Komentář: Zeman to zas vysedí. Co o prezidentských volbách ukázal 17. listopad?
17. listopad, Den boje za svobodu a demokracii, nejvíc slouží hlavně jako den za svobodu projevit své frustrace z demokracie. Letošní 17. listopad ale nebyl plný jen frustrací. Možná taky napověděl, jak dopadnou brzké prezidentské volby.
Začněme Milošem Zemanem, současným prezidentem. Právě on lidem rád pouští žilou frustracemi asi nejvíc. Ostatně z bohaté osobní zkušenosti nejlíp ví, že nenávist prodává jako máloco. Vyhrál s ní sněmovní volby v roce 1998 a pak to vzal přes kopírák i v první prezidentské volbě v roce 2013.
Na rozdíl od ostatních prezidentských kandidátů ovšem Zeman zůstal 17. listopadu neviditelný: událostem z roku 1989 prý věnuje jen tichou vzpomínku, jak nám vzkázal jeho mluvčí Jiří Ovčáček. Doufejme aspoň, že ji oba věnují společně. Jejich společné dílo totiž trumfne jen máloco.
Ticho určitě po Zemanově obludné legalizaci xenofobie na Albertově z roku 2015, kde se na pódiu téměř objal s Martinem Konvičkou, nemálo lidí ocení. Hlavně ale jde o chytrý předvolební tah: Zeman dobře ví, že i když jsou 17. listopadu jako obvykle plná média, nejsou ho určitě plní voliči. Většina lidí tento den neslaví, tedy pokud k oslavám nepočítáme sledování televize, rodinou návštěvu amerického fast foodu nebo nákupy typické pro víkendy.
Nebo jinak: Zeman je „sedící“ prezident a jako takový si je dobře vědom toho, že volbu může úspěšně vysedět. Úspěšně totiž vyseděl i tu první, byť tehdy ještě ne na Hradě; deset let seděl u jelit a becherovky na Vysočině a lidi ho pořád stejně milovali tolik, že z něj jasně udělali prezidenta. Ano, voliči milovali 17. listopadu na Národní třídě i Jiřího Drahoše. Nenechte se ale mýlit: tleskající hlouček u pamětní desky není to samé jako Zemanova tichá neviditelná většina. Maximálně tak ve volbách postačí k postupu do druhého kola.
Na Národní 17. listopadu samozřejmě přišli i další prezidentští kandidáti, i když ti zde spíš než pamětní desku roku 1989 hledali televizní kamery a diktafony novinářů. A soudě podle jejich vyjádření lze odhadnout, že v prezidentské volbě nikdy nepřekročí práh Ovčáčkovy pomyslné pražské kavárny, v současném Česku jinak též polibku smrti. Přední kandidáti zde totiž mluvili hlavně o zesnulém exprezidentovi Václavu Havlovi, jeho láska, pravda a morálka už ale několik let moc neprodává. Dnes by ho v přímé volbě možná porazil i Tomio Okamura.
Známý lyrik Michal Horáček mluvil na Národní o Havlově bustě v americkém Kongresu, zatímco Mirek Topolánek Havla se sobě vlastní upřímností doslova označil za náš „nejlepší exportní produkt, který jsme za x dekád vyprodukovali“. Jak lyrické, závistí se určitě kroutí i nebožtík Fráňa Šrámek! Symbol sametové revoluce a první demokratický prezident coby pivo, které mají radši v cizině než v Česku? Něco takového mu určitě vyhraje volby. A nejen jemu, jak ukázal 17. listopad, jako obvykle jeden z nejsmutnějších dnů naší polistopadové historie.
krakonoš
