Šéf armády Řehka v Hráčích: Zvažujme povinnou vojenskou službu! Potřebujeme lidi

12. března, tedy za necelý měsíc, to bude 25 let od vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. V té době vám bylo 24 let. Pamatujete si na to?

„Velmi dobře. Byl jsem v té době mladý důstojník, zrovna jsem končil kurz Ranger v USA, ale asi mi nedocházel ten význam.“

Co Česku to čtvrt století přineslo.

„Velké změny nejen armádě, ale i celé zemi. Přineslo nám to prosperitu. Jsme v historicky nejúspěšnější vojenské alianci světa, jsme bezpečnější, jsme tím pádem zajímavější pro investory.“

Jaký je ten efekt do armády? Změnilo to sebevědomí vojáků?

„Rozhodně. Dnes jsme právoplatný a ostřílený člen, ostřílený, máme ostruhy z reálných operací, naši lidé v NATO sloužili a slouží na různých postech, máme vyšší standardy, co se týče vzdělání, výcviku, chování, organizační kultury, jazykové vybavenosti. Ta aliance tomu výrazně napomohla.“

Co kdyby se Česko rozhodlo součástí aliance nebýt?

„To si neumím představit. To, že budeme nějaký most mezi Západem a Východem, jsou jen fantazie. Stát se nestává neutrálním jen tím, že si to přeje, ale tím, že se na tom shodnou také mocnosti. A když se podíváme na mapu světa, tak Česká republika je stát, který si musí vybrat, kam chce patřit. No a my chceme patřit mezi demokratické státy a do civilizovaného světa. Členství v NATO nebo EU je toho základem.“

Jak se vám poslouchají v současné době slova exprezidenta Spojených států Donalda Trumpa, který chce znovu do Bílého domu, podle nichž stát neplnící svoje závazky vůči NATO nemůže počítat s pomocí, napadne-li ho Rusko?

„Já jako voják bych neměl hodnotit politické výroky, ale řeknu vám osobní názor: je třeba odlišovat předvolební rétoriku od reálných skutků. Když se podíváte na minulé prezidentství Donalda Trumpa z hlediska bezpečnostní oblasti, nebyly to jenom negativní věci. Jeho aktuální výrok je způsobem, jakým ho vyřkl, nešťastný, protože nemáme navenek ukazovat jakýkoliv náznak nejednoty. Ale když ani po roce 2014 státy neplnily závazky a on řekl, že Amerika nemusí pořád doplácet na Evropu a Evropa má začít investovat do své obrany, nastartovalo to změny, zrychlilo modernizace armád. A měl pravdu.“

I v kontextu tohoto výroku se ale zase objevují diskuse o nějaké vlastní evropské armádě. Je to za vás nápad hodný zvážení, anebo totální nesmysl?

„Absolutní nesmysl. Evropa má investovat do své obrany, státy ji mají brát vážně a nemáme být příliš závislí jenom na Severní Americe. Historie ji ukázala jako důležitého a velmi spolehlivého spojence, na druhou stranu je to velmoc s globálními zájmy. Nemá jen Evropu. Ale to, co tady pojmenovávám, se nerovná evropské armádě, protože Evropská unie není vhodná k tomu, aby zajišťovala kolektivní obranu. Od toho je tady NATO, je uzpůsobené přesně tomuhle účelu a Evropská unie se má snažit alianční schopnosti doplňovat, ne dublovat.“

A pokud ta aliance ve své soudržnosti či podobných obranných cílech selže, tak co potom?

„To si vůbec nesmíme připouštět a musíme dělat všechno pro to, aby to nenastalo. Já pevně věřím, že ani nenastane. Je to vojensky nejsilnější aliance, chrání nějakou miliardu lidí, ty státy dohromady mají více než polovinu světového HDP a i díky prosperitě se daří udržovat mír po desítky let. NATO bylo založeno na víře, že když předáte část své suverenity ve prospěch kolektivní obrany, ve chvíli, kdy bude potřeba, vás ta kolektivní obrana uchrání. A vytvoříte-li jedinou situaci, kdy by této obrany bylo třeba, a nezafungovala by, byl by to konec té aliance, protože už by té myšlence nešlo věřit.“

Česko od letoška plní závazek investovat 2 % HDP do obrany. Nestává se to ale v okamžiku, kdy to vlastně může přestat stačit?

