22°C
Normalizace vynesla do čela hlavního města v roce 1970 Zdeňka Zusku. Rodák z ukrajinského Užhorodu, kde se narodil 27. dubna 1931, tehdy v čele Prahy nahradil Ludvíka Černého (†83), který Pražské jaro a liberálnější politiku Alexandra Dubčeka (†70) podporoval. Zuska v tomto případě představoval ideální případ loajálního komunistického politika, před kterým se vzhledem k jeho „mladým“ 39 rokům rýsovala slibná kariéra.
Alexander Dubček: oslavovaný i odsuzovaný symbol pražského jara Videohub
Právník a prokurátor
Zuska „vystudoval v Praze právnickou fakultu Karlovy univerzity a získal doktorát,“ píše historička Táňa Jelínková v Pražském sborníku historickém č. 26. „Po ukončení studií pracoval jako zástupce vedoucího oddělení Krajského výboru Československého svazu mládeže (ČSM) v Praze, později jako zástupce vedoucího oddělení Ústředního výboru ČSM.“
Ačkoliv se několik let živil jako prokurátor v Ostravě, své místo viděl v politice. „Již v roce 1947 vstoupil do KSČ,“ píše Václav Ledvinka, bývalý dlouholetý ředitel Archivu hl. m. Prahy. Ve straně uměl zaujmout jednak manažerskými schopnostmi, ale i „zapálením“ pro komunistickou věc, což kromě právnického doktorátu dokládá i titul doktora sociálně-politických věd (RSDr.), který se uděloval pouze na Vysoké škole politické ÚV KSČ ve známé „Vokovické Sorbonně“.
Z Moravy do Prahy
První politické krůčky činil Zuska na Moravě. Do Prahy jej přivedly až normalizační snahy po roce 1968. „Byl povolán počátkem roku 1969 jako kádrová posila tzv. byra pro řízení stranické práce v českých zemích vedeného Lubomírem Štrougalem (98),“ zmiňuje Ledvinka dlouholetého československého premiéra. Prahu, která do té doby zažívala nebývalý slibný rozkvět – stavělo se metro, nová sídliště atd., čekalo období rudého soumraku, které ale bylo do jisté míry „vykoupeno“ řadou dalších ambiciózních projektů, z nichž těžíme dodnes.
Nový kurs
Aby se tak mohlo stát, bylo nutné učinit personální změny ve vedení pražské radnice. Oblíbený primátor Ludvík Černý se na vlastní žádost vzdal v roce 1970 postu primátora. „Stranický úkol prosadit na radnici i ve městě politický kurs tzv. konsolidace a normalizace nastolený Husákovým vedením KSČ spočinul na bedrech nového primátora Zdeňka Zusky,“ píše Ledvinka. Zuska se paralelně stal i poslancem Federálního shromáždění a nadto obdržel i místo v Ústředním výboru KSČ, tedy v nejvyšším orgánu strany. V čele Prahy setrval až do roku 1981.
„V úřadě primátora Zdeněk Zuska využil své zkušenosti z práce v politických aparátech. Nadto však prokázal nesporné organizační schopnosti, energii a důslednost při prosazování stranických i vlastních záměrů,“ píše Ledvinka, který vyzdvihuje především Zuskovu osobní autoritu. Zároveň ale i určitou „všehoschopnost“, kdy „nesmlouvavě uplatňoval „politickou linii a vedoucí úlohu“ KSČ, eliminoval tzv. revizionistické a antisocialistické názory i jejich nositele.“ Jinak řečeno – kdo nejde s KSČ, jde proti ní, a podle toho s ním bude naloženo.
Když například řada nespokojených a „nepohodlných“ umělců, intelektuálů, ale i obyčejných obyvatel podepsala Chartu 77, která kritizovala KSČ za nedodržování lidských a občanských práv, byli nejen zatýkáni, ale i porůznu perzekvováni zákazem činnosti či ztrátou zaměstnání.
Komunisté na Chartu 77 reagovali vlastní Antichartou, mezi jejímiž signatáři pochopitelně nescházel ani Zuskův podpis, byť v jeho případě šlo o povinnou úlitbu režimu. „Všichni poslanci a zaměstnanci Národního výboru hl. m. Prahy tak např. v lednu 1977 povinně podepsali dokument odsuzující Chartu 77, aniž dostali možnost seznámit se s obsahem tohoto proslulého manifestu,“ píše Ledvinka.
