Redaktorka Blesku Michaela Remešová: Jak jsem prozradila Havla a jeho lásku!

Havlova touha po slušnosti, fér hře a taktu byla snad nejsilnějším prvkem jeho povahy. Od ní do konce života neustoupil. Když jsem pár týdnů po jejich svatbě, k níž došlo 4. ledna 1997, vydala spolu s kolegyní z Reflexu knížku nazvanou Dáša Veškrnová – První dáma a v jedné z kapitol byla i informace z někdejšího Rudého práva o Dášině údajném podpisu pod tzv. antichartou, zazvonil mi mobilní telefon a na displeji se objevilo HAVEL. „Co si to, paní rrrredaktorrrko, dovolujete? Víte, jak moc poškozujete moji ženu?“ ozvalo se rozčilením ještě zesílené ráčkování prezidenta.

Boj za ženu

Následoval dlouhý monolog plný vášnivého odhodlání bránit svoji milovanou proti všem. Vyzařovala z něho i prostá lidská starost o ženu, která se právě potýká se situací, na niž, ani jako herečka zvyklá na veřejné vystupování, nemohla být připravena. Nejen role první dámy po boku muže, k němuž s respektem vzhlíží většina světa, ale především role nástupkyně všemi milované první Havlovy ženy Olgy byla pro Dagmar obtížná. Zvládla to. Obdivuhodně. Stejně jako Václav Havel mistrně zvládl absurdní drama svého života.

Narodil se jako »panský synek« do rodiny zvyklé na kuchařku, služebnou, zahradníka i šoféra. Ovšem strefil se do doby, která »pány« jako třídu likvidovala. Navíc byl jako kluk trochu při těle, a tak se mu spolužáci s dětskou krutostí vysmívali. Jeho handicapy mu však paradoxně pomohly rychle objevit svou životní roli. Jako buržoazní dítě nesměl na vysokou školu, šel tedy na dva roky na vojnu, poté pracoval jako divadelní kulisák v Divadle ABC Jana Wericha. Tato dělnická profese ho dovedla k psaní divadelních her a posléze i k absolvování DAMU. Jeho první hra, Zahradní slavnost, měla v Divadle Na zábradlí premiéru v roce 1963 a další následovaly. Absurdita života v komunistické společnosti, kterou mistrovsky vystihovaly, z něho rychle učinila světově uznávaného umělce.

Dopis prezidentu Husákovi

Nebyl by to Havel, kdyby si své místo na slunci smyslem pro spravedlnost zase nezkomplikoval: V roce 1975 píše otevřený dopis tehdy nejmocnějšímu muži československého komunistického režimu Gustávu Husákovi. Poučuje ho v něm o nutnosti dodržovat ústavu a mezinárodní dohody. „Lidé… ztratili víru v budoucnost, v možnost nápravy obecných věcí, ve smysl boje za pravdu a právo. Rezignují na všechno, co přesahuje rámec jejich běžné každodenní péče o své osobní zajištění; hledají nejrůznější způsoby úniku; propadají apatii…“ píše.

A rázem se z něho stává disident. Jako mluvčí Charty 77 pak jde samozřejmě do vězení, jeho mezinárodní prestiž však stoupá. S příchodem Gorbačovovy »perestrojky« v tehdejším Sovětském svazu v něm sílí naděje a Havel spolu s přáteli z disentu vydává další manifest – petici nazvanou Několik vět.

Ale to už je téměř polovina osudového roku 1989, do Prahy přijíždí na oslavu výročí Francouzské revoluce prezident François Mitterrand a zve na velvyslanectví Francie na snídani chartisty. Komunistické režimy se začínají hroutit a čeká se, kdy nastane den D i v Československu. Přichází 17. listopad a Sametová revoluce, v jejímž závěru se z DISIDENTA Havla stává PREZIDENT. Ani jako hlava státu neměl na růžích ustláno: Jako prezident československý se musel vyrovnat s pro něj traumatickým rozdělením Tomášem G. Masarykem těžce vybojovaného státu, a proto těsně před rozpadem na svou funkci rezignoval. Jako prezident český byl opět v zajetí paradoxů – snažil se prosazovat »pravdu a lásku«, zatímco dění se začalo ubírat cestou »divokého kapitalismu«.

Zdá se, že absurdní drama, jež svým životem mistr absurdních dramat Václav Havel sepsal, pro okolní svět triumfálním prezidentstvím končí. Nikoliv. Pouze vrcholí. Ten konec, a kdoví zda opravdu konec, přichází až v těchto dnech – s Havlovou smrtí. Dnech, kdy tisíce mladých lidí, kteří Sametovou revoluci a pád komunistických režimů v Evropě nemohou pro své mládí pamatovat, zapalují svíčky. Havel je pro ně symbolem odvahy a otevřenosti.

„Nesmíš se bát“

Ostatně, Havlovu otevřenost si budu pamatovat i já, redaktorka Blesku. A to ještě z doby, kdy jsem redaktorkou nebyla, pouze studentkou. V den výročí Francouzské revoluce 14. července 1989 byl na francouzské ambasádě přítomen i disident Havel. Tehdy jsem ho zatahala za rukáv a svěřila mu, že mám strach. Že mě kvůli podpisu petice Několik vět vyhodí z fakulty. Že se moji rodiče o mě bojí… Chtěla jsem vědět, zda by se třeba mohlo moje jméno na seznamu signatářů nezveřejnit… Havel se usmál a pravil: „Holka, nesmíš se bát. Kdyby se každý dál bál, tak se tady nikdy nic nezmění. Jsi prima, žes to podepsala.“

Za pár měsíců nato, v pražském Špalíčku, kde bylo za »sametovky« Občanské fórum, mě poznal. Zamával mi a vyplázl na mě uličnicky jazyk. Měla jsem v ruce foťák a stačila to zmáčknout. Mám tu fotku člověčího Havla moc ráda. To rošťácké spiklenecké gesto, kterému jsme vlastně rozuměli jen my dva, pak ještě jednou zopakoval: V Lánech na hřbitově, kam přišel spolu s vnučkami Tomáše G. Masaryka položit kytku na jeho hrob. Byl to jen mžik, kterým mi dal znovu přátelsky najevo, že ví o mé slabé chvilce, a já byla ráda, že ví i to, že jsem díky němu svému strachu nepodlehla. Prostě, velký člověk, plný porozumění a empatie, člověk dokonale znalý možných absurdit života.

Vždyť Havel během svého krátkého politického důchodu mezi nemocnicí a čilou exprezidentskou aktivitou vlastně ještě stačil sepsat i svoje umělecké dílo nejtěžší – absurdní drama svého ODCHÁZENÍ. A jeho filmovou podobu dokonce i zrežírovat. Není to úžasné? Ne, není divu, že jeho zvláštnímu charismatu, hlubokému duchovnu, kombinovanému s uličnickou noblesou, podléhaly davy. A ještě podléhat budou.