Úterý 19. března 2024
Svátek slaví Josef, zítra Světlana
Polojasno 9°C

Nebezpečného devianta Antonína Vorla vykastrovali: Ze vzteku zabil Marii (†64)

Vrah Antonín Vorel  (Autor: Reprofoto z knihy Lovec přízraků)
Autor: VaB - 
27. listopadu 2020
05:40

Sexuálního devianta Antonína Vorla nechali po několika útocích na ženy vykastrovat. Ani to ale společnost neuchránilo před tím, jak byl nebezpečný. Ke konci listopadu před 42 lety zavraždil starší paní Marii Jandovou (†64), která zabloudila v Praze. Ubodal ji 34 ranami nožem a uškrtil rukávem od kabátu. Trestu smrti unikl, na svobodu se ale už nedostal.

Antonín Vorel se narodil roku 1954 v Lomnici v okrese Blansko. V rodině tkalců byl ze tří dětí nejstarší. Chodil do zvláštní školy, neměl kamarády, byl samotář. K první ejakulaci u něj údajně došlo až v šestnácti letech. Podle serveru iDnes zaútočil na svou vrstevnici. Tou byla Hanka S. Přitiskl ji ke zdi domu, měl obnažený úd. Když viděl, že někdo jde, zmizel jak pára nad hrncem.

Sexuálních útoků přibývalo. O rok později, v únoru roku 1971, si chtěl vynutit sex s Marií K. Ta se ale bránila, Vorla kousla do ruky. Téhož měsíce se pokusil v Mimoni znásilnit Věru H. Vzdal to, až když začala křičet o pomoc. Po těchto třech útocích ho soud poslal na osm měsíců do nápravně výchovného ústavu.

Ani to ho ale nepřesvědčilo k tomu, aby svého společensky nebezpečného jednání zanechal. V únoru dalšího roku povalil opět v Mimoni na zem Jaroslavu F., ta ho ale zahnala křikem. Soud ho potrestal půl rokem odnětí svobody.

„Když jsem se k nějaké ženě přitisknul, násilím ji k sobě přivinul, vždy došlo k výronu semene,“ popsal sexuologům své jednání Vorel. Tou dobou mu bylo teprve sedmnáct. 14. prosince 1972 ho lékaři v Horních Beřkovicích vykastrovali. Se zákrokem souhlasil, jinak by k tomu nemohlo dojít.

Prostě zabloudila

Teď už ale k případu, kterého se Vorel šest let po kastraci dopustil. Došlo k němu v listopadu roku 1978. Marie Jandová, jeho budoucí oběť, pracovala jako salátářka. Léto trávila na Barrandově, přes zimu pracovala ve Velkém sále Lucerny. 

Dlouhou řadu let bydlela se svým mužem Josefem v domě na Smetanově nábřeží vedle kavárny Slavia. Jenže pak se přestěhovali na Jižní Město, kde zrovna vznikalo obrovské sídliště. Právě změna bydliště byla pro Marii velkým trápením. 

„Stěžovala si, že v tom novém bydlet nebude, protože pořád bloudí,“ řekl ve výpovědi její muž Josef. Žena kolegyním popisovala, jak cestou do nového bytu zabloudila, a to tak moc, že se domů dostala až v šest hodin ráno. V noci to tam nemohla poznat. Inkriminovaného dne také zabloudila. Dozorčí ve stanici metra Kačerov jí dokonce poradila, jak se do nového bytu dostane. Dokonce si ji i zapamatovala, připomínala jí tetu.

„Řekla jsem jí, že by bylo nejlepší, aby sedla na metro a vrátila se na stanici Budějovická, odkud jede autobus. Ona však namítala, že do Opatova (na Jižní Město) jezdí autobus číslo 203 z Kačerova a že pojede tímto spojem. Upozornila jsem ji, že musí jít na zastávku podchodem, jinak by jela opačným směrem,“ uvedla tehdy dozorčí.

 Jenže zmatená a dezorientovaná Marie to stejně popletla. Nastoupila do autobusu 504, jenže jela jinam. Vystoupila v pražských Hodkovičkách, na druhé straně Prahy, kde patrně nikdy před tím nebyla. Když vystoupila, prošla kolem dvou stojících mužů.

Kastrace v něm vyvolala hněv

Jedním z nich byl muž jménem Václav Petráň, druhým Antonín Vorel. Vykastrovaný mladík byl naštvaný. Uvědomil si, že se kvůli zákroku pravděpodobně nebude nikdy moci oženit. Zlobilo ho to, i když se seznamováním neměl žádné zkušenosti. Žádnou dívku nikdy nepolíbil, nebyl ani na rande.

Co se jim honilo během postávání na zastávce, je dodnes asi nejisté. Když ale viděli vystupoval Marii, Petráň do Vorla šťouchnul a ukázal na ni. Navrhl, že ji přepadnou a oloupí. Spolu se znali od vidění z nedaleké ubytovny.

Vorel se nejprve zdráhal čin udělat, nakonec ale Petráňovi na jeho nápad kývnul. „Šli jsme za tou paní. Mezi námi byl odstup asi 40 až 50 metrů. Nevím, jak dlouho jsme ji sledovali. Všimla si nás až u takové betonové hráze, když se otočila,“ cituje iDnes výpověď Vorla.

