Vaši klienti vědí, že odcházejí. Jak jim pomáháte?
Jde o psychosociální podporu neboli udržování psychického zdraví. Jednoduše řečeno podporuji je psychicky, stejně tak jako jejich rodiny, a to i po smrti jejich blízkých. Lidé se na mě obrací v rámci problematiky umírání nebo truchlení. Každý tu má otevřené dveře. Pomáhám i zaměstnancům našeho hospicu.
To nebude jednoduchá práce…
Odchod člověka ze života je krizí, jde o okamžik změny. A lidé chápou krizi jako něco špatného. Já se je snažím podpořit při přechodu z jedné fáze do druhé.
Co po vás lidé chtějí?
Nechci říkat přímo útěchu. Často jde o určité probádání situace. Všichni se bojíme neznámých věcí. Víte… Sem lidé nechodí umřít. Sem chodí žít do doby, než umřou. Když umřete, je to vlastně jeden okamžik. Jde nám o to, aby v co největším pohodlí a bezpečí prožili dobu, než se to stane.
Když za nimi přijdete na pokoj, co řešíte?
Nejsem to jen já, tady je to týmová práce. Když přijdu, ptám se, jak se mají, co je trápí, ale můžeme si povídat o čemkoliv. Zprostředkovávám lidskou přítomnost.
Stane se, že vás odmítnou?
Mají vždy na vybranou. Potřebují klid, ale na druhou stranu vědí, že kdyby cokoliv potřebovali, nemusí být sami. Vždy se ptám, jestli mohu dál.
S čím můžete ještě pomoci?
Často se stává, že má člověk při svém odchodu neuspořádané rodinné vztahy. I v tom nabízíme pomoc. Byla tu paní, chtěla vidět sestru, se kterou 25 let nemluvila. Se sociální pracovnicí jsme ji vypátraly.
To je jako pořad Pošta pro tebe…
Tady se žije. Lidé se potkají, už se nehádají o dědictví a o tom, jestli tatínek byl lump, nebo hrdina. Třeba si jen pohledem řeknou, že se mají rádi. Člověk může snáze odejít ze života. Mnoho lidí přijde na to, že to, co řešili, mohly být banality.
Co jste tu ještě zažila?
Třeba partner nechtěl přijít za umírající družkou. Byla na lůžku, komunikovala, chodily za ní děti a ona se na něj vždy ptala. Co že ten bídák nepřijde, že se bojí? A že až přijde, tak ho vyrazí. Po našem kontaktu přišel. Paní pak do tří dnů zemřela, protože vlastně čekala jen na něj.
Dostáváte otázku, co bude po smrti? Existuje odpověď?
Nemůžeme předkládat své představy. Tady má právo na názor každý. I ateista. Pokud někdo sám zabředne na tohle téma, můžu se lidsky přidat. Ale jde jen o můj názor. Oni si nemohou vybírat, a ještě aby za nimi přišel člověk plný síly a vykládal jim něco o tom, co bude po životě.
Umírání je pořád ještě tabu…
Proto jsem ráda, že o hospicech píšete. Hospic je fantastické místo dostupné všem. Strach z posledních dnů má každý a tady může dostat skvělou péči.
Ale nikomu tu nemůžete slíbit, že to bude dobré…
Pokud tu člověk je, ví proč. Všichni víme, že umřeme. Předstírat uzdravování by byla lež.
Kdy se začít rozhodovat o využití služeb hospicu?
Nerada bych mluvila lékařům do práce. Můžu použít svůj případ. Mám rakovinu kůže. Moje prognóza před šesti lety byla velmi špatná. Naštěstí léčba zabrala, ale kdy selže, nevím. V každém případě další léčba pro mě neexistuje. Můj životní čas se odvíjí od toho, jak dlouho to vydrží. Až se mi objeví mezastázy, budu vědět, že je konec. A je na mně, abych si vše zařídila, dokud jsem schopná. Už pro mě bude jen paliativní péče.
Co uděláte?
V okamžiku, kdy se o sebe nebudu schopna postarat, nebudu hledat bábu kořenářku nebo dělat hrdinku. Nebudu si nic namlouvat. Toto je pro mě naprosto jasný a rozumný plán a já se toho nebojím.
Svůj život máte zařízený?
Jasně. Mám tři fungující děti, začínám mít vnoučata. Pro mě je podstatné, že dokud můžu být užitečná, tak budu. Mám tuhle práci ráda.
Když člověk umírá, možná chce ještě rychle něco zažít…
Určitě ano. Ale třeba já se nechovám způsobem, který by mi zhoršil zdravotní stav. Ale existuje taková kategorie lidí.
Jaká je další?
Kategorie pozůstalých. V naší kultuře se o ni nikdo nezajímá. Hospicová péče není jen o seniorech! Je to i o mladých, kteří mají děti. Když si to pak pozůstalí správně neodtruchlí, mohou s tím mít problém celý život.
Držme se spolu až do konce: Doma!
Nejen Hospic sv. Štěpána, ale i další hospice poskytují také domácí mobilní hospicovou péči. Díky mobilním hospicům mohou nevyléčitelně nemocní zůstat doma, v kruhu svých blízkých, až do konce. Celkem 41 takových hospiců v celé ČR sdružuje FÓRUM MOBILNÍCH HOSPICŮ (www.mobilnihospice.cz). To také stojí za celorepublikovou kampaní DOMA, která startuje 3. října, potrvá celý týden a vyvrcholí 5. října Papučovým dnem. Vše o kampani DOMA naleznete na www.umiratdoma.cz.
Pomoci můžete i vy!
Podpořte Hospic sv. Štěpána, aby mohl pomoci co nejvíce lidem. Stačí jakýkoliv příspěvek poslat na sbírkový účet 00532525/0300. Další možnosti darování najdete na webových stránkách www.hospiclitomerice.cz
Kontakt Hospic sv. Štěpána, z. s.
Adresa: Rybářské nám. 662/4, Litoměřice 412 01
IČ: 65081374
Telefon: +420 416 733 185-7
E-mail: info@hospiclitomerice.cz
O čem se mlčí: Jak poznat zda potřebuji psychologa či terapeuta? Videohub
