Nábytková stěna pro každého!
Zlomyslná mládež by se mylně mohla domnívat, že se za socialismu bydlelo v zemljankách. Není tomu tak. Byty normálně existovaly, vcházelo se do nich dveřmi, byly vybaveny okny s muškáty. Rozdíl oproti dnešku tkvěl samozřejmě ve vybavení interiéru.
Vzhledem k omezenému sortimentu nábytku koloval ve své době výstižný vtip: že totiž ať se člověk probudí po flámu či milostném dobrodružství v jakémkoli obývacím pokoji, hned si připadá jako doma.
Kdo si to na vlastní kůži vyzkoušel, jistě přizná, že poté, co rozlepil unavené oči a rozhlédl se po obývací místnosti, uviděl to, co vždy: masivní nábytkovou stěnu, jejíž součástí byla knihovnička a sovětský televizor, neúspěšně se pokoušející o to, vysílat barevně. Na vedlejší stěně spatřil společensky unavený nešťastník nepříliš zdařilou reprodukci slavných Slunečnic a známý obraz Burlaci na Volze.
Svazky v knihovně si byly rovněž podobné jako vejce vejci, všichni jsme tam měli Tichý Don a Občana Brycha. Na toaletě leželo Rudé právo, v umakartové koupelně každý spolehlivě nalezl voňavku Živé květy, v předsíni z květináče spiklenecky trčel tchynin jazyk.
Zvláštní kapitolou byly oblíbené poličky, kde se vystavovaly předměty, jimiž se domácí zvláště pyšnili: bezbarvým lakem natřené samorosty, svérázné suvenýry z návštěv hradů a zámků, nejvydařenější kousky nádobí a skla. Zas z toho ovšem dýchalo teplo domova. Naopak dnes některé interiéry připomínají vnitřek kosmické lodi připravené k odletu, a to je také poněkud zneklidňující.
Devítiletá Libuška se šestiletou sestřičkou Vendulkou v roce 1981. Když se v televizi (značky Dukla) objevil Večerníček, holky byly okamžitě ve střehu. Co na tom, že byl jen černobílý. V barvě si ho sestřičky, které nosívaly stejné oblečení, prohlédly až o pár let později. To už je ale zajímalo zase něco úplně jiného...
"Píše se rok 1963 a máme krásný televizor, samozřejmě černobílý. Na večerní program se k nám scházeli i někteří sousedi našeho »pavlačového« domu," zavzpomínala si Zdena Jirková z Olomouce.
„Fotografie pochází z oslav mých narozenin v roce 1960. Rádio hrálo až do roku 1980 a moc se mi vždy líbilo,“ připsala nám k fotografii Božena Škorvánková z Kroměříže. I tento kousek určitě pozná víc čtenářů.
Na pohovce, která byla typická pro 70. léta, sedí tehdy asi roční Jaroušek Hátle z Prahy. Pohovka byla překrytá pestrým doma ušitým přehozem, který ji dokázal ochránit na mnoho let. Pro tato léta byla typická i nafukovací zvířátka, která byla ozdobou většiny dětských pokojů.
Jeden z prvních pokusů o rodinné barevné foto. Píše se rok 1974 a Míša z Prahy slaví narozeniny. Za zády má dívčí románek, na opěradle něco sladkého na zub (rodiče sehnali v Tuzexu). Povšimněte si i vymalovaných stěn, tehdy býval velmi módní váleček.
Nepřipomíná vám tento pokoj byt vaší babičky? Stojací hodiny, broušené sklo na stole. V 60. letech takhle vypadal nejeden obývák.
V polovině 70. let se staly hitem závěsné poličky, na něž si lidé vystavovali nejrůznější produkty socialistického sklářství a keramiky. Nevkusné lapače prachu byly tehdy »absolutně in«, kdo nic nevystavoval, jako by snad ani nežil.
V restauracích se na počátku 70. let nešetřilo místem. Prostorové řešení bylo daleko velkorysejší, protože se neplatily předražené nájmy. Strašidelné židle byly typickou výbavou socialistických interiérů, tyto například ve své době hyzdily nejednu kancelář či restauraci nižší cenové skupiny.
