16°C
„Dřív než koronavirus nás zabije hlad.“ Pandemie tvrdě dopadla na ty nejchudší
Na křižovatce na předměstí indické metropole Dillí se každé ráno shromažďují stovky mužů, kteří shánějí příležitostnou práci na stavbě. Právě sem stavbaři přicházejí najímat dělníky. Nyní ale toto místo zeje prázdnotou. Od půlnoci platí v Indii třítýdenní zákaz vycházení, který vyhlásil premiér Naréndra Módí ve snaze zabránit šíření koronaviru v zemi s více než 1,3 miliardy obyvatel. Chudí Indové jsou ale zoufalí a bojí se, že bez každodenní možnosti výdělku jejich rodiny nepřežijí, píše zpravodajský server BBC News.
Indové dostali nařízeno setrvat doma již v neděli, a sice na 14 hodin, aby se fungování tohoto opatření vyzkoušelo. Na křižovatce na dillíském předměstí Noida se v ten den sešla jen malá skupinka námezdních dělníků, mezi nimi i Rámeš Kumár ze státu Uttarpradéš.
„Nemůžu se dívat na to, jak mé děti hladovějí.“
Porušil zákaz vycházení a přišel zkusit své štěstí, i když mu bylo víceméně jasné, že mu nikdo ten den práci nenabídne. „Vydělávám asi 200 korun denně a musím z toho živit pět lidí. Za několik dní nám dojde jídlo. Znám rizika koronaviru, ale nemůžu se dívat na to, jak mé děti hladovějí,“ řekl.
V podobné situaci jsou v Indii miliony dalších námezdních dělníků. Vzhledem k celostátní karanténě oznámené v úterý večer premiérem Módím teď nemají 21 dní vyhlídky na jakýkoli příjem. Indie doposud registruje 500 případů nemoci COVID-19 a nejméně deset obětí.
Vláda slíbila pomoc, má to ale překážky
Vlády některých států jako Uttarpradéš na severu Indie, Kérala na jihu či metropole Dillí slíbily, že dělníkům, jako je Kumár, pošlou na účet finanční podporu. Tento slib má ale z logistického hlediska řadu překážek. Podle Mezinárodní organizace práce 90 procent pracujících v Indii působí v neformálním sektoru ekonomiky, ať už jako členové ochranky, uklízeči, řidiči rikši, pouliční prodavači, pomocnice v domácnosti či popeláři.
Většina z nich tak nemá nárok na důchod, nemocenskou, placenou dovolenou a není nijak pojištěna. Mnozí nemají ani bankovní účty, protože celou hotovost, kterou za den vydělají, ihned utratí za nejnutnější životní potřeby. Spousta těchto lidí jsou migrační dělníci, což znamená, že jsou technicky obyvateli jiného státu, než ve kterém pracují. Někteří ani nemají v žádném státě trvalé bydliště, protože putují po zemi ve snaze najít práci.
Odpovědí na hlad by byly veřejné kuchyně
Bývalý premiér státu Uttarpradéš Akhiléš Jádav přiznává, že tato situace představuje obrovskou výzvu, „které nikdo z žádné vlády dosud nečelil“. „Musíme zřídit obří veřejné kuchyně a začít potřebným rozdávat jídlo. Musíme lidem, kteří jsou v nouzi, rozdávat hotovost či rýži a mouku, bez ohledu na to, kdo z jakého státu pochází,“ uvedl. Zvlášť velké obavy má Jádav právě o stát Uttarpradéš, který je se zhruba 220 miliony obyvatel nejlidnatějším státem Indie.
„Musíme zabránit lidem v cestách mezi jednotlivými městy, aby se infekce dál nešířila. A jedním ze způsobů, jak to udělat, je zajistit lidem jídlo. V dobách krize se lidé mají tendenci vracet do svých rodných vesnic,“ dodal.
Indické železnice pozastavily veškerou osobní přepravu od 23. do 31. března. Než ale opatření vešlo v platnost, nastoupily do vlaků statisíce migračních dělníků a vydaly se z nákazou postižených měst jako Dillí, Bombaj či Ahmadábád do svých obcí ve státech Uttarpradéš a Bihár, čímž se riziko rozšíření nákazy zvýšilo.
Indové se bojí o své rodiny
Ne každý si ale mohl takovou cestu dovolit. Kišan Lál, který se živí taháním rikši v severoindickém městě Iláhábádu, BBC řekl, že za poslední čtyři dny nevydělal vůbec nic. „Slyšel jsem, že nám dá vláda peníze, ale nemám tušení kdy a jak,“ prohlásil.
Jeho kamarád Alí Hasan, který pracuje jako uklízeč v obchodě, řekl, že jemu už peníze na jídlo došly. „Obchod před dvěma dny zavřel a já nedostal žádnou výplatu. Kdy znovu otevře, nevím. Mám velký strach o rodinu. Jak je uživím?“
Mnoho Indů zaměstnává pouliční prodej. Mohammad Sábir, který vlastní malý stánek s jogurtovými nápoji v Dillí, uvedl, že nedávno najal dva zaměstnance, protože čekal s nástupem teplého počasí příliv zákazníků.
„Připadám si bezmocný.“
„Teď ale nemám peníze a nemůžu jim zaplatit. Moje rodina má obvykle nějaké příjmy ze zemědělské činnosti na venkově, ale letos úrodu poničily kroupy, takže příbuzní čekali, že je podpořím,“ řekl. „Připadám si bezmocný. Bojím se, že mnohé z nás skolí dřív hlad než koronavirus,“ dodal.
Existují ale i lidé, kteří o koronaviru neslyšeli. Čističe bot, který má už řadu let své místo na vlakovém nádraží v Iláhábádu, překvapilo, že se nádraží vylidnilo. „Vím, že byl vyhlášen nějaký zákaz vycházení nebo něco takového, ale proč, to netuším,“ řekl.
No... jak se vyjádřit? Člověk ten virus spustil a přinesl mezi lidi za určitým záměrem. Ten virus totiž NENÍ přírodní. Nevěřícím v Indii nelze pomoci. Politický režim si sami zvolili. Ten je živí. Věřící mají svého Budhu. Nechť věří, že jim pomůže přežít. Člověče přičiň se a Budha ti požehná...