V ideálním světě má politika mnohem blíže k morálce, než k nevěře.
Například ve Francii je voličům úplně jedno, kolik má ten který politik milenek a prezident, který nemá aspoň jedno nemanželské dítě je vlastně nudný.

Co předvádí Berlusconi v Itálii, to už jsou vyloženě orgie. Kdyby bylo na něm, nahradil by všechny poslance italského parlamentu členkami ruského baletu.

Přitom jsou ale rodinné hodnoty pilířem rétoriky každého politika, pokud chce být zvolen jinými voliči, než zoufalci, které baví extrém. Ne náhodou se všichni úspěšní politici celého světa tak rádi nechávají vyfotit s dítětem v náručí.

V Británii je prokázaná nevěra činem, který bývá synonymem rezignace. Je to z důvodu, který je velmi srozumitelný: Když politikovi nemůže věřit  vlastní žena, nemohou mu věřit ani jeho voliči. Nevěrný politik je pokrytec.

Fotogalerie
1 fotografie

U nás je fenomén nevěry politika chápán podobně jako v Itálii. Vlastně je poměrně obtížné vybavit si jméno nějakého premiéra (pokud není z úřednické vlády), který by byl věrný. Jako by bylo v české politice běžné, že politik opustí svou stárnoucí manželku a dá přednost jiné, mladší, která lépe rozumí jeho sexy středolevým nebo středopravým vizím.

Tento jev zřejmě nejen odráží situaci ve společnost (každé druhé manželství se rozvádí a v Praze jsou to dokonce takřka dvě ze tří), ale také k ní přispívá.

Ministr Kocáb se v tom prostě zamotal jako zpěvák nešika do šňůry mikrofonu. Ne že by slečna Leila nebyla sexy, ale vzdávat se funkce jen kvůli podezření z něčeho, co je v české politické kultuře běžně přehlíženo, je  hodně chabé.

Spíše to vypovídá o tom, že pár týdnů před volbami, po kterých by Kocáb rozhodně ministrem nezůstal, je zbytečné cokoli vysvětlovat, a jít si tak nějak raději lehnout. Což je koneckonců lidské právo každého z nás.