Komunistickým zanícením byl Zuska proslulý – i proto měl „vysoký stranický funkcionář celou sbírku řádů, medailí a vyznamenání,“ podotýká Jelínková k primátorovi, jenž, tak jako mnozí papaláši tehdejší doby, obýval vilu v lukrativní vilové čtvrti Hanspaulka.
Poslední rozšíření Prahy
Pomineme-li politické dění, které se odehrávalo za oponou šitou z rudé vlajky, nelze nezmínit vývoj, který se v Praze za léta 1970 až 1981, tedy roky, kdy byl Zuska primátorem, staly. Praha tehdy byla tzv. socialistickým velkoměstem. „Při sčítání 1. listopadu 1980 měla Praha 1 182 862 obyvatel,“ píše historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy.
Populačnímu růstu napomohlo nejen sestěhovávání se obyvatel z venkova do nově stavěných panelových sídlišť, jakými byly třeba Červený Vrch, Letňany, Spořilov, Vlasta, Prosek či Jižní Město. „Primátor Zuska až do sklonku sedmdesátých let dokázal udržet vysokou dynamiku investiční výstavby, kterou prosadil jeho předchůdce Černý,“ zmiňuje Ledvinka výstavbu nejen bytů, ale také zdravotních a sociálních zařízení, o školách nemluvě. Za Zusky vznikl v Praze-Krči například IKEM nebo podolský Ústav pro péči o matku a dítě.
Roku 1974 se navíc Praha naposledy rozrostla o okolní vsi a obce. Od 1. července toho roku k Praze začalo náležet 35 nově připojených obcí. Našli bychom mezi nimi Klánovice, Horní a Dolní Počernice, Dubeč, Uhříněves, ale i Šeberov, Újezd u Průhonic, Řeporyje, Běchovice, Zbraslav, Slivenec či Zličín. Praha se tehdy rozrostla na nynějších 495 kilometrů čtverečních. A spolu s nově „nabytými“ kilometry k ní přibyli i obyvatelé, jež v daných obcích žili.
Socialistické velkoměsto
Na Černého Zuska navázal i dokončováním staveb, které byly v 60. letech započaty a které popostrčily Prahu blíže dnešnímu velkoměstu. Řeč je například o Nuselském mostě, který byl otevřen v roce 1973. Souběžně s ním se budovala první trasa pražského metra – linka C, jejíž první úsek mezi Florencí a Kačerovem byl otevřen o rok později. Tři roky před koncem Zuskova působení na magistrátu pak byla mezi stanicemi Dejvická a Náměstí Míru zprovozněna v roce 1978 i trasa linky A, přičemž trasa B se od roku 1979 budovala.
Pražská MHD tehdy obecně zažívala rozvoj. Za Zusky například první tramvajové soupravy dojížděly z Holešovic do Kobylis, prodloužena byla i tramvajová trať z Hloubětína na Lehovec. Zřizovaly se i nové autobusové linky. Na druhou stranu, s rozšiřováním metra i autobusů zase ubývalo tramvajových kolejí v centru a z Prahy nadobro mizely i troleje. „V r. 1972 byly nešťastně zrušeny v Praze trolejbusy,“ konstatuje Jelínková. „V r. 1980 projela poslední tramvaj přes Václavské náměstí.“ Ta by se na něj, dle nynějších plánů, měla však po více než 40 letech vrátit.
Lidé, kteří 70. léta pamatují, si ale určitě vzpomenou na více staveb, která v té době vznikla. Třeba „masokombinát v Písnici (dnešní tržnice Sapa – pozn. red.), obchodní domy Kotva a Máj, pekárny v Michli, přestavba Hlavního nádraží, přemostění nádraží Praha-střed, velkomlékárna v Kyjích, monstrózní Palác kultury,“ vyjmenovává Táňa Jelínková. V roce 1972 byl zprovozněn tunel Želivka, kterým se zásobuje polovina Prahy pitnou vodou. Rovněž „byla dokončena neblahá severojižní magistrála, obkličující Národní muzeum.“
Práce kvapná, málo platná?