„Existuje víc závazků, které je nutné plnit, než jsou ta 2 procenta HDP do obrany, z čehož 20 procent musí být investiční výdaje do armády. Ty 2 procenta jsou odrazová deska. Někdo na plnění svých závazků potřebuje 2,3 procenta, někdo 2,5. Je nutné si uvědomit, že Severoatlantická smlouva nemá jen článek 5 o kolektivní obraně, ale má zároveň článek 3, který říká, že každý stát musí budovat své obranné kapacity a je primárně zodpovědný za svoji vlastní obranu. A článek 5 nemůže fungovat bez článku 3. Čili není to tak, že až bude potřeba, přijde aliance a pomůže nám. My jsme ta aliance. Ta aliance je soubor nějakých schopností, které se určují v rámci obranného plánování a ty úkoly se přidělují jednotlivým zemím. Ty země toto musí plnit, protože kdyby to neplnily, dohromady by to nefungovalo.“

Stačí pro cíle a potřeby České republiky ty 2 procenta?

 „Nebudu konkrétní, ale můžu říct, že my ještě zdaleka neplníme to, co potřebujeme plnit i s ohledem na současnou bezpečnostní situaci.“

Na druhou stranu, není ta armáda tak trochu bezedná jáma? Jinými slovy, i kdyby Česko investovalo 4 procenta HDP, nepřišli by vojáci a neřekli: ale my potřebujeme pořídit či modernizovat ještě toto a toto?

„Tak samozřejmě, že každá organizace i každá schopnost musí být neustále modernizovány a že to je nikdy nekončící proces.“

Tak jinak, kde je ta hranice toho podílu HDP, při kterém by podle vás ta armáda byla v perfektním stavu?

„Musíme pracovat s nějakou realitou a ta je taková, že i když mi dáte 5 procent, mám pořád kde investovat.“

Budete vědět, za co ty peníze utratit?

„Ano, budu. Ale to neznamená, že jich tolik potřebuju. O tom nerozhodují vojáci. To je rozhodnutí společnosti, která to dělá prostřednictvím volených politiků. My vojáci dáváme doporučení a pojmenováváme rizika v případě, že někdo neinvestuje, co má investovat. Práce politiků je v tomto těžká. Musí prioritizovat a je jasné, že když něco dají do obrany, nedají to třeba do školství nebo do zdravotnictví.

Je ale pravda, že investujeme do obrany tím nejhloupějším a nejdražším způsobem. V době klidu a blahobytu jsme dlouhodobě nic moc nedělali a nyní v době krize do obrany začínáme dávat peníze. Přitom na tuhle krizi jsme měli dávat před 15 lety. Nejefektivnější je do armády investovat normálně, soustavně, protože v době válečného konfliktu v Evropě je všeho málo, na všechno se dlouho čeká a všechno je násobně dražší, než bylo. Kdybychom od vstupu do aliance pořád investovali 2 procenta HDP, tak by i nyní stačily, ale my jeden rok byli dokonce i pod jedním procentem.“

Nebýt krize, abych byla konkrétní, války na Ukrajině, koupila by někdy Česká republika tak drahé letouny?

„Vojenské doporučení k pořízení letounů 5. generace vzniklo dávno před válkou a je to o tom, kam směřuje budoucí válčení. Já si stojím za tím, že je to nejekonomičtější řešení. Předpokládáme, že (F-35 – pozn. red.) je jediný letoun, který bude relevantní po roce 2040. Konkrétně u letounu F-35 počítáme s životním cyklem minimálně do roku 2069.“

Ale neodpovídáte mi na otázku, jestli by takovouto akvizici bez válčení na Ukrajině vláda schválila.

