Miliarda v luftu!

Při kšeftu s dovozem ojetých aut dochází k neuvěřitelným daňovým podvodům Vypustí gumy. Přeštípou pár drátů, vyhodí baterii a rozbijí přední světlo, jen aby tenhle bourák za 300 tisíc vypadal jako kraksna na odpis. Pak s ledovým klidem přijedou na celnici a oberou stát na daních. Podle střízlivých odhadů tak přijde státní kasa i o miliardu korun ročně. To je suma, za kterou by šlo například z velké části opravit dezolátní dětskou nemocnici v Motole. A nebo významně přispět na obnovu pražského metra. Jak vlastně probíhá individuální dovoz ojetin, při kterém dochází k takovým ztrátám na státních financích? Jaké metody používají neseriózní dovozci aut? A jaké fígly se dají na autech dělat, aby člověk zaplatil na daních jen pakatel? Zatímco v Praze stříkala od kol maximálně tak sněhová břečka, tady na Přimdě je sněhu na armádu sněhuláků. Na místních komunikacích se proto už od rána usilovně činí silničáři. Musí, protože tohle je jeden z hlavních tahů do Německa. Do malého improvizovaného baru v benzínce na okraji Rozvadova vchází drobný pán. Muž středního věku, zní zřejmě nejpřesnější věková definice. Tahle pumpa je asi jediné místo, kde si v Rozvadově - docela malé vesnici rozložené podél staré okresky do Německa - můžete dát po ránu dobrou silnou kávu. Jinak je to tu samá směnárna a prodejna s typickými pohraničními cetkami. A také je to tady samý bordel. V pár z nich se dokonce vyvařuje hladovým motoristům, kteří si do nich mohou přes den skočit na pořádný oběd. Zlé rozvadovské jazyky říkají, že kuchtěním si holky přivydělávají k nočnímu rytu... Ten drobný nenápadný muž u šálku espresa v benzínce je Roman. Živí se tím, čemu se oficiálně říká individuální dovoz ojetých vozidel. Není přímo odtud, takže se nedá říci, že by byl s místními celníky právě jedna ruka. Ale do německého Weidenu - častého cíle dovozců vozidel z Rozvadova a okolí - přece jen čas od času vyjede. "Když v tom člověk umí chodit, nepotřebuje kámoše na celnici. Ale samozřejmě je lepší, když tam nějakého známého má. Jestli se celníci dají v souvislosti s dovozem vozů podplatit? Nedají, jsou nepodplatitelní, alespoň do té doby, dokud je policie nechytí," odpovídá šalamounsky po chvilce mlčení. Pak dodává, že kdysi se uplácelo jako na běžícím pásu. "Dříve to šlo, protože celní řízení měl na starosti jen jeden celník. Dnes jsou minimálně dva - jeden dělá papíry a druhý vozidlo fotografuje. Takže byste museli uplatit dva celníky a nebo dokonce celou směnu. A to je drahé a zvyšuje se riziko odhalení. Možná podplatíte ještě partu, ve které jsou starší celníci. Ale mláďata už se moc korumpovat nedají." Roman dnes vozí ojetiny na zakázku. Zájemce si dopředu přesně řekne, jaký vůz by se mu líbil a kolik za něj chce dát. Roman mu ho přiveze. Někdy do týdne, jindy třeba až za měsíc. Záleží na tom, kdy se v Německu něco takového objeví. Jeho kolegové jezdí až do Holandska nebo Belgie, tam jsou ojetiny ještě levnější. Cestu k jejich zisku přitom vroubí daňové úniky. "Jasně, že obírám stát na daních. Ale podívejte se na výplatní pásku a řekněte mi, kdo by to nedělal?" Fordka na míru Na malém parkovišti u benzínky zastavuje bílá dodávka Fiat Ducato s přívěsem. Na zašpiněných zadních dveřích se skví hrdý nápis King of the Road. Pokud půjde všechno podle plánu, Král silnic dnes do Čech přiveze ojetý ford nebo opel z Německa. Optimálně tak do čtyř tisíc eur, což je přes 120 tisíc korun. A samozřejmě s daňovým únikem, aby výsledná cena vozu postaveného v Čechách na papíry byla co nejnižší. Přesně tak zní objednávka od klienta z