Královehradecký rodák přišel na svět 24. července 1885 do rodiny Arnolda Löwensteina, císařského rady a vysokého úředníka. Dětství v Hradci si budoucí významný podnikatel příliš neužil. Ještě v jeho raných letech se totiž rodina stěhovala. Nejprve do Jirnů u Prahy, zakrátko přímo do hlavního města.
„Dlouhá léta bydleli Loevensteinovi na rohu Trhulářské a Revoluční ulice, v létě 1905 se přestěhovali na Václavské náměstí,“ uvádí historik a archivář Radek Diestler v knize Příběh zapomenutého průmyslníka: Život a doba Karla Loevensteina, generálního ředitele Škodových závodů. Gymnázium vychodil v Truhlářské ulici, a po odsloužení povinné vojny „začal na podzim roku 1904 studovat právnickou fakultu na Karlo-Ferdinandově univerzitě.“
»Lajdák« ze zlaté mládeže
Díky nejrůznějším kontaktům svého otce se už mladý Karel pohyboval ve vysokých kruzích. Nejinak tomu bylo i při studiích na univerzitě, kde „mezi jeho profesory patřila významná jména právních věd té doby – František Čelakovský, Jan Kapras, Leopold Heyrovský,“ vyjmenovává Diestler. Že by si toho Loevenstein nějak zvláště cenil, se ale prý říci nedá.
„Zdá se, že zpočátku studiím příliš energie nevěnoval,“ uvádí Diestler, který měl možnost obeznámit se se vzpomínkami jeho vrstevníka Viléma Götzla, ze kterých ve své knize zmiňuje následující: „Jako právník se v prvním roce velmi činně účastnil společenského života tehdejší zlaté mládeže. Byly to plesy, výlety, zábavy v dosti výlučných pražských rodinách – trochu flámu, trochu sportu. Tenis, šerm a hlavně jízda na koni.“ Studium zanedbával natolik, až mu otec musel zajistit soukromé lekce u ekonoma Karla Engliše (†80), který se později za první republiky stal opakovaně ministrem financí.
Ze středoškolských studijních let si prý Loevenstein odnesl také nepříliš lichotivou přezdívku „malý tlustý“ – kvůli svému malému a podsaditému vzrůstu. Za ten se styděl, a údajně si pořídil i „tělocvičný přístroj na protahování, ale jak se zdá, nic mu to nepomohlo.“ Bezstarostná éra vysokoškolských studií ale Loevensteinovi skončila v roce 1907.
Podnikatel ze zneuznání
V ten rok mu v létě zemřel otec Arnold. A Karel Loevenstein byl vlivem této smutné okolnosti přitlačen k tomu, aby se staral sám o sebe a uživil se. „Vdova se s dětmi odstěhovala do Hybernské ulice,“ podotýká Diestler k dalšímu stěhování budoucího průmyslového magnáta.
Loevenstein se po smrti svého otce údajně ucházel o výnosný a důležitý post císařského rady. „Ale císařský rada Oskar... odpověděl, že považuje Karla za sice velmi schopného člověka, ale že tak důležitý podnik může svěřiti jen na slovo vzatému odborníku... a že tedy lituje,“ cituje další z nastřádaných vzpomínek Radek Diestler. „Karel přešel tehdy k bankovnictví a tak vlastně zneuznáním byla určena dráha jeho života.“ Po právnických studiích nastoupil do svého prvního zaměstnání. Šlo o pražskou pobočku finančního ústavu Wiener Bankverein. Odtud se vyšvihl až do podnikatelských výšin.
Koncem roku 1918, po skončení první světové války, padalo jeho jméno v úvahu coby ředitele Živnobanky. Nicméně o rok později se stal ředitelem pražské pobočky Zásobovací ústředny české samosprávy, nicméně ještě 1. června 1919 si podal „žádost o přijetí do Škodových závodů,“ kde se skutečně zakrátko stal generálním tajemníkem strojírenského podniku, jenž se zabýval výrobou výbavy například pro pivovary, doly, železniční konstrukce atd. S plzeňskou „Škodovkou“ spojil tehdy 34letý Loevenstein zbytek svého života.
V čele „Škodovky“
Škodu pozvedl k nebývalým výšinám, tím spíše, když vezmeme v potaz, že společnosti hrozil roku 1919 bankrot. Šikovnými finančními tahy z ekonomického marasmu Loevenstein Škodu vytáhl. Pomohly mu zejména půjčky a změna orientace výroby, kdy začala vyrábět dopravní prostředky, mimo jiné díky spojení se společností Laurin a Klement také dnes již světové známé automobily. Akcionáři nově uskupeného konglomerátu Škoda-Laurin a Klement-Avia Praha nemohli Loevensteinův nesporný talent opomíjet. V roce 1923 byl jmenován generálním ředitelem koncernu, roku 1934 předsedou správní rady.