„Schválila, pokud by nechtěla ztratit vlastní suverenitu na ochranu vzdušného prostoru. Jak z hlediska domácí potřeby, tak z hlediska aliančních závazků by potřebovala zachovat taktické letectvo, nadzvukové letectvo a my jsme v bodě, kdy musíme ty letouny obměnit. Čistě teoreticky by každá vláda mohla říci: my nebudeme chránit vzdušný prostor a nebudeme mít letadla. Ale já věřím tomu, že tak nezodpovědnou vládu mít nikdy nebudeme.

Není to tak, že jsme si vysnili drahou hračku a vybrali si ji místo celé palety levných letadel. Mysleli jsme na ekonomičnost. Také není vždycky ekonomicky výhodné si koupit staré auto, které má rok před technickou a víte, že za tři roky nebude plnit nějaký normy, a budete muset do něj investovat další a další peníze. Jasně, někdo řekne, že ty letouny mají dražší provoz, ale zapomínají říci, že na úkol podobné povahy, kde bychom potřebovali letouny čtyři, nám stačí tento jeden, takže provozu potřebujeme méně. A jsou tam další a další věci, jako třeba náklady na modernizaci u některých ne tak nových letounů. A když to vše dám dohromady, tvrdím, že ta investice dává smysl a při takto komplexním srovnání vychází nakonec překvapivě levněji než u určitých dalších letounů.“

Opozice, která nákup kritizuje, ale vychází z pocitů lid, kteří mají problém platit účty, dotýkají se jich vládní škrty, ale zároveň se tady kupují stíhačky za desítky miliard. Chápete to jejich rozhořčení?

„Nechápu.“

To jako fakt?

„Česká republika je členem nějakého elitního klubu, v němž jsme 25 let, a to členství nám přineslo bezprecedentní bezpečí, prosperitu, a teď je nějaké rozhodnutí, že už je čas plnit závazek 2 procent HDP na obranu. A my ty letouny pořizujeme v rámci těch 2 procent, to není tak, že to utratíme ještě navíc. Chceme-li být suverénní, chránit si vlastní vzdušný prostor, plnit spojenecké závazky a mít bojeschopnou armádu v dlouhodobém horizontu, tak to nejefektivnější řešení je pořízení těchto letounů. A proto si nemyslím, že je rozhořčená většina lidí, protože ta jako společnost demokraticky volí nějaké svoje zástupce a ti o tom nákupu rozhodli. Já dodám, že kdyby rozhodli jinak, armáda by to musela respektovat.“

Alena Schillerová si stěžuje, že strašíte válkou a ona chce žít v míru. Co vy na to?

„Nic, vůbec nic.“

Nedotýká se vás to, ani když to říkají Andrej Babiš, Karel Havlíček?

„Moje role není komentovat výroky politiků. Politici hrají svoji hru a těmi výroky něco sledují. Prostě to tak je. Já dělám to, co dělat mám. Pojmenovávám věci pravými jmény a taky to dělám cíleně a promyšleně a nemůžu za to, že to občas někdo demagogicky překroutí – politici, novináři. Jestli někoho pohoršuje, že se musíme dlouhodobě připravovat na ozbrojený konflikt velkého rozsahu, vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem, který vlastní jaderné zbraně, tak já vám říkám, že to je citace z obranné strategie ČR schválené vládou.

Jestli o tom někdo nechce mluvit, je to asi jeho volba, ale pravda je taková, že o tom mluvit musíme. My všichni chceme mír, ale jediný způsob, jak ho udržet dlouhodobě je, že budeme mít kapacity, schopnosti a vůli se bránit a každý potenciální protivník tomu bude rozumět.“

Řehka: Připravujeme se na nejhorší scénář a protivníka s jadernými zbraněmi

Pořád z toho ale vypadává klíčová otázka, jestli nám ten celosvětový konflikt opravdu hrozí, anebo se prostě máme všichni ze strachu neustále vyzbrojovat…

„Nepohoršujte se nad výrokem, že válku v Evropě nelze vyloučit. Vždyť už ji vidíme na Ukrajině. Nelze vyloučit ani střet mezi aliancí a Ruskem. Jestli nám nic nehrozí, tak na co máme armádu?“

No to je dotaz, na který někteří chtějí znát odpověď.

