí. Na cestě k oprátce vedli odsouzence jen dva lidé - pomocníci kata. Oni dozírali na to, aby »smrťák« došel na místo popravy včas a v pořádku. Oni ho - pokud ztratil vládu nad sebou samým - do popravčí cely někdy i vnesli a byli jedinými svědky jeho posledních okamžiků. Jednoho z těchto mužů se Nedělnímu Blesku podařilo vypátrat. "Nevím, jestli to bylo štěstí nebo smůla, ale tu Hepnarovou, co zabila tolik lidí, jsem koncem její poslední noci hlídal já," vzpomíná statný, prošedivělý chlap, který svůj aktivní život prožil jako zaměstnanec ministerstva spravedlnosti. Začínal tam jako mladý dozorce, »bachař«, pak se vypracoval a nakonec rozhodoval o práci a také o osudech ostatních. "Klidně spala, vím to dobře, tehdy jsem byl mladý a službu jsem bral moc vážně. Velitel směny - střídali jsme se po osmi hodinách - nám každému kladl na srdce, jak je důležité, aby k žádné »mimořádce« nedošlo. A tak jsem z té ženské nespustil oči." Olga Hepnarová (nar. 1951) najela úmyslně s ukradeným nákladním autem Praga RN 10. července 1973 na nástupní tramvajový ostrůvek na pražské třídě Obránců míru, před domem č. 9. Z pětadvaceti čekajících zabila osm lidí, dalších jedenáct velmi těžce zranila. Očití svědkové si na tento masakr vzpomínají ještě dnes. Matka, která tam přišla o syna, se i nyní otřásá hrůzou, když o tom dni hovoří. "Já jsem tam měla s Karlíkem sraz, chtěla jsem mu jít koupit nové kalhoty. Když jsem ale přišla, bylo kolem plno sanitek, lidi pobíhali a něco křičeli. Nejhorší to bylo na chodníku, tam byl nějaký krámek s fotografiemi a před něj skládali mrtvé, zakryté prostěradly. Byl tam i můj chlapeček...." Vražedkyně jednala podle soudních znalců mimořádně chladnokrevně a promyšleně. Několikrát dokonce objela tramvajové nástupiště a zas se k němu vrátila. Pořád se jí totiž zdálo, že na něm není dostatek lidí, chtěla jich zabít co možná nejvíc. Prý proto, že nenáviděla společnost. Do policejního protokolu uvedla, že "...celý svět je mým nepřítelem." Tři dny před svým činem napsala Hepnarová dopis některým pražským redakcím a obhajovala v něm to, co se chystala spáchat. "Jsem člověk, který se pohybuje v mezích duševní normy a tímto dopisem se chci bránit proti případnému znevážení mého činu. Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí, asi někde na Praze 7. Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána..." Souzena a potrestána Olga Hepnarová byla: 6. dubna 1974 ji Městský soud v Praze uznal vinnou z osminásobné vraždy a odsoudil ji k trestu smrti, přestože v její prospěch intervenovala i Gusta Fučíková, čestná předsedkyně Svazu žen. Matka vražedkyně se odvolala k Nejvyššímu soudu ČSSR, který rozsudek přezkoumal a potvrdil. Žádost o milost zamítl prezident Husák. "Není pravda, že by to byla statečná ženská. Já bych řekl, že se až do konce snažila držet pózu, kterou si zvolila. Ale tu poslední noc spala kupodivu klidně, to ano. Ale to prý všichni »smrťáci« před popravou, nikdo neví proč," řekl člověk, který vražedkyni tehdy hlídal. Ležela na obyčejném vězeňském kavalci, v erární hnědé teplákové soupravě, a když pro ni přišli, přijala eskortu nejprve jako něco normálního. "Asi ji zlomilo to, že jsme s ní zůstali s kamarádem sami. Velitel směny jí totiž nejprve přečetl pár vět o tom, že dnes na ní bude vykonán absolutní trest, a odešel. My dva jsme si podle předpisu natáhli bílé rukavice, spoutali jí ruce za zády a vyzvali k odchodu. Ještě v