7°C
Jde o jedno z vůbec nejsmutnějších míst v Praze. Na Ďáblickém hřbitově končily ostatky obětí nacistického i komunistického teroru. Bohužel se dá dodat, že bez „ladu a skladu“. Jednalo se o masové hroby, k nimž schází dokumentace, takže se nejspíše nikdy nedozvíme, kolik skutečných obětí - a které konkrétně - v Ďáblicích „odpočívají“.
Pohřbené děti
Co se však ví jistě, že sem byly pohřbívány děti, které se narodily v 50. letech ve vězení. „Dokumentaristka Dagmar Průchová zjistila případ maminky tříletého dítěte, kterou komunisté z politických důvodů odvedli do vězení,“ vysvětlil dříve pro Blesk Petr Marek, autor iniciativy Bez komunistů.cz.
„Stále se o své malé zajímala, komunisté jí měli říkat, ať se nestará, že je o ně dobře postaráno. Až jednoho dne jí suše sdělili, že jí dítě zemřelo. Jak, proč a kde, se nikdy nedozvěděla. Tatínkové často ani neměli ponětí, že se jim narodilo dítě,“ dodává Petr Marek s tím, že takové osudy potkávaly i děti, které se rodily přímo za mřížemi.
Maminku neznala roky
Jednou z holčiček, které se takto narodily, je i Dagmar Svejkovská. „Narodila jsem se na Pankráci. Ve věznici. Byla jsem tam s mámou několik měsíců,“ vzpomíná po letech. „Pak jednoho dne zavolali tatínkovi, že když si pro mě nepřijede, tak mě dají do dětského domova.“ Tatínek tehdy přišel. A malou holčičku tím prakticky zachránil, i když trauma z ne úplně šťastného dětství v sobě nosí pořád.
Nikoliv zážitky z věznice, byla přece jen několikaměsíčním miminkem. Miminkem, které vyrůstalo s tatínkem a prarodiči, zato bez maminky. Když tu komunisté pustili na svobodu, byla Dagmar už desetiletou holčičkou, která si ke své mamince musela pracně hledat cestu, tak jako ona k ní.
»Štěstí«
I s tím, čím si prošla, dívá se na minulost smířlivě. „Měla jsem štěstí,“ povídá. „Ne jako tady Karlíček. Narodil se den přede mnou a dožil se jen půl roku,“ ukazuje na jeden z malých náhrobků na Ďáblickém hřbitově. Data, která vymezují kratičký život pohřbených robátek, vhání slzy do očí. Třeba František Brouček žil pouhé dva dny, Dagmarka Vaněčková ani ne týden!
„Stávalo se, že po porodu děti od maminek vězenští dozorci oddělili, aniž by se o miminka postarali. Třeba je dali do vedlejší místnosti, kde křičely do té doby, dokud dětský křik neutichl,“ kroutí hlavou Petr Marek, jenž má informace jak od historiků, tak i pamětníků. „Přitom už tou dobou nedaleko pankrácké věznice stála kvalitní porodnice v Podolí. Nebyla žádná vůle.“ A proč vlastně takto kruté osudy těch nejnevinnějších a nejzranitelnějších?
Místo porodnice sekyrárna
Maminku paní Dagmary – Dagmar Terebovou, zatkli příslušníci StB koncem roku 1950. Za údajnou špionáž a vlastizradu. V červenci 1951 se jí na Pankráci narodila holčička. Vykonstruovaný trest si odseděla a nechybělo mnoho a komunisté by ji málem potrestali něčím mnohem horším než odnětím svobody.
V dokumentu Nesmíš plakat, který natočila roku 1990 dokumentaristka Dagmar Průchová, jako jedna z tehdejších politických vězeňkyň vzpomínala právě paní Terebová. „Bydlení jsme měly nádherný,“ říkala s ironií. „Zvlášť jako nastávající matky. To se jim povedlo, protože nás ubytovali v bývalých celách smrti, tedy ve válečných celách smrti a přímo naproti sekyrárně.“
Že byla některá z vězeňkyň těhotná, komunisty nezajímalo. Ani co bude s jejich dětmi. „Těsně před porodem mi přinesl dědeček veškerou výbavičku. Na vrátnici mu ji nevzali s podotknutím, že stejně ten parchant nebude žít,“ vzpomínala v dokumentu další z žen, které se staly maminkami za mřížemi. „Byly jsme na úrovni těch nejhorších lidí na světě.“
Totální zkáza osobnosti
„Bylo mi devatenáct a vrátila jsem se jako třicetiletá,“ vzpomínala paní Terebová, která již bohužel není mezi námi, v roce 1990. „Komunisté, ti s námi udělali strašné dílo. To byla totální zkáza osobnosti. Nedá se tomu říct totální zkáza, to je moc módní, to je prostě zločin, co s námi udělali.“
Hrobečky dětí se nachází u severní zdi Ďáblického hřbitova, kde každoročně spolek Bez komunistů.cz koná dojemnou pietu, která je toho smutným důkazem. „Když jsem se dozvěděl o těchto příbězích, o pohřbených dětech v Ďáblicích, hovořil jsem s pamětníky, pamětnicemi, kterých s přibývajícími léty ubývá. Trápilo mě, že se o tom téměř neví,“ svěřil se Blesku Marek.
Bez hrobu otce i matky
Proto se na tuto pozapomenutou historii snaží upozorňovat. „Nejhorší zločiny nebyly potrestány. Vyrovnání s komunismem téměř neproběhlo,“ mrzí jej. Sám by se nejraději přimlouval za zevrubnější průzkum hřbitova, neboť skutečný počet obětí, které zde leží, nebyl nikdy zmapován.
Ačkoliv pražský magistrát v roce 2020 vyslyšel přání Zdeny Mašínové mladší. Její maminka – manželka jednoho z legendárních Tří králů, kteří bojovali proti nacismu, zde měla být v tajnosti pohřbená. Magistrát posvětil archeologický průzkum, který měl určit její místo pohřbení. Bohužel se nenašlo.
Další pátrání po ostatcích další z obětí komunistického režimu v plánu není. „Nemám tak hrob ani otce a ani matky,“ vyjádřila se Zdena Mašínová mladší (88) při příležitosti konání letošní piety. Josefa Mašína popravili nacisté kvůli jeho vlastenecké odbojové činnosti. Zdena Mašínová starší zemřela coby politický vězeň na Pankráci. Potajmu měla být pohřbena právě v Ďáblicích na hřbitově. Neví se ovšem, kde přesně.