„Tu armádu primárně budujeme proto, abychom se válce vyhnuli. Já neříkám, že už zítra na nás někdo něco chystá. Ale když se podíváte na to chování Ruska, na to, co se děje uvnitř Ruska, jaké má výroky vůči nám, jak koná vůči Ukrajině i jiným zemím a jak se to napětí stupňuje, tak to vše je na nějaké trajektorii. A ta směřuje ke střetu s námi, se Západem. A pokud nebudeme nic dělat, můžeme se do toho bodu opravdu dostat. To jediné, co lze dělat, je Rusko efektivně odstrašit. A to není o tom, že něco řeknete, ale o tom, že budujete reálné obranné schopnosti, které ten protivník vidí a které máte vůli použít. Jakmile to nebudeme dělat, tak vám garantuju, že se do těch problémů dostaneme. Nevím, jestli za pět, deset, nebo patnáct let, ale dostaneme.“

Jak bezpečně se tedy máme cítit v České republice?

„Myslím si, že se máme cítit výborně.“

Takže to není tak, že plynová maska do každé rodiny, zásoba konzerv, zbraně…

„Vůbec. I když vnímáte reálný svět a reálné hrozby, není důvod k panice. Pokud se máte chystat na konflikt většího rozsahu, na klasickou větší válku, tak musíte mít nutně odolnou společnost. A pokud se lidé nechtějí o těch věcech reálně bavit a jsou vyděšení ze slova mobilizace, protože jim ho nikdo 20 let neřekl, tak ta společnost odolná není a to se musí měnit. Lidi se nemají bát. Ano, reálné hrozby tu jsou, ale my děláme všechno pro to, abychom se problémům vyhnuli.“

Jak moc velkou výhodou je pro Česko, ale i pro armádu, že je prezident bývalý voják?

„Já si myslím, že se současný prezident snaží být především hlava státu.“

Pochopitelně, ale myslím si, že barvy nezapře.

„To byste možná byla překvapená. Ale určitě je to pro mě jako Náčelníka generálního štábu, když komunikuji s prezidentem jako s vrchním velitelem ozbrojených sil, výhoda, že je jednodušší mu některé věci vysvětlit, protože on v problémech obrany žil.“

Vy se s ním chystáte na schůzku 2 dny poté, co s ním seděla ministryně obrany. Proč jdete oba odděleně? Abyste si jeden na druhého postěžovali?

„My se s prezidentem scházíme v pravidelných zhruba tříměsíčních cyklech, abychom se pobavili do hloubky o tématech týkajících se obrany. Takže to takhle vyšlo.“

A jaký máte v současnosti vztah s ministryní obrany? Všichni víme, že to v jednu chvíli skřípalo natolik, že jste chtěl z funkce odejít.

„Moje vztahy s ministryní mám řešit s ní a ne přes média. Ale aby tady nevznikaly nějaké spiklenecké teorie, můžu říct, že je ministryně moje nadřízená, je to členka vlády odpovědná za obranu, my spolu zcela profesionálně komunikujeme a nic mimořádného se neděje. A to, že je souběh mé i její schůzky s prezidentem v jednom týdnu, nijak nesouvisí.“

Jsme daleko od pravdy, když řekneme domněnku, že to na Ukrajině tak trochu zamrzlo, že se vlastně ta frontová linie už příliš nehýbe?

