Na svět přišel začátkem 30. let 14. století buď v Kolíně na Rýnem nebo v Gmündu v dnešní německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko v rodině, jejíž členové působili jako stavitelé po celé střední Evropě. Vyučil se ve stavební huti svého otce, v mladých letech se podílel na stavbách kostela Panny Marie v Norimberku, katedrály v Kolíně nad Rýnem nebo katedrály ve Štrasburku.
Monumentální stavby
Roku 1348 založil Karel IV. Nové Město pražské. Hlavní město království začal přebudovávat, vznikaly opulentní stavby jako Emauzský klášter sv. Jeronýma, Karlův most, chrám sv. Víta. Karel také „dne 10. června 1348 nařídil výstavbu pevnosti Karlštejn v bočním údolí Berounky, vzdáleném jeden den jízdy od Prahy. Karlštejn měl sloužit jako hrad grálu, jako místo pro přechovávání říšských a českých korunovačních insignií,“ uvádí německý historik Jörg K. Hoensch v knize Lucemburkové.
„Odpovědnost za projekt reprezentativních monumentálních staveb nesl až do své smrti v roce 1352 architekt Matyáš z Arrasu, který byl pověřen již králem Janem,“ pokračuje Hoensch. Po jeho smrti vyvstala otázka – kdo převezme přetěžký úkol a dokončí monumentální dílo?
S Karlem IV. se Petr Parléř měl setkat na stavbě v Gmündu pravděpodobně v létě 1353. Udělal na něj dojem. „Parléře získal pro pokračování ve stavbě sám Karel,“ podotýká český historik Jiří Spěváček v knize Karel IV. „Povolaný byl v roce 1356 ze Schwäbisch Gmündu,“ přitakává Hoensch. „Byla mu svěřena také nová stavba kamenného mostu přes Vltavu s impozantní Staroměstskou mosteckou věží.“
A samozřejmě mezi nimi měla být i dostavba Karlštejna. Nebýt Parléřových smělých plánů a zručných rukou, Valdemar Matuška, Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký, Jana Brejchová nebo Jaroslav Marvan - pro něhož se jednalo o poslední filmovou roli - by museli excelovat na jiném hradě. Patrně tam, kam by děj své veselohry její autor Jaroslav Vrchlický umístil. Je však zapotřebí dodat, že tehdejší podoba hradu byla díky modernizačním přestavbám a rekonstrukcím odlišná od té, jak Karlštejn vypadá dnes.
Lásko má já stůňu youtube
Hnízdo umělců
Mladý švábský umělec ve svém novém pražském působišti záhy zdomácněl, stal se vedoucí osobností významné stavební huti, pražským měšťanem a dokonce i konšelem na Hradčanech. Ve stavbě Svatovítské katedrály pokračoval podle vlastních plánů vycházejících z řady nových prvků vývoje gotické architektury. „Parléř rozhodujícím způsobem ovlivňoval obnovu královského paláce na Hradčanech a výstavbu Karlštejna,“ pokračuje německý historik.
Vynikal také jako sochař - mimo jiné vytvořil pro Svatováclavskou kapli sochu svatého Václava a mezi portrétními bustami zdobícími interiér chrámu svatého Víta zanechal i svou vlastní podobiznu. A nejen to! „Figuru a tumbu Přemysla Otakara I. a snad i jiné vytvořil vlastní rukou sám mistr hutě Petr,“ uvádí Spěváček. Zároveň i díky jeho vlivů a věhlasu se Praha stala sídlištěm mnoha dalších významných osobností své doby.
Do Prahy se sjížděli „kromě stavitelů a sochařů především malíři a iluminátoři, prýmkaři, mozaikáři, slévači bronzu, brusiči drahokamů a zlatníci. Ti všichni přispěli k rozvoji »karlovské umělecké éry«, v níž se stylové prvky rané renesance přizpůsobily střední Evropě, a dosáhly tak dokonalosti a jedinečnosti,“ poznamenává Hoensch.
Věrnost nade vše
Ač původem z Německa, zůstal Parléř v Karlových službách, jak podotýká Hoensch, až do smrti, která nastala onoho 13. července 1399. Pohřbený je tudíž kde jinde, než ve svatostánku, jejž budoval doslova vlastníma rukama, se svým předchůdcem ve službách krále a císaře, Matyášem z Arrasu. Po Petrově smrti převzal práci na katedrále jeho syn Jan Parléř, který už předtím pracoval na kutnohorském chrámu.
