Realita v první linii: Pandemie odhalila charakter lidí, míní sociální pracovnice Petra (29)
Je to už rok, co se život v České republice změnil k nepoznání. Po světě se začal šířit virus a spolu s ním i strach. Pandemie onemocnění covid-19 téměř zastavila společenské dění, možnost cestování, ale i tak běžné věci, jako je třeba chození do práce. Poslední zmíněná položka ale neplatí pro občany, kteří pracují v takzvané první linii. Nejsou to jen záchranáři či policisté, kteří každý den riskují své životy pro dobro ostatních. Neobešli bychom se ani bez prodavaček, řidičů MHD nebo pošťáků. V seriálu Blesku přinášíme rozhovory s těmi, jejichž profese je právě jednou z těch nejvíce dotčených. Petra (29) pracuje jako vedoucí přímé práce pro azylový dům Armády spásy v Praze. Ona a jejích 14 zaměstnanců se po celou dobu pandemie starají o lidi bez domova.
Mezi ty, kteří po celou dobu pracují v první linii, patří i ti, kteří pečují o lidi bez domova. Petra (29) a jejích 14 kolegů se stará o 108 členů azylového domu Armády spásy Praha. V rozhovoru pro Blesk Zprávy Petra přiblížila, jak se musel chod domu změnit ze dne na den, promluvila i o vyčerpání a rozčarování, kdy vláda zavedla různá opatření, ale v první chvíli zapomněla na ty, kteří o domov přišli. Zároveň řekla, že pandemie ukázala velkou vlnu solidarity.
Už je to rok, co se u nás covid objevil - jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na začátek pandemie?
Začátek pandemie si pamatuji hlavně jako poplach, kdy se ze dne na den rozhodlo o nošení roušek v obchodech, MHD, sociálních službách, úřadech atd. Zasedli jsme s paní ředitelkou a dvěma kolegy z azylového domu a začali šít ručně roušky pro naše uživatele. V dalších dnech už roušky šili i naši uživatelé, spoustu jsme jich také začali dostávat od dárců.
Jak vypadá váš běžný den, co se změnilo proti době před covidem?
Největší viditelnou změnou je pravděpodobně celodenní nošení respirátorů. Vzhledem k tomu, že jsme sociální služba, musí všichni zaměstnanci i uživatelé ve společných prostorech nosit ochranu úst a nosu. Uživatelé mohou ochranu odložit pouze na pokojích. Také se výrazně zvedla hygienická prevence - několikrát denně se dezinfikují plochy, kliky, dezinfekce na ruce je na každém rohu. A do služby azylového domu přijímáme jen uživatele s negativním testem na covid (antigenním).
Jinak se náplň našich dní nezměnila. Stále ubytováváme nové uživatele, stále poskytujeme sociální poradenství, zaměstnanci stále chodí do práce. Home office v přímé práci není možný, není možné poskytovat sociální poradenství, napomáhat k plnění individuálních plánů a zajistit provoz azylového domu bez přítomnosti pracovníků v sociálních službách a sociálních pracovníků.
Jaká je ta realita přímo u vás - je jiná než v jiných regionech?
To nedokážu posoudit, ale troufám si odhadovat, že to ve všech azylových domech teď probíhá podobně. Více se dbá na hygienu a nošení ochranných pomůcek, ale jinak služby fungují dál. Není možné říct: „Bojíme se šíření nákazy, pardon, ale zavíráme.“ Jednak by zřizovatel nebyl nadšený, ale lidé bez domova by se najednou v rizikové době ocitli úplně na ulici.
Jak se mění situace během první a druhé vlny? Jaký je vývoj, k lepšímu, horšímu?
Každá vlna je jiná, každá přináší jiná negativa a pozitiva. Myslím, že je to postupem času lepší, protože už máme naučené mechanismy z první vlny a novým překážkám se dokážeme postavit. Ale únava a vyčerpání se stupňuje, už to trvá příliš dlouho. V první vlně byl velký problém s nedostatkem ochranných a hygienických pomůcek. Bezkontaktní teploměr byl nedostatkové zboží.
Bylo to ovšem vykompenzováno obrovskou solidaritou společnosti. Dostali jsme
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