Plzně. "Chce forda nebo opela, protože to jsou značky, které se dají slušně prodat. Chvilku s tím bude jezdit, pak to se ziskem prodá dál." Na individuálně dovezené ojetině, jejíž cena je různými triky snížená až na samé dno, se dá vydělat dvacet třicet tisíc korun. Minule jsme třeba dovezli Renault Safrane v plné palbě (v maximální výbavě - pozn. red.). Měli jsme ho za 100 tisíc. Zaplatili jsme směšnou daň a když jsme auto dali na papíry, přišlo nás asi na 140 tisíc korun. Za 170 tisíc takové fáro střelíš hned. Když ti nepůjde o čas a pár dnů počkách, můžeš za něj dostal kolem 200 tisíc korun. Takže máš asi 60 tisíc zisk. To jsou slušné peníze za tři dny práce, co říkáš?" Dodávka s přívěsem patří do týmu dovozců aut proto, že v zahraničí pořízené auto nesmí přijet po vlastní ose. "Dokud auto není na papírech, nemůže do provozu. Proto vezeme i vozy, které jsou naprosto v pořádku, na přívěsu. Jsou sice ranaři, kteří vezmou české značky, dají je na auto koupené v Německu a jedou po vlastní čáře. Ale to je o hubu." Dovážet se mohou jakékoliv vozy. Celníkům to je vcelku jedno, ale dopravní inspektorát nepřihlásí vůz k provozu, pokud je starší osmi let. "Proto vozíme mladší auta. Ty starší se zase dovážejí oficiálně jako na náhradní díly. Ve skutečnosti se přehazují čísla motoru a karosérie a jezdí to u nás, jako by se nechumelilo." Daně? Pokrátit! Je 10.59 a bílé Ducato s přívěsem doprovázené tmavou fordkou překračují hranice. Do Weidenu, kde má být více bazarů ochotných podílet se na tomhle lehce nasmrádlém byznysu, je to pár kilometrů. "Zlaté časy měli dovozci automobilů v letech 1994 a 1995. Pak se ale trh nasytil a poptávka klesla. Kdysi šlo přivézt prakticky cokoliv, v pondělí ho koupit a vyclít, v úterý přihlásit na papíry, ve středu dát do bazaru a ve čtvrtek už bylo se ziskem pryč. Navíc berňák neměl o tvých příjmech ani ponětí. Mohl jsi za měsíc přivézt a prodat klidně třicet aut a nezaplatil jsi z toho ani korunu na daních. Dnes už to nejde. Aby se po tobě nezačali vozit, můžeš jako soukromá osoba dovézt tak jeden automobil za půl roku. Když to chceš dělat ve větším, musíš si na to zařídit živnost. Pořád se na tom dá ale velmi slušně vydělávat. Platíme sice DPH, ale je tak oškubaná, že kdyby to stát věděl, protočí se mu panenky," vypráví muž za volantem bílého Ducata. Tímhle byznysem se živí už devět let. Ostatně jako mnoho dalších v pohraničí. Od pohledu je to fajn chlápek. Umí velmi dobře německy a v němčině dokáže dokonce i vtipkovat. A vřelý úsměv a pár fórků na uvítanou, to přece dělá přátele a kšefty. Není divu, že mu jdou němečtí majitelé bazaru na ruku. Na celnici jde vše jako po másle. Ukázat pasy, zazubit se na celníka a frčí se dál. Zpátky to už bude horší. Na korbě už bude ojetina. "Tenhle byznys má hodně podob. To, co děláme my, je jen špička ledovce. Prostě trochu ošulíme stát. Ale jsou maníci, kteří dovážejí jen totální bouračky jako na náhradní díly. V Čechách je pak postaví na papíry, nechají takový vrak pojistit a pak fingují nehodu. Pojišťovna jim proplatí škodu, jako kdyby měli třeba novou mercedesku. V některých příhraničních bazarech v Německu jsou dokonce speciální oddíly s auty na odpis, které se prodávají právě na pojišťovací podvody," říká Roman. Dovoz ojetin v jeho podání vypadá tak, že si v Německu vybere vhodnou ojetinu, která se dá u nás slušně prodat. Od majitele bazaru si však vyžádá fakturu, na které je třeba jen poloviční částka, než za jakou auto skutečně koupil. Spokojení jsou pak všichni - německý bazarista nemusí danit polovičku sumy a český dovozce