„K tomu konfliktu bych řekl, že tu někdy euforicky a emocionálně běžely nějaké vlny o tom, jak se Rusko rozpadá a podobně. Což neodpovídalo realitě. Dneska zase někdy vidíme přehnaný pesimismus, který také neodpovídá realitě. Spoustu narativů o tom, jak se nás (v ČR – pozn. red.) ten konflikt netýká, navíc Rusko přiživuje svojí propagandou. Je potřeba se na vše dívat realisticky. Je to střet mezi dvěma významnými zeměmi, což historicky není věc, která je vyřešená za týden nebo za měsíc. Ta původní speciální operace, která měla být hotová za pár dní, byla evidentně velmi špatný kalkul. Z ruské strany to nevyšlo a stala se z toho velká válka včetně aspektů, jako je opotřebení. Podívejte se, jak po dvou letech vypadaly ty největší světové konflikty, a zjistíte, že to také vyžadovalo víc času. Já samozřejmě nemám křišťálovou kouli, ale jako voják hodnotím, že to v dnešní době nemá žádný rychlý konec. Je třeba uvažovat o tom, co můžeme pro Ukrajinu udělat v roce 2024 tak, aby oni mohli následně něco dělat v letech 2025 a 2026. To jsou ty realistické časové horizonty.“

A jak byste tu situaci na frontě teď popsal?

„Ukrajina měla nějakou protiofenzívu, která nedopadla v souladu s deklarovanými cíli. Rusové teď přebírají strategickou iniciativu, ale nejsou schopni to otočit. Dosahují dílčích taktických zisků, ale nejsou schopni nic moc obsadit, ani jim nejde kontrola těch území, o kterých tvrdí, že je anektovali. Jsou lidé, kteří nad Ukrajinci lámali hůl a odhadovali, za kolik dnů až týdnů padnou. Nepadli. Ukrajinci osvobodili minimálně 50 procent původně okupovaného území, dokázali udržet svoji životní tepnu, obilný, koridor a dokázali vytlačit ruskou černomořskou flotilu dále na Východ. To jsou významné úspěchy a to je třeba takto vidět.“

Máme v pomoci Ukrajině přidat? Mluví se třeba o rezervovaných postojích velmocí, jako je Německo.

„My Ukrajinu nesmíme nechat padnout nejenom jako kvůli těm Ukrajincům, ale především kvůli sobě. Kdyby teď Rusko uspělo na Ukrajině, je to tragédie. Měli bychom agresivní Rusy na slovenské hranici, museli bychom do obrany investovat daleko víc než dosud…“

Jak to myslíte s těmi agresivními Rusy?

„Rusko je vůči nám velmi agresivní, deklaruje nás jako nepřítele. Doma už od školních let zpracovávají děti a podněcují v nich nenávist, vzbuzují v nich pocit, že Rusko bojuje o přežití a válčí s celým Západem, tedy s námi. Vychovávají lidi k tomu, aby se připravovali na konflikt s námi. A pokud je necháme, aby jim to s Ukrajinou prošlo, budou povzbuzeni, že jim to funguje a vychází. Nesmíme to dopustit. Po každém konfliktu se utvářejí nová pravidla fungování. My jsme díky těm, která se utvořila po druhé světové válce, tady měli dlouhou dobu míru a blahobytu. A po Ukrajině se budou ta pravidla psát znovu.“

Takže vy byste do toho konfliktu šel tvrději?

„Tak nikdo se samozřejmě nechce dostat do války s Ruskem a obavy politiků, že by některé kroky mohly vést k eskalaci, jsou pochopitelné. Ale osobně si myslím, že se to celé nakonec odvíjí od veřejného tlaku, veřejného mínění, momentálních nálad. Na začátku měly některé státy problém dát helmy nebo lékárničky, pak byl obrovský průlom, když se dal Ukrajincům tank. Takhle to postupně jde a čeká se a čeká se. Nechceme něco dát, nakonec to dáme, často pozdě a není to podrobené nějaké brutálně přesné analýze eskalačního potenciálu. Takže za mě by bylo legitimní a správné zvažovat rychlejší reakci, dokonce bychom měli Ukrajincům pomáhat přenést ten konflikt na území Ruska.“

Zelenskyj děkoval Pavlovi, ten ho potěšil novinkou: Našli jsme další munici pro Ukrajinu!

Čili dát jim ty střely Taurus, nad nimiž nyní uvažuje Německo?

