22°C
„Sledovali jsme to dlouho, byl zesláblý vyhublý a trpěl častými průjmy. Dlouho se na to nemohlo přijít, zpočátku jsme mysleli, že jde o potíže se zažíváním. Jednou byl už tak vyčerpaný, že jsme jeli na pohotovost a tam to zjistili z krve,“ říká jeho tatínek Martin B. Následoval odběr kostní dřeně a motolští experti konstatovali, že se o malého Kaie pokouší leukémie. „Já jsem to vlastně ani moc nevnímal, já totiž nevěděl, co mi je. Ale nic jsem si z toho nedělal, já totiž ze začátku ani nevěděl, co to je za nemoc. Doktoři mi popsali, že to je taková rakovina krve,“ vzpomíná Kai.
„Pak se to celé rozjelo, ta jeho leukémie byla ještě navíc poměrně vzácná forma. Ze začátku to bylo dost složité, než léčba nabrala nějaký směr. Po dvou měsících nám doporučili transplantaci kostní dřeně,“ vzpomíná tatínek Martin. Poprvé ležel Kai v nemocnici tři týdny, než se jeho stav zlepšil. Domů se ale vždy podíval jen na pár dní, s jeho zdravotním stavem to bylo jako na horské dráze. „Pak už to šlo nahoru dolů, vždy dostal nějaké léky, podstoupil cyklus chemoterapie, šel domů a pak zase dostal nějakou infekci. Takže zase znovu v nemocnici zaléčit, pak zase na dva dny domů a pak zase na další kolo. To bylo skutečně náročné,“ říká Martin B.
Kai tak měl v Motole už téměř permanentně zarezervovaný pokoj. „On chytil všechno, co se chytit dalo. Jednou dokonce měl nějakou bakterii, která kdyby se zkřížila s jiným určitým kmenem, hrozilo by, že z toho vznikne něco, na co v Motole nemají antibiotika,“ vypráví Kaiův tatínek.
Martin se svou ženou mají kromě devítiletého Kaie ještě dvě mladší děti. Museli proto přejít do náročného režimu, kdy tatínek ležel se synem v nemocnici a maminka zase pečovala o jeho mladší sourozence. Vystřídat se stíhali vždy jen ráno na krátkou chvíli. „V nemocnici to bylo zvláštní, štvalo mě, že nemůžu jít ven, to bylo divné. Buď jsem si hrál s telefonem, nebo jsme s tátou hráli prší,“ vzpomíná Kai.
Ranní rutina
Tatínek Martin zase dodnes vzpomíná, jak náročná procedura byla tak obyčejná věc, jako ranní koupel: „Nafasujete láhev teplé a studené sterilní vody, kterou si smícháte ve sterilním lavoru. Do něj pak přidáte desinfekci v přesném poměru. Dál dostanete jednorázové sterilní žínky. Každá je na jedno utření, to znamená, že utřete jednu ruku ze shora, pak jí vyhodíte a taháte další a utíráte zespoda. A takto musíte po celém těle,“ popisuje tatínek Martin.
Kvůli neustálému přísunu léků, který Kai v nemocnici potřeboval, mu byl pod klíční kost zaveden centrální žilní katetr, kterým léky a živiny proudí přímo do žil. „Děti mají zavedený katetr, aby je neustále nemuseli píchat jehlami. Vzpomínám si, že ve špičce z něj koukalo osm hadiček najednou. Do toho neustále jedou kapačky a pumpy, neustále tam něco pípá, neustále tam chodí doktoři a něco mění, to bylo skutečně šílené,“ líčí tatínek zážitky z nemocnice.
Transplantace kostní dřeně ale Kaiovi pomohla a jeho stav se začal razantně zlepšovat. K dnešku to jsou již tři a půl roku, kdy ji tehdy jako pětiletý kluk podstoupil. V současnosti už žije život bez jakýchkoli omezení a je na tom stejně jako ostatní vrstevníci. „V té léčbě vždy vnímáte nějaký milník, kterého chcete dosáhnout. Vždy je tam něco, co se musí povést, abyste se posunuli. A právě vyndání toho centrálního katetru je už jedna z těch věcí, kdy jste v cílové rovince. Většinou to znamená poslední noc v nemocnici,“ uzavírá Kaiův táta Martin. Kai od té doby nemocnici ještě párkrát navštívil a schytal i pár injekcí, jak ale sám říká, už si z toho nic nedělá: „Já jsem si na ty jehly stejně už dávno zvyknul, takže to nijak neprožívám. Bolí mě to, ale dokážu si toho nevšímat. Takže mi to nevadí.“