platí DPH z poloviční ceny vozů. Na buben přijde jen stát." Německým bazaristům je podle Romana jedno, jakou na fakturu napíší cenu. "Klidně vystaví doklad na audinu na 100 eur. Rozumné je ale mít střízlivější oči, protože nikdo z nás nechce skončit jako bývalý šéf Sparty Mach. Ten dovezl luxusní BMW, vůbec se nenamáhal zaplatit clo a teď je v báni." Mouka šetří statisíce Bílá dodávka a její doprovodný vůz zastavují u prvního bazaru. Všechno kličkování úzkými waidenskými ulicemi za to ale nestálo. Plocha s ojetými vozy je zjevně bez obsluhy a navíc tu není nic, co by Romana zaujalo. Stejné je to i u bazaru o kus dál - jen s tím rozdílem, že tady zase stojí jen samá luxusní ojetá auta, často kupovaná na leasing. "Kdysi byl ve Weidenu jeden bazar za druhým. V poslední době jich ale hodně ubylo. Němcům se už asi nevyplatí držet parcelu jen kvůli tomu, aby na ní stály vyskládané ojetiny." U třetího bazaru to vypadá na větší porci štěstí. Na malé ploše jsou vyrovnané vozy různých značek, stáří i cen. Od notně omšelého Chrysleru Grand Voyager z roku 1994, jakého si může koupit jen šílenec, až po docela luxusní audinu. Romanovi se líbí černý Opel Vectra se slušným motorem a bohatou výbavou včetně klimatizace. Na tachometru má 108 tisíc kilometrů a je k mání za 6.200 eur, zhruba 190 tisíc korun. V obyčejné bílé unimobuňce posedává dvojice Turků. "Zkusíme je trochu stáhnout," říká Roman. Odpovědí je mohutné kroutění tureckých hlav. Nezlevní, zato s cenou na faktuře operují s ledovým klidem. Jako by se ani nedopouštěli podvodu: "Přijeď odpoledne, to tu bude vínový Opel Astra s klimatizací za čtyři tisíce eur a fakturu ti dáme na polovinu." Na to pravé vozidlo Roman naráží až kolem oběda. Na rohu stojí bývalá benzínka. Všechno jako za starých časů, jen místo stojanů jsou tady ojetiny. Mezi všemi těmi nabouranými Škodami, Seaty a jedním slušnějším Renaultem Laguna stojí také modrý Ford Mondeo kombi. Na první pohled vypadá velmi dobře, má jen pár oděrek - jako každé auto, které už nějaký pátek jezdí po světě. Pro klíčky jde Roman přímo k majiteli bazaru Guido Kastlovi. Motor ve vozu naskakuje po chvíli váhání. Je to turbodiesel o obsahu 1,9 litru. Kromě klimatizace má vůz snad úplně všechno včetně vyhřívaných sedaček. A cena? Pro Němce činí 5 tisíc eur, pro Romana 4.300 eur. Když vůz zmizí z Německa, vrátí mu navíc Kastl 300 eur - daň z přidané hodnoty, která se platí v Německu. Všehovšudy je tedy Mondeo k mání za 4 tisíce eur, zhruba 120 tisíc korun. Fakturu Guido Kastl samozřejmě vystaví na nižší sumu. Nejdříve chvíli kouká do papírů: "Dám vám 2.300 eur. To vám ještě celníci sežerou." Za těchhle podmínek bereme auto okamžitě. "To je dobrá cena. Zaplatíme minimální DPH a když to dáme na papíry, vyjde to maximálně na nějakých 150 tisíc korun. U nás se Mondea v naftě prodávají za 190 až 200 tisíc korun," pochvaluje si Roman. Je si tak jistý bezproblémovým dovozem, že jen chvíli přemýšlí, jestli použije obvyklé triky dovozců aut a pak mávne rukou. Jen vypustí přední pneumatiku. "Celníci od nás dostávají fakturu s nižší cenu, než za jakou jsme to koupili. Aby moc neřvali, že jsme auto koupili nějak moc levně, vždycky ojetinu trochu opticky poškodíme. Úplně nejjednodušší je vypustit gumu. Auto si sedne na stranu a na první pohled to vypadá, že má hnutou nápravu. Nebo se přeštípne správný drát, aby při startování nenaskočil motor. Nechají se svítit kontrolky airbagů, aby vypadaly jako bouchnuté. A když jsou na autě kvalitní litá kola, prostě je odmontujeme. Můj oblíbený fígl je s moukou dvounulkou. Ale v zimě ho