Z této pozice se musel Loevenstein zaobírat i bydlením, které by důstojně vystihovalo jeho postavení. Byť jeho podnikatelské zájmy byly rozprostřeny napříč státem, centrum, tedy jeho rodinné sídlo se nemohlo nacházet nikde jinde, nežli v Praze. Do Bubenče se od konce 19. století sestěhovávaly významné osobnosti uměleckého, podnikatelské i politického života.
Když se začal Loeventstein angažovat ve Škodovce, bydlel ještě v Karlíně, posléze se se svou manželkou a dětmi sestěhoval do Jungmannovy ulice v centru Prahy. „Nový post generálního ředitele Škodovky si žádal nové, reprezentativnější sídlo,“ uvádí Diestler. Tím se stala veleznámá Vila Bianca na adrese Pod Kaštany 49, kterou z klasicistního originálu přestavěl Jan Kotěra. Loevensteinovi se zde podle příspěvku Petra Ulricha do knihy Slavné vily Prahy 6: Bubeneč, usadili v roce 1924.
Bubenečský „palác“
Vila Bianca patří mezi opulentní stavby pražského Bubenče dodnes. „Výrazným novodobým motivem byla předsazený prosklená lodžie v přízemí s horním osvětlením pomocí sklobetonových (luxferových) tvarovek, jež se stala dominantní na jižní straně směrem do protilehlé zahrady, vedoucí až k dnešní ulici Pod Kaštany,“ píše Ulrich. Finální práce na vile pak uskutečnil architekt Max Spielmann (†89), o němž Ulrich hovoří jako o „v Bubenči oblíbeném architektovi, zejména mezi bohatými stavebníky.“ Vystavěl konkrétně Petschkův palác – tzv. „Pečkárnu“ na Novém Městě, nebo bubenečskou vilu Friedricha Petschka, která dnes funguje coby ruské velvyslanectví., či také vilu Otto Petschka, která je nyní velvyslanectvím USA.
„Bianca se Loevensteinovi a jeho rodině stala nejen domovem,“ jak navazuje Radek Diestler v knize Příběh zapomenutého průmyslníka, „ale i »dobrou adresou«: ve vile byly přijímány význačné návštěvy, odehrávala se zde mnohá obchodní a politická jednání.“ K tomu Diestler kupříkladu cituje pomyslný povzdech Loevensteinova sekretáře, jenž si do svých pamětí zapsal tuto větu: „Být zván do Biancy v Bubenči bylo zbožným přáním mnoha pražských lidí.“
K těm, jimž se přání splnilo, patřil například první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (†87) se svým synem Janem (†61). Nadto ke všemu za ním zavítal i Masarykův nástupce Edvard Beneš (†64), jemuž měl Loevenstein prokázat olbřímí službu. „Po intervenci právě Jana Masaryka, k níž došlo v prosincových dnech roku 1935 v Biance, měl Loevenstein zapůsobit na špičky agrární strany, aby podpořily Benešovu kandidaturu.“ Jak známo, prezidentem byl Beneš zvolen závěrem roku 1935. V našem líčení se zároveň dostáváme i k závěru Loevensteinova života.
S vypětím všech sil
Je o něm známo, že byl horlivý pracant – dnes bychom řekli workoholik. S čímž souviselo to, že své zdraví zanedbával na úkor práce, jíž se vehementně věnoval. „Svůj zhoršující zdravotní stav si Loevenstein patrně poprvé dokázal přiznat až po několika letech maximálního vypětí a nasazení na jaře 1934,“ uvádí Diestler. Jeho sekretář popsal způsob jeho života nepříliš sympatickými slovy. O Loevensteinovi konstatoval, že si „rozházel životosprávu.“
Druhou polovinu 30. let často trávil léčením a v sanatoriech, přičemž se neustále navracel ke své práci v čele Škody. „Snášet tělesné utrpení, dovedl dr. Loevenstein jako málokdo,“ cituje Diestler jeho ošetřujícího lékaře. Jednou v noci, když mu bylo velice zle, odmítal zavolat lékaře, aby mu aplikoval injekci s potřebnými léky. Místo toho počkal do rána, ačkoliv se svým vlivem mu pomoci neodepřela žádná nemocnice, natožpak lékař. A důvod toho dobrovolného utrpení přes noc? „Ten doktor se přece také musí vyspat, byl jeho argument,“ uvádí v kontext Diestler.
V roce 1936 konstatovali lékaři Loevensteinův zdravotní stav jako kritický. Co jej vlastně tolik tížilo? Dle lékařských záznamů šlo o „těžkou sklerosu jater a mozku.“ K tomu se přidalo i chronické onemocnění srdce, tzv. angina pectoris. Na jeho stavu se podepisovala i vžitá vášeň k tabáku. Začátkem února roku 1938 postihla Loevensteina „srdeční slabost a zápal plic, čtvrt hodiny před půlnocí z 2. na 3. 2. 1938 Karel Loevenstein v nedožitých třiapadesáti letech zemřel.“