„Tohle konkrétně mně nepřísluší hodnotit, ale určitě bych jim dal schopnost přesného zásahu cílů ve větší hloubce ideálně tak, aby to byli schopni vyrábět sami a ve větších počtech. A přes všechny tyhle diskuse je v tomhle všem ten Západ naprosto úžasně jednotný a pořád se dělají kroky k tomu, abychom Ukrajinu podporovali.“

Vy jste měl poměrně jednoznačný pohled na konflikt v Izraeli. Mění se to nějak v čase, když se dozvídáme o tisících mrtvých civilistů v pásmu Gazy?

„Záleží, z jaké perspektivy se na to podíváte. Když se na to dívám jako voják a očima Izraele, tak se ukázalo, že je Hamás pro Izrael existenční hrozba. Izrael je malá země, která nemá strategickou hloubku a opravdu si musí zabezpečit to teritorium, nemůžou si dovolit tam někoho pronikat kilometry. No a Hamás prohlašuje, že jeho cíl je likvidace Izraele, že Izraelci nemají v podstatě právo na život.

Takže chápu, že Izrael uchopil to okno příležitosti a chce se s Hamásem vypořádat jednou provždy a rozumím tomu i z pohledu toho, co zažili. Nevnímám to jako mstu, ale jako racionální rozhodnutí.“

A ty civilní oběti?

„Hamás využívá mešity, školy, školky, nemocnice pro svoji infrastrukturu. I z pohledu mezinárodního práva jsou některé objekty chráněné, ale pokud je váš nepřítel zneužívá k vojenské činnosti, ten ochranný status ztrácejí. Navíc v takhle hustě zalidněné oblasti to bez civilních obětí úplně nejde. Nemyslím si, že se Izrael na ty civilní oběti nedívá, ale nemůžou si brát servítky jako předtím. Dříve na místo, které chtěli vybombardovat, poslali esemesky, hodili letáky, počkali, až lidi odejdou. Ale to teď neplatí. Prostě si řekli: jsme ve válce, tohle je naše existenční hrozba a sundali rukavice. A oni všichni ty Palestince litují, ale nikdo je nechce ve své zemi…“

Teď jste mluvil jako voják, trochu jako diplomat, a co jako táta? Když vidíte ty fotky mrtvých dětí v Gaze, neměl by Izrael to ostřelování přerušit?

„No taky je tu pohled táty z kibucu, kterému vyvraždili rodinu včetně dětí, nejlépe před jeho očima. To pak vidíte jinak, než když jste táta z Gazy.“

A nemůže platit obé zároveň? Že vás dojme jak příběh toho, tak příběh toho druhého?

„Podívejte se, jestli někoho nedojme, že někde umře dítě, není to člověk. Samozřejmě, že mě to dojme, a je jedno, jestli to je oběť palestinská nebo izraelská. Já se vám jenom snažím říct, že Izrael řeší existenční problém a Izrael přeci není ten, kdo říká, že Palestinci nemají právo na život a je třeba je vyhladit. Ale Hamás to pořád říká o Izraeli. Existuje právo v ozbrojeném konfliktu, které říká, že máte dodržovat principy minimální škody, minimálního násilí, že tam musí být nějaká proporcionalita a musíte brát ohledy na vedlejší škody a civilisty. Teď je to asi na nějakém právním posuzování.“

Ke kterému jistě dojde.

„Ano, ke kterému jistě dojde. Ale co vím od kolegů v Izraeli, tak se opravdu pokouší to násilí používat minimálně, proporčně, jenom k dosažení legitimních vojenských cílů.“

Tedy podle vás Izrael obstojí, až dojde k nějakému přezkumu?

„Nezabývám se tím, nevím to, neviděl jsem žádné důkazy. Takhle bych řekl, že spíš ano.“

Jak je na tom Armáda České republiky, když jde o počet lidí? Daří se vám rekrutovat?