nemá cenu dělat. To pokropíte auto hadicí a lehce ho posypete moukou. Když to zaschne, vytvoří se na karoserii takový bílý šlem a vypadá to, že lak je úplně v háji a auťák se musí celý přelakovat. Pak přejedete hranice a normálně to spláchnete vodou. Dvounulkou se posypávají i sedačky. Vypadají zaprášeně, jako by auto stálo rok v garáži." Nakládka vozu trvá pár minut. Ještě počkat na poslední papíry a může se jet. Auto na odtahovce vypadá trochu sesutě na stranu. Ale stále je docela k světu. Mláďata dělají potíže Zdržení na německé straně hranic netrvá ani pět minut. "Dali jsme tam papíry, celník je přejel prstem, obouchal a za pět minut jsme jeli. Ne vždy je to takhle v pohodě, ale většinou s Němci nebývají problémy. Samozřejmě, že někde ve Weidenu nějaký bazarista právě okradl stát na daních, ale na to celníci přijít nemohou." Zato na české celnici nabírá eskadra zdržení. "Kdyby tam byla stará parta, je to v pohodě. Ale tihle kluci zlobili. Jsou mladí, draví, a tak dělají potíže. Našemu celníkovi se nezdála cena, tak se v tom začal šťourat. Koukal do tabulek, ve kterých jsou průměrné ceny dovážených aut. A pak zjistil, že jsme na spodní hranici cen za Mondeo, takže nakonec nemohl říct ani popel. Bývali maníci, kteří koupili třeba dva roky starého bavoráka, nechali si napsat fakturu na 50 marek a jeli na hranice. To už dnes nikdo rozumný nedělá, protože by celníci také mohli auto odstavit, přizvat soudního znalce a dělat speciální odhad ceny," dodává Roman. Po dvouhodinových tahanicích je Mondeo proclené a zbývá zaplatit DPH, částku 15 tisíc korun. Kdyby Roman přiznal skutečnou cenu Fordu, musel by na dani zaplatit zhruba 27 tisíc korun. Stát právě přišel o dvanáct tisíc korun... Podvod na pojišťovnách Daňové úniky jsou jednou stranou mince. Samozřejmě ne všichni dovozci se jich dopouštějí. Jsou ale i tací, kteří mají na triku pojišťovací podvody. Jeden takový případ v současné době řeší zlínská policie. Vše začalo v prvních měsících roku 2000, kdy k nám byl individuálně dovezen totálně zničený VW Passat. Dostal novou indentitu a doklady z jiného vozu a jeho držitelka pak automobil nechala pojistit celkem u 11 pojišťoven. Na Slovensku pak nafingovala dopravní nehodu, při které byl vůz prý zcela zničen a začala od pojišťoven vymáhat pojistné plnění celkem ve výši přes tři miliony korun. Policisté však zjistili, že na Slovensku se žádná nehoda nestala a že vůz byl dovezen už jako totálně havarovaný. Žena byla obžalována z pokusu o podvod. Zástupci pojišťoven přiznávají, že k podobným podvodům dochází. "Jsou u nás velmi rozšířené, a to jak v rámci havarijního pojištění, tak ještě více v povinném ručení. Podvodů se dopouštějí především organizované skupiny s napojením na dovozce, opravce vozidel, policii a někdy i na zkorumpované pracovníky pojišťovny," dodává Marek Vích z Kooperativy. Policisté přitom mají na stolech desítky pojišťovacích podvodů. "K trestné činnost v souvislosti s dovezenými motorovými vozidly dochází, ale je těžko prokazatelná. Jednou z variant trestných činů jsou právě podvody s fingovanými dopravními nehodami," vysvětluje Ludmila Lívancová z Policejního prezidia. Policisté přitom musí pátrat i ve vlastních řadách. Jen v roce 2001 bylo za trestné činy s dovezenými automobily obviněno téměř sto strážců zákona. Dovoz v číslech Jen za loňský rok bylo do České republiky dovezeno 130 tisíc ojetých automobilů, dalších 1581 vozidel k nám bylo dopraveno na náhradní díly. Podle zástupců Sdružení automobilového průmyslu činila průměrná deklarovaná celní hodnota ojetiny 55 tisíc korun...