Kometa, řítící se do chřtánu slunce se jmenovala Lovejoy, tedy přeloženo „radost z lásky“ nebo „láskoradost“. Připomíná to přezdívku „pravdoláskař“, kterou si Václav Havel vysloužil za svou víru ve vyšší princip.
Dne 16. prosince 2011 už byla vzdálenost mezi kometou a sluncem menší než mezi Zemí a Měsícem. Ve vesmíru je to takříkajíc „nadosah“. V takové blízkosti od slunce se i ta nejhustší hmota mění v mikroskopický prach.
„Mno. Tak to bychom měli,“ prohlásili vědci, vyškrtli si Lovejoy ze svého vesmírného seznamu, zaklapli bloky a šli na pivo.
Lovejoy zmizela ve slunci. Chvíli se nedělo nic. Slunce žhnulo dřív, vesmírný stroj kolem něj pokračoval ve svém věčném chodu. Všechno bylo jak má být. Prostě jen další kometa zmizela z nebeské mapy.
Pak se zpoza planoucího kotouče vynořil malý bod. Ti, kteří zůstali u dalekohledů, se neubránili výkřikům překvapení. Ti, co od nich odešli, to zaslechli a přibíhali zpět.
Bod se pomalu zvětšoval a zachvěli už bylo jasné, že Láskoradost vyvázla. Stal se zázrak, do nebeského divadla vstoupil „vyšší princip“, možná náhoda, možná záměr. Každopádně kometa zamávala slunci a odplula vesmírem za dalším dobrodružstvím.
Byly doby, kdy Havel přikuloval, aby měl na chleba. Když umřel, vyšly do ulic miliony lidí vzdát mu hold.
„Nevíme, jak je to možné. Prostě se to stalo,“ krčí vědci rameny.
