Psycholog Ptáček o konci školního roku. Proč se děti bojí vysvědčení?
Konec školního roku je tu, tisíce dětí, žáků, studentů přebírají z rukou svých kantorů vysvědčení. Pro některé den plný radosti a těšení se na prázdniny, pro jiné den plný stresu a strachu. Jak vysvědčení může působit na psychiku dětí? Mají se ti nejmenší vůbec známkovat? A jak se zachovat, když dítě nepřinese domů známky, jaké si rodiče představovali? Nejen na to se v Epicentru Blesk Zpráv ptala Bára Holá klinického psychologa a psychoterapeuta Radka Ptáčka.
„Konec školního roku je v určitém smyslu takový rituální krok do prázdnin a vlastně do dalšího vzdělávacího roku, takže z mého pohledu je důležité, aby dítě vnímalo, že to celé zvládlo, a pro celou rodinu by to měla být určitá oslava minimálně,“ míní profesor lékařské psychologie Radek Ptáček.
Věk dítěte při vnímání vysvědčení hraje jednoznačně vliv. „Je rozdíl, když něco zažíváte poprvé nebo podruhé, podeváté. Starší dítě ví, co už může očekávat, jak to vlastně v té rodině chodí.“ U malých dětí by měli rodiče i škola dbát na to, aby konec školního roku vnímaly spíše plné očekávání a těšení na něco hezkého. „Je důležité, aby bez ohledu na to, jak se dítěti dařilo ve škole, to byl okamžik úlevy a oslavy, že dítě zvládlo školní rok. A neřešit, že vysvědčení nebylo takové, jaké by si rodiče představovali,“ vysvětlil klinický psycholog.
Kořeny strachu
Děti mají z vysvědčení často obavy a podle Ptáčka mají dva základní kořeny: „Tím jedním je škola a tím druhým jsou rodiče. Dítě se obává reakce učitele na to, jak umí nebo neumí, a na to, jakým způsobem ho učitel oznámkuje, přestože víme, že to známkování v českých školách není úplně optimální, takže jsou to strachy z lidí, které by dítě mělo vnímat jako zdroj bezpečí a zdroj poznání,“ zmínil Ptáček s tím, že zákonitě na známky pak reagují rodiče.
Májí proč se bát! Vědí, že se celý rok flákaly, nic nedělaly, maminka je ubezpečovala jak jsou chudinky přetěžované, babička volala okresnímu školnímu inspektorovi co ty učitelky po nich chtějí. Chovají se jak naši fotbalisté, kteří také nic neumějí a svádějí vše na rozhodčí, trávník, kulatost míče. Celý život se něčeho bojíme a vyhýbáme se zodpovědnosti za svoje konání. Děti to učíme už ve školním věku. Vše okecávat, psát litanie "hodnocení" když číslo 5 je nejvýmluvnější! 👎 Život se s nimi mazat nebude, jako Turci se nemazali nároďákem!