Jak se z obyčejné rodiny stane pěstounská rodina?
„Často to na ně spadne, když se něco stane v rodině. Když například zemřou rodiče při autonehodě, hledá se v blízké rodině někdo, kdo si dítě vezme do péče. Je to ale i v případech, kdy se rodiče ne umí o děti postarat a rodinu řeší Orgán sociálně právní ochrany dětí, tzv. OSPOD, neboli sociálka. Když se nikdo nenajde, je dítě bezprizorní a jde do ústavní péče. V osmi z deseti případů jde o příbuzenské pěstouny. Zbytek pěstounů je mimo rodinu.“
Když se někdo z rodiny přihlásí, že se o dítě postará, co následuje?
„Jde o složitý soudní proces. Potenciální pěstouni musí mít ze zákona tzv. doprovázející organizaci, protože tomu moc nerozumí a potřebují poradit. Takže pak nastupujeme my.“
Co rodině nabízíte?
„Poradíme, jak co funguje, jaké jsou zákonné lhůty, co všechno se musí dodržet. Navíc zmapujeme celou situaci. Třeba i to, jak se dítě vyrovnává s tím, že najednou nemá rodiče. Zjišťujeme, jak můžeme být užiteční.“
V čem můžete například pomoci?
„Třeba s vyřizováním na úřadech. Někdy je potřeba pomoci se školou, někdy se ukáže, že dítě prošlo traumatem a má velké starosti. Pak je vhodná psychoterapie. Někdy ji potřebuje i někdo z pěstounů, protože celou situaci nezvládá. To třeba v případě, když jde o jeho syna nebo dceru, kdo zemřel. Psychoterapie pak může pomoci k tomu, aby byl například dědeček nebo babička oporou dítěti. Jsme prostě pěstounům po ruce.“
Jak často se potkáváte?
„Ze zákona máme povinnost se minimálně jednou za dva měsíce potkat jak s pěstouny, tak i dětmi.“
Když už je vše papírově vyřízené, co pak v následujících setkáních řešíte?
„Povídáme si, co potřebují. Mluvíme i zvlášť s dětmi, aby měly prostor si třeba postěžovat, nebo mohly říct věci, které se pěstounům nedají říct, například proto, že dítě vycítí, že by to bylo pro pěstouny zatěžující.“ Jaké mají takové děti problémy?
„Často jim hlavou běží, proč se jejich máma o ně nepostarala, proč místo toho fetuje, proč je neměla ráda. Hledají chybu i u sebe. Řeší, i kde je třeba otec, proč se za celou dobu neozval.“
A co když vědí, že mají problémové rodiče, kteří se o ně nepostarali?
„To je další problém. Někdy nastanou i opačné obavy. Tedy to, že nestojí o to se potkávat s rodiči, kteří je třeba pronásledují ve škole a dělají jim ostudu.“
Co dalšího?
„Někdy se objeví i strach z toho, že babička s dědečkem stárnou, jsou nemocní a doufají, aby vydrželi, než jim bude osmnáct let. Protože jinak by následovala ústavní péče. Další z těžkých věcí je prožívání vlastní identity. Říkají si: Kdo jsem, když všichni ostatní mají rodiče a já je nemám. Co je se mnou špatně?“
To už je ale asi práce pro psychologa nebo psychiatra, že ano?
„Nejsem sice klinický psycholog, ale mám pětiletý psychoterapeutický výcvik. Pro každého sociálního pracovníka je výhodou, když má nějaké psychologické vzdělání.“
Pracuje po této stránce s dětmi někdo další?
„Když při povídání zjistím, že jde o něco hlubšího a že děti mají motivaci na tom pracovat, tak se snažíme zařídit dlouhodobější psychoterapii. Má to význam. Děti se umí srovnat s tím, že jejich život není jednoduchý, že na ně vyskakují bubáci, smutky a těžkosti, se kterými si neporadí, a vědí, že jim může pomoci odborník, který je tím provede.“
Co ještě patří k vaší práci?
„Komunikujeme s orgánem OSPOD a také s jinými organizacemi, které pracují s rodinami. Také děláme asistovaný kontakt.“
Co to je?
„To když setkání s rodiči není úplně bezpečné. Nebo když jsou vztahy mezi pěstouny a rodiči napjaté a na dítě by to mělo špatný dopad. Domlouváme setkání u nás a probíhá podle pravidel. My jsme u toho, a když zjistíme, že je to pro dítě náročné, tak to ukončíme.“
Vzpomenete si na konkrétní případ?
„Měla jsem čtyřletou holčičku, která byla v péči babičky, a rodiče byli ve výkonu trestu. Maminka projevila zájem vídat holčičku a babička, tedy tchyně té maminky, s tím nebyla smířená. Domluvili jsme se, že do věznice budu jezdit s holčičkou já. Bylo zajímavé sledovat určitý posun.“
Jak to probíhalo?
„Na začátku se ta holčička netěšila a neměla s maminkou vřelý vztah. Ale jak se to každý měsíc opakovalo, bylo vidět, jak si na ni postupně vzpomíná a prožívá to lépe a lépe.“
Jak to dopadlo?
„Když maminku propustili, velmi rychle se jí podařilo navázat kontakt a holčičku si vzala zpátky k sobě. Návštěvy tedy pomohly jak té holčičce, aby si maminku pamatovala, ale i té mamince. Ta měla obrovskou motivaci k tomu, aby se nevrátila do stejného prostředí, ze kterého se dostala do kriminálu. Naopak pracovala na tom, aby si sehnala byt a práci a začala fungovat.“
Co jste si z takového případu odnesla vy?
„Ukázal mi to, že je důležité lidi podporovat, když mají motivaci, aby je systém úplně nevyřadil, když jednou zklamali a udělali chybu.“