tom prvním poschodí vězeňského bloku to šlo, ale pak se začala prát o svůj život." Hepnarová vydržela sestup po schodišti do suterénu budovy, k masivnímu mřížoví. Za ním, za železnými vraty, začínala podzemní chodba k cele smrti. Když ale dozorce odemkl mříž a otevřel vrata, vražedkyně se sesunula k zemi. "Začala doslova řvát a ječet, válela se po zemi a pokoušela se nás kopat a kousat," vzpomíná prošedivělý muž. "Křičela »ne« a »nechci«, »nechte mě« a myslím, že ji musela slyšet celá Pankrác, i když jsme ji vedli hodně brzy ráno. Ale dva chlapi si se ženskou, notabene s pouty na rukou, poradí. Stejně jsme ji ale museli dílem vléct a pak dokonce i nést." Finále viděly jen dva páry očí Olga Hepnarová v předsálí cely smrti ještě jednou vyslechla ortel a jeho zdůvodnění. U tohoto aktu bylo celkem sedm lidí - kat, dva jeho pomocníci (kteří ji přivedli), soudce, který vynesl rozsudek, prokurátor, ředitel věznice Pankrác a lékař. U obyčejného stolu, pokrytého prostěradlem, zazněla slova, znamenající konec... Pak teprve jeden z katových pomocníků otevřel dveře cely smrti. V místnosti čtvercového půdorysu asi 3x3 metry nebylo vůbec nic. Jen ze zdi asi dva půl metru nad podlahou vyčníval ocelový trn. Na něm byl namotán provaz s oprátkou na konci. Podle výšky odsouzence katovi pomocníci provaz buď povolili nebo naopak namotali na ocelový trn. Vězeň měl spoutané ruce za zády, a pokud se bránil jako Hepnarová, spoutali mu na několika místech i nohy. Jeden pomocník měl na starosti oprátku a její vložení na krk, druhý se staral o odsouzeného. "Poté, co Hepnarová ucítila na krku oprátku, přestala vzdorovat. Došlo ale k tomu, co pak lékař v protokolu označil jako »selhání tělesných svěračů«. Pomočila se, pokálela i pozvracela. Byla to scéna, kterou jsem měl ještě spoustu let před očima a někdy se ke mně vrací i teď," vzpomíná člověk, který dodnes věří, že podobný osud si masová vražedkyně zasloužila. Po nasazení oprátky dal jeden z pomocníků píšťalkou signál katovi. Ten čekal celou tu dobu v sousední místnosti a poslední chvíle odsouzence neviděl. Po signálu k sobě přitáhl páku, čnící ze zdi a uvedl do chodu mechanismus propadla. Kovový poklop pod vězňovýma nohama se otevřel a tělo sklouzlo asi o půl metru níž. To ale zpravidla nestačilo k tomu, aby odsouzenci byl zlomen vaz. Smrt většinou nastala udušením a u každého po různě dlouhé době. "Protokoly o popravách říkají, že někdo umíral i deset nebo patnáct minut," cituje Aleš Kýr z Kabinetu historie a dokumentaristiky Vězeňské služby. Tělo popraveného pak kat s pomocníky dopravil rovněž podzemní chodbou do věznice Pankrác a odtud do strašnického krematoria. Celá trojice dohlížela na kremaci, urnu s popelem pak protokolárně předali řediteli vězení, který ji ještě rok uchovával. Pouze ministr spravedlnosti mohl rozhodnout o tom, zda bude vydána příbuzným popraveného. Jinak byla urna zničena. Cesta smrti Podzemní chodbu, spojující pražskou věznici Pankrác se sousední budovou Nejvyššího soudu, razila počátkem padesátých let zvláštní stavební jednotka Československé armády. Její příslušníci obvykle budovali zátarasy na hranicích nebo bunkry a kryty, tehdy ale byli nasazeni přímo v centru Prahy. "Museli jsme podepsat zvláštní prohlášení o mlčenlivosti a dali nám pět set korun navíc," vzpomíná jeden z pamětníků této stavby. "Oficiálně jsme nevěděli nic, jen to, že tudy budou vodit k soudu zvlášť brutální vrahy. Kdyby prý šli »horem«, mohli by je snad lidi lynčovat. S tímhle vědomím jsme spojnici, jak byl její název, dokončili ani ne za půl roku," dodal pamětník. Teprve po letech vyšlo najevo, že minulý režim nechal podzemní chodbu zbudovat původně pouze a výhradně v souvislosti s politickým procesem s někdejším ministrem vnitra Rudolfem Barákem. Prý ze strachu, že by ho mohli ideoví spřízněnci osvobodit. Ovšem podzemí mezi věznicí a budovou soudu začalo brzy sloužit i popravám. Kdo, kdy a jak ho upravil, není jasné, nehledě na to, že popravčích míst bylo na Pankráci víc. Vzpomínky, které nelze vymazat Za celou dobu trvání Československa (bez období německé okupace) bylo popraveno 1207 lidí. První prezident T. G. Masaryk odmítl udělit milost všeho všudy patnácti odsouzeným k nejvyššímu trestu. Německá okupace připravila podle neúplných a dodnes zcela nezdokumentovaných faktů jen v letech 1943 až 1945 o život 1070 vlastenců, a to především v pankrácké sekyrárně, gilotinou. Po roce 1945 bylo popraveno 737 osob, většinou německých válečných zločinců a jejich pomahačů - udavačů a zrádců, kolaborantů. Politické procesy v padesátých letech znamenaly smrt pro 234 odpůrců tehdejšího režimu. Ti přicházeli o život na dvoře pankrácké věznice za tamní nemocnicí. Podle Aleše Kýra se jednalo o smrt oběšením na oprátce, jež byla zavěšena na kladce, připevněné na vztyčeném prkně. Tak se popravovalo až do roku 1953, kdy byl výkon absolutního trestu z krajů soustředěn na pražskou Pankrác. Po listopadu 1987 se podařilo objevit zabetonované základy této šibenice, zapomenuté a ukryté pod haldou zeminy. Dnes je - spolu s gilotinou a dalšími exponáty - umístěna ve veřejně nepřístupném muzeu v areálu pankrácké věznice. Technologie odebrání života "Každý výkon nejvyššího trestu podléhal mimořádně přísným pravidlům a i tehdejší režim byl v tomto směru neoblomný a zákony se řídil," zdůraznil jeden z informačních zdrojů Nedělního Blesku. Stejně jako všichni ostatní, kteří v minulosti s popravami přišli do styku, trval na své anonymitě. "Od počátku šedesátých let," uvedl pro Nedělní Blesk, "se popravovali už jenom vrazi, většinou mnohonásobní nebo takoví, kteří vraždili obzvláště zavrženíhodným a pro oběť velmi trýznivým způsobem." To potvrdil i Aleš Kýr z Vězeňské služby České republiky. "Po smrti Stalina a Gottwalda se změnily i předpisy ve vězeňství. Významnou úpravu v tomto směru sehrál zákon č. 140/1961 Sbírky." Od té doby byl trest smrti trestem výjimečným a bylo stanoveno, že jeho udělení je možné pouze za trestný čin, u něhož to zákon ve zvláštní části dovoloval. Předpokládal rovněž, že zločin byl tak nebezpečný, že společnost má právo pachatele neodvolatelně vyřadit ze svého středu, protože není šance na jeho nápravu. Smrt měla být »vykonána provazem«, za branné pohotovosti státu i střelnou zbraní. Nikdy však ne na těhotné ženě nebo na osobě, které bylo v době spáchání trestného činu méně než osmnáct let. Všechno, za co by mohl být trest smrti uložen, spadalo do kompetence krajských soudů. Pokud se jeho soudce rozhodl pro nejvyšší trest, musel vyčkat, až rozsudek nabude právní moci. Pak zákon stanovil, aby ho postoupil k přezkoumání Nejvyššímu soudu a ten, pokud s ním souhlasil, jej předložil ministerstvu spravedlnosti »k realizaci«. Posledním popraveným v České republice byl Vladimír Lulek. Zemřel na šibenici v cele smrti 2. února 1989, protože hrůzným způsobem zmasakroval celou svoji rodinu.