Hlavní město sice pomyslně přeťala vedví jedna z nejrušnějších komunikací v republice, na druhou stranu dodnes umožňuje rychlou automobilovovou dopravu po Praze od severu po jih. Podobných „rozporuplných“ rozhodnutí z dob tehdejšího plánování Prahy však najdeme více. A nešlo vždy jen o praktickou stránku věci.
„Stinnou stránkou tohoto investičního rozmachu bylo jednostranné upřednostňování kvantity nové výstavby nad její architektonickou, estetickou i užitnou hodnotou a malý zřetel k jejím urbanistickým a ekologickým souvztažnostem,“ míní Ledvinka. Sídliště se stavěla bez přidané hodnoty, hlavně aby byla velká a rychle postavená. Úroveň preferovaných architektonických návrhů té doby rovněž nebyla kdovíjak valná – byť samozřejmě existují výjimky.
Ještě za Zuskova působení v čele města vznikl monumentální hotel Praha na Hanspaulce, který svým stylem statně kráčel proti zaběhnutému „strohému“ architektonickému stylu té doby. Palác kultury – dnešní Kongresové centrum na Vyšehradě sice zpovzdálí nezaujme kdovíjak zdobnou architekturou, ale dodnes jde o jedno z největších multifunkčních kongresových center ve střední Evropě. Nepřehlédnutelný při jízdě po Evropské ulici je budova bývalého Koospolu ve Vokovicích, která vznikla v roce 1977.
Turistická destinace
Zároveň se právě za primátora Zusky stávala Praha tou turisticky vděčnou destinací, jakou ji známe dnes. Ne, že by sem turisté zpoza hranic nezavítali třeba v 19. století nebo za 1. republiky, ale teprve od 60. let se více začalo hledět na údržbu památek, které byly lákavé pro navštívení. „V polovině sedmdesátých let Prahu ročně navštívil v průměru jeden milión zahraničních turistů,“ píše Janáček. Pro pořádek – v roce 2019, než vypukl covid, do Prahy zavítalo přes 8 milionů turistů.
Dnes je na takový nápor Praha připravena, ale v 70. letech „ubytovací zařízení a hotely nepostačovaly poptávce,“ uvádí Janáček. Kromě zmíněného hotelu Praha vznikl například hotel Olympik v Karlíně – nešťastně proslulý tragickým požárem z roku 1985, dále to byl třeba na Střížkově hotel DUO, který se řadí mezi největší v republice, a který v 70. letech a 80. letech sloužil spíše jako ubytovna pro pracovníky a zahraniční studenty, nebo jeden z nejluxusnějších hotelů v Praze – InterContinental na Starém Městě. „Z ohledu na turistický ruch byla do značné míry zdokonalována také síť restaurací a prodejen.“
Osudová cesta
Ambiciózní Zuska, držitel Řádu Práce i Řádu Vítězného února, měl velké plány. Praha za jeho éry držela krok s jinými velkoměsty socialistického bloku – svým způsobem je v mnohém i předběhla. V KSČ si toho byli vědomi. Proto když se roku 1981 konaly další volby, ve kterých měla KSČ „předplacené“ vítězné místo, Zuska coby primátor 22. června 1981 skončil, aby mohl povýšit.
Z magistrátu na Mariánském náměstí, které tehdy neslo název náměstí Primátora Dr. V. Vacka po prvním komunistickém primátorovi, se stěhoval na úřad české vlády, kde působil coby místopředseda ve vládě Josefa Korčáka (KSČ, †81). Vydržel v ní rok a půl. Nikoliv proto, že by na něj čekaly další, větší výzvy. Ani ne proto, že by snad ve funkci neuspěl.
Krátce před Vánoci roku 1982, když byl na cestě domů na Hanspaulku, kde žil s rodinou v jedné z tamních vil, už domů nedorazil. „Zahynul tragicky při autonehodě 17. prosince 1982 ve věku jedenapadesáti let,“ poznamenává Jelínková. K nehodě došlo na dálnici D1 poblíž lokality Devět křížů – mezi Lesním Hlubokým a Přibyslavicemi. O necelých 10 let později na též dálnici havaroval i vůz hlavního představitele Pražského jara Alexandra Dubčeka.
