Příběh Jany s alopecií: Táta mě bez vlasů nikdy neviděl!
Příběh Jany se začal psát v jejích sedmnácti letech. Přes dvacet let se točí kolotoči s názvem alopecie. Jaké to je žít s tímto autoimunitním onemocnění? Jak zacvičí s psychikou mladé dívky? Kdo ji byl největší oporou a co na to její rodina? Emotivní příběh dovyprávěla v Epicentru Báry Holé.
Na den, kdy ji spolužačka na střední škole objevila na hlavě první lysinu, dodnes nezapomene. Další kroky už vedly k lékaři. Jenže krevní testy nic neodhalily, vše se zdálo být v pořádku
„Začala klasicky kolečka, vyloučení zánětů v těle a všechno vlastně bylo v pořádku, pak se přistoupilo k léčbě. Aplikoval se tam tekutý dusík, který měl tu reakci autoimunní zase vrátit zpět, aby ty vlasy tam nevypadávaly a měly začít růst a já jsem si myslela, že mně tam dají dusík, vezmu si nějaký vitaminy, mastičky, vodičky a vlasy vyrostou, no, nevyrostly“ popsala Jana první setkání s alopecií.
Falešné naděje
Jana si prošla několika fázemi alopecie. Podle svých slov byly okamžiky, které nebyly jednoduché, jiné naopak se daly zvládnout.
„V 17 nechcete řešit, proč vám vypadávají vlasy, nechcete chodit k psychologovi, jestli náhodou si je netrháte sami nebo čekat v ordinaci, jestli vám něco je nebo není. No, a postupem času, jak se onemocnění měnilo, tak přibývaly i jiné otázky, ať už partnerské, co se týká alopecie, protože byly fáze, kdy to bylo lepší a byl i okamžik třeba roční, kdy jsem vlasy potom, co mě vypadaly úplně najednou nějakým zázrakem, měla zpět bez jakékoliv léčby a pak to začalo zase, takže vám to pořád dává nějaký falešný naděje a pak vás to zase sráží zpět,“ popsala žena vzestupy i pády zrádné nemoci.
Domů jen s parukou
Že by spouštěčem autoimunitního onemocnění v Janině případě byl stres, si nemyslí. Přiznává, že se vším postupně vyrovnávala sama. Nikdy otevřeně o tom, co se jí děje nebyla schopna mluvit. Oporu našla sama v sobě a v lékařích.
„Třeba můj táta mě bez vlasu nikdy neviděl, pro něj to bylo těžký. Vždycky mě viděl, když to bylo nečekaně, ale vlastně jsem se potom odstěhovala od rodičů a vždycky, když jsem přijela na návštěvu, tak jsem přijela s parukou. Postupem času to byla určitě máma, která to se mnou nějak prožívala, ale nikdy jsme o tom úplně otevřeně nemluvili, takže asi to byli ti lékaři,“ svěřila se Jana, které dnes už ví, že mluvit o nemoci je velmi důležité. A jak sama říká, dnes už ví, že vlasy nejsou korunou krásy.
„Určitě si myslím, že co mi Alopecie vzala, jsou vlasy, ale co mi dala, tak je víc vnímáni lidi pod jejich tvář, pod jejich vlasy. Dokážu víc naslouchat,“ uzavřela Jana.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.