„My potřebujeme navýšit počty profesionální armády, vojáků z povolání a potřebujeme navýšit počty aktivních záloh. A potřebujeme do budoucna budovat i další zálohy, což máme i v Koncepci výstavby Armády České republiky. Cílové stavy jsme nechali jako v minulosti, to znamená 30 000 vojáků z povolání a 10 000 aktivních záloh. A není to ani proto, že bychom nepotřebovali nebo neuživili víc, ale je to dáno tím, co by se nám reálně do roku 2030 mohlo povést. Armáda České republiky, která je v mé podřízenosti, má dneska nějakých necelých 24 000 vojáků. Ideálně bych chtěl mít přírůstek 1000 lidí ročně, tedy nabrat něco nad, aby to vyrovnalo, že armáda přirozeně stárne a lidé odcházejí. Dlouhodobě se to však nedaří.“

Proč?

„Je to jedna z věcí, které poctivě zkoumáme, ale já ty odpovědi ještě úplně nemám. Není to jedna věc, bude to víc věcí dohromady. Máme rezervy, ať už jde o komplikovanost rekrutačního procesu, nebo že neumíme dobře pracovat se zdravotním stavem a zdravotními klasifikacemi. Je prostor pro partnerství se školami, udělování stipendií. Ale připustíme-li si, že se svět dramaticky nezmění k lepšímu, bude Česká republika do budoucna potřebovat ještě více, než je těch 30 a 10 tisíc. Takže je nutné zvažovat nějakou formu povinné či dobrovolné vojenské služby, abychom generovali dostupné zálohy.“

Ale stojí to peníze.

„To nepochybně. Zároveň to není jenom o rekrutaci, ale i o udržení toho lidského personálu, co už máme. Protože to, jestli udržíte lidi v armádě, to není jenom o tom, jaký mají plat, ale také, v jaké infrastruktuře pracují, jestli jsou v moderních kasárnách, jestli, když musí cestovat, jim umožníte solidní ubytování, jestli je jejich práce zajímavá, jestli dělají s moderní technikou, jaká je kultura té organizace. To vše v souhrnu dává, jestli ti lidé v armádě sloužit chtějí nebo nechtěji.“

Já z toho slyším „peníze, peníze, peníze.“

„Asi nemůžete dneska čekat, že k vám přijde dvacetiletý člověk a vy ho necháte bydlet v nějaké tragické ubytovně, do které nikdo 40 let neinvestoval, ve které není wi-fi, kvalitní sportoviště. Navíc vojáci nemají špatné platy, ale slouží podle potřeby, takže my běžně rekrutujeme někoho na Moravě a pošleme ho do Čech. A přes to všechno, že ten voják v nízkých hodnostech nemá špatný plat, tak když si odečte náklady na dojíždění, náklady na ubytovnu a další věci, tak se mu vyplatí skoro jít do tesca na pokladnu. Všechno tohle zvažujeme a snažíme se najít řešení.“

Médii proběhla zpráva, že by na určitá služební místa mohli dostat potvrzení o zdravotní způsobilosti lidi bez končetin, s protézami. Tohle je ten trend? Snižování zdravotních a fyzických požadavků tak, aby počty lidí seděly?

„Určitě. My revidujeme systém zdravotních prohlídek. Často jsou neefektivní, protože se třeba dvojí úkony, má to pak vliv na kapacity nemocnic.  Díváme se, jaké by měly být minimální požadavky na vojáka, co dává a nedává smysl a není to o tom, že my snižujeme nároky, protože populace není dost zdravá. Jen se díváme, jestli to děláme chytře a efektivně, protože když mám člověka, do kterého jsem investoval miliony a miliony a je za ním třeba 20 let zkušeností a on pak kvůli služebnímu úrazu nebo zraněné má zdravotní handicap, po kterém dostane protézu, a my ho automaticky vyloučíme, nedává to smysl. Co když dělá něco, co se dá dělat s tou protézou? V čem je problém, když s tím dneska lidi dělají i vrcholový sport? Stejně tak nemůžeme mít stejné nároky na ajťáka u kybernetických sil a u někoho, kdo má držet kulomet a běhat za bojovým vozidlem pěchoty.“

Proč jste vy vlastně k té armádě šel? Proč jste šel na vojenské gymnázium?