Petráň měl v ruce klacek, tím ženu praštil do hlavy. Vše potom bylo v režii Vorla. „Nevím, co to do mě vjelo. Když jsem viděl, jak klesla na zem, tak jsem ji začal škrtit.(...),“ říkal během výpovědi s tím, že jeho komplic se mezitím odešel vymočit. „Paní se už nehýbala. Z kapsy jsem vyndal nůž a začal jí řezat šaty. Chtěl jsem s ní mít pohlavní styk, ten se mi ale nepodařilo uskutečnit...,“ popsal Vorel, co následovalo. K vraždě došlo v noci z 24. na 25. listopadu 1978.  Ženu rdousil rukama, pak rukávem od kabátu svého komplice.

Když viděl, že Marie nedýchá, začal do ní bodat. Při útoku měl opět erekci. Styk se mu ale nepovedlo uskutečnit ani napodruhé. Když Petráň přišel, řekl, že by měli zmizet. Marii vzali dvě tašky s nákupem a z peněženky jí sebrali 850 korun. Odebrali se na nádraží, Vorel jel až do Brna, Petráň měl vystoupit v Kolíně. Ještě před tím stihl Petráň Antonínovi říct, že nikde nesmí promluvit o tom, co se stalo. Z peněz mu dal 200 korun. 

Neměl alibi

Tělo zavražděné ženy našel u hrázi Zátišského rybníka pejskař Otto. „Za kmenem stromu jsem zahlédl zdvižená nahá kolena. Zpočátku jsem myslel, že se jedná o vyhozenou výkladní pannu, a když jsem přišel blíž, asi tak na pět kroků, rozpoznal jsem, že jde o ležící ženu. Nejevila známky života, do pasu byla vysvlečená, nohy měla roztažené. Na břichu jsem zahlédl známky zranění a mezi nohama na zemi bylo tratoliště krve,“ popsal otřesný zážitek.

Policie vytipovala 400 potencionálních pachatelů. Podle kriminalistů byl vrahem pravděpodobně sadista. Mezi vytipovanými osobami byl i Vorel. „Z dosavadních tipů, které jsou v aktivním rozpracování, je nejzávažnější Vorel Antonín, narozený 2. 8. 1954. Bylo zjištěno, že na kritickou dobu nemá alibi a svoji výpověď neustále mění,“ cituje iDnes policejní spis.

Do Prahy Vorel nejel vlakem, ale policejním autem s pouty na rukou. U výslechu se pak přiznal, často ale měnil výpověď. Do Prahy jel údajně kvůli dopisu, který mu na ubytovně nechal bratr, nikdo o dopisu ale nic nevěděl. Nejdřív říkal, že Marii zabil sám. „Ohlídla se, viděla mě a začala utíkat. Já taky. Chytal jsem ji za ramena... Křičela, tak jsem jí ucpal hubu,“ řekl.

Rozumu moc nepobral

Podle posudku měl Antonín IQ 76 nebo 78. U výslechu vraždu popsal s nevinností primitiva, řekl, že mu udělalo dobře, když viděl krev. Bodáním se mu prý ulevilo. „Měl jsem vztek na ženské, na všechny ženské, že mě kvůli nim vyoperovali,“ vysvětlil. V květnu dalšího roku přiznal, že měl komplice. Policie ale Petráně nikdy nedopadla. 

O rok později se pak konal soud – na něm původně zazněl nejtěžší verdikt, trest smrti! Policisté ho v tu chvíli museli držet vší silou. Soudce měl štěstí, že mě fízlové přeprali. Mohl být další mrtvý,“ říkal Vorel.

Případ tehdy vyšetřoval elitní a známý kriminalista pražské mordparty Jiří Markovič. „Poprava? U člověka, jako byl Vorel, bych to nazval spíš porážkou zvířete. Vždyť Vorel jednal zcela pudově, nepřemýšlel v přítomném ani v budoucím čase,“ uvedl bývalý detektiv.

Snížené ovládací schopnosti

Znalci uvedli, že Antonín trpěl sadismem a vrozenou deviací, která během vražedného útoku na Marii podstatně snížila jeho schopnost se ovládat. Podle posudku byl trvale pro společnost nebezpečný. „Pokud nebude potrestán nejvyšším trestem, je nutná jeho trvalá izolace od společnosti. Léčení nepřichází v úvahu,“ uvedl psychiatři.

Za vraždu dostal 25 let v nejpřísnější nápravné výchovné skupině, následně pak ústavní ochrannou psychiatrickou léčbu.  Pokusil se i o sebevraždu, dozorce ho ale včas odřízl od prostěradla. Na konci devadesátých let se stal služebně nejstarším vězněm v ČR. Prošel si Mírovem, Valdicemi a Rýnovicemi.

Když mu skončil výkon trestu, putoval hned do psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích. Na svobodu se tak nikdy nedostal. Před dvěma lety iDnes ředitel ústavu řekl, že je Vorel stále živ a zůstává hospitalizován. 

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi
Video se připravuje ...
Další videa
Osoby v pátrání