„Já se nevymlouvám, ale pro mě to je trochu těžké pojmenovat, protože kam sahá moje paměť, už jako velmi malé dítě, jsem chtěl být voják. Hrál jsem si na vojáky, nějak jsem tím žil. Myslím, že přispělo, že jsme měli v rodině spoustu uniforem. Taky v tom asi nějak hrálo roli vlastenectví, touha po dobrodružství, vždycky mě zajímaly válečné filmy. V zásadě se mi povedlo dělat to, co jsem chtěl.“

Byly tam nějaké momenty, kdy jste si říkal, že to možná není pro vás?

„No těch bylo! Ale to je život a je to tak u každé práce. Navíc já jsem nastoupil na vojenský gympl těsně před revolucí a zažil jsem rané devadesátky, to rozčarování. Být v armádě tehdy nebylo prestižní, spousta lidí vás nenáviděla, byla to doba vojenské služby, narážel jste na nadřízené, kteří nebyli zrovna lidské a profesionální vzory. Ta armáda za tu dobu, co v ní jsem, je ale úplně jiná armáda, jiný svět, jiní lidé, jiná kultura.“

Vy jste byl na Balkáně, byl jste v Afghánistánu, která z těch operací pro vás byla nejsložitější?

„Z hlediska osobního prožitku paradoxně asi ta první, která nakonec nebyla tak nebezpečná. My jsme v roce 1999 vstupovali do Kosova a já jsem měl na starosti průzkumnou jednotku. Dělali jsme průzkum oblastí, kde nikdo před námi nebyl poté, co se stáhly srbské jednotky a jedna z hrozeb bylo minové nebezpečí. Pohybovali jsme se v oblastech, kde jsme nevěděli, jestli na něco šlápneme a nepřijdeme o nohy, a to byl ten můj první kontakt s realitou války, kdy jsem si uvědomil, že to není romantika, ale že jste mladý, máte všechno před sebou a nechce umřít nebo být zmrzačen. Bylo to pro mě vystřízlivění. A pak pro mě bylo vždy těžké, když jsem byl velitel úkolových uskupení a musel jsem rozhodovat s nedostatkem informací a posílat lidi do nebezpečí. Byli to lidi, které jsem znal, znal jsem jejich rodiny, děti a představa, že kvůli mému rozhodnutí ten člověk umře, byla největší tíha odpovědnosti, kterou jsem zažil.“

Pro vaši rodinu musela být složitá asi zvládat všechny vaše návraty do Afghánistánu. Jak to ustála vaše žena, vaše dvě dcery?

„Moje rodina s tím vyrostla a vždycky to brali dobře. Já jsem měl vždycky stoprocentní podporu, ať už od manželky, či od dětí, což je záruka úspěchu. Moje úspěchy jsou minimálně z poloviny jejich.“

A kdyby vaše dcery zvolily práci v Armádě ČR, byl byste pro, proti i s ohledem na vše, co jste zažil?

„Ony studují vysokou školu a nejsou na vojenských školách. Ale armáda je zajímavá příležitost, je to zajímavá zkušenost, není to práce, je to služba vlasti. Vlast je to, co máte rádi, je to styl života, jsou to vaši nejbližší. Myslím si, že to je šlechetné povolání. Navíc armáda nabízí celou škálu profesí. Máte vojáky, bojovníky, ale také lidi, co dělají logistiku, mechaniky, techniky, ajťáky, právníky, lékaře, zdravotní sestry. Je tam celá paleta povolání. A kdyby to moje děti lákalo, já bych je v tom podpořil.“

Váš předchůdce Aleš Opata je nyní velvyslanec v Litvě, další z vašich předchůdců, Petr Pavel, je prezident. Kam se budou ubírat vaše kroky, až v čele armády skončíte?

„Vůbec netuším, navíc to, že jdete do diplomacie, není vaše volba, musíte dostat nějakou nabídku. Ale tím se nezaobírám. Soustředím se na to, co dělám teď.“

Šušká se, že se vás ministryně právě nabídkou diplomatické pozice chtěla zbavit…

„Tak to víte víc než já. Tuhle informaci vám mohu stoprocentně vyvrátit.“